Sareen

Portrét svébytné umělkyně prošitý výjimečnou sadou nití skaných hloubavou duchovní úpravou… Výrazná chuť k umělecké práci, jakési předurčení k hudební tvorbě vůbec, srdeční autorské melodie, bezprostřednost slovních spojení a plných gest vytvářejí obraz, ze kterého lze číst. Život jako notový zápis osobních významů. Vůbec se nedomnívám, že by se dokumentu nepodařilo dostatečně odhalit ono niterné člověčí specifikum, protože kdo chce čísti mezi řádky, to opravdové a důležité tam najde.

Mnohých svět je srolovaný do úhledného tvaru ruličky úspěchu, luxusu, prestiže, moci. Smysl života vyplněného prahnutím, chtěním, hledáním, egem se zdá být v určitých situacích nedostačující, jestli vůbec nějaký. Důležité je dle filmu pochopit. Na okamžik odhlédnout od domnělého sebe sama, konvertovat k opravdovosti zážitkem "proměny". Nezáleží na tom, jak nás dnes definuje společnost, stačí jen obnovit ukryté a zapomenuté zdroje ctností (dle Lao-c'): úcty k životu, čestnosti, laskavosti a služby ostatním. Dotknout se něčího života je o moc cennější než jakkoli hromadit hmotné, přeceňovat sílu peněz, což je dnes tolik aktuální.

More than just a brilliant movie... Nejistota hýbe světem, životy i tesklivými tóny, a ty jsou z toho všeho ještě upřímně nejjistější. Bohužel. Však z chyb se člověk učí. Woody Allen = životní příběh připomínající vřele konstruktivní drama bez stopáže. Such a real life.

Zašroubovat mraky do sklenic jako zavařeninu, vyšívat mapy do tlustých přikrývek...  I přes lehounké mravenčení vyvolané snovou poetikou a prostorné filozofické úvahy nad pravdou a přáním dojít na konec světa, zůstalo téma převážně oddychového snímku nevyčerpáno. Však jak se praví v úvodu, příběh ještě spí.

Kráska dne - neobyčejný důkaz existence lidského nevědomí. Mnoho komentářů k tomuto filmu se točí kolem manželské nevěry, spoutanosti ve vztahu, nespokojenosti s nabízenou intimitou. Nemyslím si, že některé z těchto témat by mělo být tématem klíčovým. Zajímavé jsou prostřihy z dětství splétající dějovou linii problematické sexuality Severininy osobnosti, zde to všechno začíná. Sama sebe pak v dospělosti nahlíží se zmateností, když však přistoupí na hru svého nepokojného nitra a vydává se na cestu zpřístupnění slasti, život je rázem klidnější. Jednání pod zkreslenými obrazy skutečnosti paradoxně zprostředkuje uvolnění a možnost nadechnout se ve vztahu. Těžké žít dlouhodobě s tolik zraňujícími vytěsněnými obsahy. Snímek je přesto natočený docela jemně a citlivě.

Teplé letní večery v Paříži? Ba dokonce noci? Nikoliv, pouhé odpoledne stačí. Pro napravení nenapravitelného, kavalíra s duší notorického sukničkáře. Objevena láska ve svém nejjemnějším převleku. Humorné, dojemné a bravurně konverzační.

Vzácná a upřímná výpoveď angažované mladé dívky o životě v Bohu a životě s Bohem, záběry tichých míst, tiché přírody, nádherné fotografie. Hledání sebe sama v pokoře a víře v minulosti naplnilo intenzitou nejednu modlitbu. Přiznání těžkosti minulé z cest ožívá v okamžiku vzpomínky a divák má možnost vysdílet pocity vytržení se z běžné reality a nesnadné adaptace na klášterní život. Poznání světské lásky tak přichází právě včas.

Osobitý a ojedinělý hlas, svou barvou v našich končinách tak vzácný, by jen stěží někdo dokázal napodobit. Důkazem jedinečnosti je právě tato pěkná vzpomínka na Petra. Po rozpačitém začátku s písní Ráchel v podání Báry Basikové a další písně Petra Koláře, uhladil silné emoce Petr Janda se skladbou Bonsoir mademoiselle Paris. Kdo se dle mého názoru nejlépe přiblížil Peťovu projevu, byl s muzikálovou písní Daniel Hůlka nebo překvapivě Václav Bárta. Záměrem tohoto vzácného večera jistě nebylo jakkoli kopírovat Petrův rozsahem nevídaný tenor, ale zavzpomínat a vzdát hold talentovanému muzikantovi a úžasnému člověku. A za to všem účinkujícím patří dík. Ač jsem vždy oceňovala Petrovu spíše ranější tvorbu, děkuji zejména za poslední píseň Spolu. Jasná vzpomínka zůstane.

Téměř éterické něžné stvoření vycházející z nekonečných mořských vod. Vlastně Selkie - tulení žena. Jemný pohádkový příběh dává místo vlhkým očím fantazie, stejně tak ale umí zavést k citlivé lidské duši řešící reálné problémy leckterého smrtelníka, běžného života. Krásné, čisté, nevšední. Málem jsem začala věřit na zázraky.

Obrovská odvaha... hovořit o tak krutých věcech, které se bezprostředně týkají, s někým naprosto neznámým, otevřít se na kameru. Bolestně realistická pravda.