M43x

Poněkud chaotický (lze u Dohertyho jinak?) a kolážovitý časosběrný dokument, co potěší především diváky s průměrnou znalostí bulvárních kauziček hlavního hrdiny, zaujaté jeho vztahem s heroinem - po většinu stopáže má k jehle daleko intimnější vztah, než ke svojí holce. O vztazích se, krom toho s otcem, dozvíme pramálo, stejně tak o hudebních i literárních inspiracích (a že těch literárních má Doherty přehršel). Možná to ale ani jinak nejde, zevrubný životopis někoho, kdo za poslední čtvrtstoletí prožil minimálně tři životy, by vyšel na několik hodin. A pusťte si první desku Babyshambles.

V něčem tak trochu španělská adaptace na Ghibli -  strašidlo, které jde vidět pouze dětskýma očima - tři hvězdy patří jemu, po celý film jsem čekal na další scény, kdy se objeví. Dětská rovina příběhu je milá. To bohužel neplatí pro zdejší adolescenty a dospělé, ke kterým jsem cítil spíš antipatie. Adulthood sucks. 

Původním záměrem autorů byl údajně čtyřdílný seriál - a je škoda, že nevznikl, hodina a půl jednoho dokumentárního filmu o tolika aktérech je nakonec hlavně koláží, ze které sice sálá energie New Yorku ranných nultých let naplno, nicméně zajímavá by byla i zpětná reflexe jednotlivých protagonistů z jejich dnešních pozic, na kterou se už nedostane.

Třetí hvězda za Vachka (mimořádnej člověk, asi bych si přál, aby byla ta hodina a půl na plátně jen jeho) a Muzikanta Králíčka u titulků. Cožpak o to, řemeslně je to všechno slušně odvedená práce, až na několik povedených hlášek ale tahle nejnovější Klusákovina nepřekvapí vůbec ničím. Možná je chyba očekávat, že je něco takového vůbec možné, vzhledem k tomu, jak moc je to všechno ještě čerstvý a že jsme v tom žili všichni bez výjimky.

Jeden z mých nejoblíbenějších animáků, k jehož úplnému pochopení je nutné mít alespoň průměrný přehled amerických reálií. Některé díly, speciálně ty kolem Obamovy volby, jsou fakt klenot.  Guilty pleasure: Český dabing, díky kterému extrémně velké množství scén vyzní jinak než v originálu

Dokument, který ve velkým procentu diváctva probudí potřebu vysmát se "bizarním" postavám umělecké scény, a to jak aspirujícím studentům, tak jejich pedagogům - dokonce to je nejspíš nezřídka považováno za jeho hlavní záměr, sám jsem to tak minimálně z traileru vnímal. Přitom autoři se vůči tomu, že by cílili na explicitně groteskní scény, jasně vymezují, a jejich úmyslem je nakonec spíš upřímná snaha zaznamenat náročnost přijímaček pro obě zúčastněné strany. Ve finále to ale vypadá tak, že se půlka sálu směje i takovým věcem, jako je nepodstatná roztržitost v projevu jednoho z pedagogů, jako by se jednalo o bůhvíjakou výstřednost. Potřeba soudit vítězí nad snahou pochopit. Linka hledání autenticity v rámci vlastní tvorby i životních postojů uchazečů je přitom dost zajímavá, nepřijde mi až tak nepochopitelný, že ve dvaceti mnozí z nich tlumočí stokrát omletý fráze nebo se snaží jen prvoplánově šokovat, a o to důležitější je pak snaha profesorů vymámit z nich něco nad tenhle rámec. Nevím. Celý to vyznívá trochu nešťastně, nicméně ne úplně vinou samotných autorů a aktérů. Ze všeho nejvíc je to zrcadlo přetrvávající společenský neschopnosti vnímat jinakost pozitivně.

V mnohém obyčejný, přesto fascinující dokument o hledání svobody uprostřed velkoměsta. Hlavní protagonista si uvědomil, že "dobrá práce" ani materiální statky ho ke štěstí nepřiblížují, vzdal se jich bez výjimky a od té doby jde. Kromě hlavní myšlenky projít všechny ulice New Yorku se dalšími ambicemi neobtěžkává a může tak nahodile nasávat atmosféru navštívených míst a užívat si roli jejich pozorovatele. Pro člověka s prací nine-to-five a bydlením v nájmu je samotný pohled na někoho natolik osvobozeného zjevením a zprávou, že žít šťastně vlastně úplně mimo společenské konvence je možné. Must see pro věčný hledače smyslu života.