Sareen

Imprese… tentokrát však žádný Monetův proslulý východ slunce, ale niterná zranění křehké a sevřené baletní hvězdy. Barevná paleta uměleckého ztvárnění je zde zredukována do dvou, černé a bílé. Jako eros a thanatos z hlubokých vrstev dívčiny osobnosti, pomáhají symboly barev konstruovat Ninin dramatický příběh. Prvky té temné stránky se mi v závěru zdají až příliš překombinované a jejich celkové podání trpí do jisté míry frigiditou, dost možná tou samou, jako ve filmu zmíněný výkon představitelky černé labutě. Natalie Portman zahrála báječně, jednotlivé obrazy snímku jsou velmi silnými ikonickými vjemy, jež v paměti zakotví na opravdu dlouhou dobu, avšak očekávání hlubokého prožitku bohužel nenaplněné.

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí.

V životě přicházejí chvíle, které ani trochu nečekáme. Zůstat po nehodě paralyzován a poután na invalidní vozík je pro mladého nesmírně nadaného pianistu velmi těžkou zkouškou. Námět filmu by se mohl na první pohled jevit možná obehraně a unyle, samotné zpracování však dává příběhu nový rozměr. Jeho poklidné tempo až metronomické adagio nevystavuje diváka nikterak nudnému nebo bezemočnímu filmovému zážitku. Na vlnách melancholie, prožitku krásy hudby, melodií Wolframa de Marco a nyvých pohledů hlavního hrdiny doplujeme do toho správného vývaziště. Se sklonem k poetičnosti, musím ohodnotit čtyřmi. Závěrečné kamarádské klišé "ty to dokážeš" odpouštím.

Silné výpovědi přeživších, kterým dodnes při vzpomínce srdce rezonují hrůzou, jímají člověka až na kost. Kolik zakoušeného utrpení může jeden lidský život vlastně pojmout? Ptám se - pro holou přítomnost naplněnou jen vzácností, prostotou, bytím samotným. Je důležité, že takovéto dokumenty vznikají a sebrané životy zrůdností nacismu se tak nerozplynou do ztracena, nespolknuty časem přežívají v nás.

A pak, že osud neexistuje. Sladkobolný životní příběh obtočený kolem zadumané a přesto sebevědomé Liz, hlavní hrdinky filmu, nabídl jí i jejím potenciálním mužům doopravdy velmi náhodná setkání a vše, co k nim patří. Je to až k nevíře, bolestné rozchody střídají lehce nabytá a sladká seznámení jako na běžícím páse. Opravdu neopravdové… ale, to už bychom snad z americké dílny mohli čekat. Životní krize, pocit prázdnoty zdánlivě bez cesty k sobě, touha po sblížení a zároveň strach Elizabeth vypravily na její šamanem předpovězenou pouť, během níž hledá sama sebe. Bali, Řím, Indie a opět Bali. Krásná místa s krásnou Julií mě přes ulepené pozlátko a nedotažené dialogy stejně zaujala. Škoda jen, že celkový dojem vyhlíží spíše lacině a dle některých končí bezvadný námět téměř v koši.

Snímek o životě uvnitř rodiny se silně patologickými vztahy vyplouvajícími na povrch pěkně pomalu, postupně... Veškeré pozlátko dokonalosti vystřídají emotivní scény citově bezradné matky a sobeckého otce, z jejichž konfliktního náboje nemůže synova osobnost dopadnout jinak, než takto tragicky. Homosexualitu tím nemíním, spíše gradaci protichůdných tendencí vnitřní dynamiky Tonyho psychiky po zavrženíhodném incestu s matkou, které ho dovedou až k její vraždě. Vše jakoby v poklidu, v rukavičkách, v naprosté iracionalitě.

Pour abréger... la vie en parfait accord. Mais pas sans souci.

Úžasný citlivý scénář... nemohu uvěřit, že roli malého Arnieho ztvárnil Leonardo DiCaprio! Klobouk dolů! Johnny Depp taktéž výborný!

Dvě strany jedné mince. Dvě tváře člověka s nadměrnou obrazotvorností, jedna prý andělská, druhá pozemská. Ángel nás svými existenciálními úvahami o životě a smrti bezprostředně vtahuje do děje. Ovce zasažené bleskem, dialog s již mrtvým pastevcem a téma stínek a zemité chutě vína pozvolna stimuluje zvědavost a zájem. Až do doby, kdy se děj začíná komplikovat a materiálu je na jeden film příliš. Pro Medema je příznačná symbolika, jméno hlavního hrdiny je Ángel a první dívky, se kterou se u vinic setkává Angela. S ní by jeho jedna část, ta andělská, ráda zůstala a milovala ji, co na to ovšem pozemská část? Ta si vybírá Marii, ženu posedlou sexem, jakožto symbolem živočišnosti, ženu svůdnou, vonící rozkoší. Typický konflikt. Je snad tématika filmu inspirovaná Biblí a přenesená do pozemského života? Andělé, Marie, beránek, víno a vinice… Nevím, ale film ve mně evokuje velmi zvláštní a jedinečné pocity.