Maq

Příběhy špiónů, tedy lidí, kteří ve válce pracují „za nepřátelskou linií“, jsou vždy vzrušující, a proto oblíbené. Přečasto taky pitomé. Tento film ne. Za prvé je zřejmě dosti věrohodný v popisu situace a nelíčí účastníky nijak zjednodušeně. Nedělá z Britů chrabré vlastence a z odbojných katolíků zvrhlé a slabomyslné fanatiky. Za druhé je příběh hodně osobní. Špión není braková postava, superman formátu Jamese Bonda válcující padouchy pro královnu, dobrodružství a děvky. Naopak je to obyčejný kluk, formovaný místem a šílenou dobou, má a dále by rád měl rodinu a přátele, a denně riskuje krutou smrt z toho prostého důvodu, že nechce, aby lidé umírali, pokud tomu může zabránit. Po celý film jsem ho obdivoval a strašně se o něho bál. Což je v daném žánru zřejmě nejvyšší možné ocenění.

Filmová adaptace románu Edgara M. Forstera. Duchaplná, kultivovaná, zdrženlivá, tak typická pro tehdejší generaci Apoštolů. Zaujala mě moudrá vyváženost pohledu na sociální problematiku - ukazuje jak poněkud pokryteckou disciplinovanost lidí z vyšší společnosti, tak jistou naivitu a marnost snah povznést lidi v nouzi. Chápu nářky části publika týkající se krotkosti příběhu, ale ten styl je autentický. Postavy nejsou ničím „podivné“ či „zvláštní“, jak je zde část komentátorů vnímá. Je to dáno dobou, kdy kdejaký nový antiperspirant nebo popová písnička ještě nedokázaly uvést celé národy do slastného vytržení, a naopak k hodnotám jako rodina, majetek a sex se přistupovalo s náležitou rozvahou a vážností.

Městský člověk v divočině, Tarzan v New Yorku - příliš obehraná písnička? Hogan si napsal a sám zahrál postavu drsňáka, jenže zachovává si svěžest a půvab tím, že se nebere moc vážně a je vždy ochotný se v zájmu srandy trošku shodit. Nebojí se přiznat, že legenda dost přeháněla, a právě tím se stává ještě zajímavějším. Dějová linka je pozoruhodně prostá, ale desítky legračních situací a hlášek Hogan prosíval silně kritickým sítem a ponechal jen ty nejlepší. Je to metoda komiků staré školy, vzpomeňme Felixe Holzmanna. Nešetří se půvaby divočiny, romance se nevtírá a řádně vygraduje až na samý závěr, a Peter Best napsal vhodnou a stylovou filmovou hudbu. --- V rámci žánru, co víc bychom si mohli přát?

Moc se toho nenamluví, ale mně se při tom rojily v hlavě mnohé otázky. Tak třeba jak se to má s módou etnického umění, když obraz stojí desítky tisíc dolarů, je-li namalován v buši, a je bezcenný, je-li toutéž umělkyní vytvořen pod mostem. Generální otázka zní, zdali je vůbec nějak možné odvrátit nebo zmírnit katastrofu, když se střetne moderní civilizace s kulturou doby kamenné. Pokud vím, Austrálie sype do aboriginů fondy a běžní Australané vnímají věc vesměs jako beznadějnou. Tento film jako by to potvrzoval. --- Stojí za povšimnutí, že žádná duševní pustina není tak bezduchá a pustá, aby se v ní úspěšně neujala pop-music.

Tahle normalizační detektivka mně utkvěla v paměti už při premiéře. Nejen kvůli Václavu Voskovi, šarmantnímu herci a člověku, který mimo jiné u klavíru nepotřeboval dubléra. --- Zajímalo by mě, jak je dnešní mladá generace schopná vnímat a cítit tehdejší poměry, které v příběhu hrají zásadní roli. Detektivka jako taková je to spíše standardní, ale slušně promyšlená, všechno sedí.

Duchařský horror. Zřejmě současná špička žánru. Dokonce i hudba Hanse Zimmera zde dobře funguje. Ale neměli bychom přehlédnout, že vše, co přímo neslouží budování pocitu hrůzy, jmenovitě charaktery a jejich dialogy, zůstává na banální úrovni. Je to u horroru nutné? A co když ne?

Nejslabším místem příběhu je fakt, že líčí skutečné osudy a události se silným politickým nábojem. Tím spíše jsem na tomto filmu obdivoval, že se nijak zvlášť nevyžívá v obžalobě britské justice. Příběhu dominuje veskrze osobní drama otce a syna, se všemi konflikty, jaké jen řádný otec a nezdárný syn mohou mít, a se sdíleným břemenem obrovské nespravedlnosti. Vynikající herecké výkony, působivé drama, skvělý film.

Nepřipadá mi to jako nezávazná taškařice o lehce praštěných lidech postrádající pointu. Myslím, že příběh sjednocuje myšlenka, že citová nejistota a praštěnost je do určité míry vlastní kdekomu, takže je snad lepší se s nimi smířit a neklamat se vírou v nalezení ideálního partnera. Z toho by taky jeden mohl zešílet doopravdy. „To jak žijeme, je jedna věc. Většinou se s tím nedá nic dělat. Ale neměli bychom ztratit kontakt mezi sebou.“ --- Ale i když v příběhu žádné důležité sdělení nehledáme, divák se může dobře pobavit sledováním série ulítlých, trapných a humorných vztahů a situací. Neřekl bych, že jde o zásadní dílo nadčasové hodnoty. Třeba se jich od Zelenky ještě dočkáme.

Nenudil jsem se a nehledal a nenašel žádné závažnější sdělení. Určitě mi to nepřipadalo zdlouhavé. Viděl jsem ulítlou komedii plnou zábavných charakterů, situací a hlášek. Stylová, velmi dobrá zábava.

Jako by scénář byl psán na míru Anthonymu Hopkinsovi: inteligentní a arogantní zločinec obklopený vytříbeným luxusem. Detektivka, soudní drama, to ano, ale především psychologické drama, střet dvou bohorovných typů, starého a mladého. Klíčový trik se zmizelou vražednou zbraní při důkladnější úvaze moc neobstojí, ale stačí udržet divákovu zvědavost až do konce. Rozuzlení mě poněkud zklamalo, Beachumova avantýra s advokátkou byla tak trochu samoúčelná, ale jinak dobré, poutavé, napínavé.