May

Skutecne hloupa romanticka komedie, ktera svou 'vtipnost' zaostruje na rozdily v mentalitach severu a jihu a nezna miru v prolinani stupidne komickych scen s temi, co jsou az prilis okate vazne a vyderacsky dojemne. Pokud ovsem clovek prezije prvni hodinu, rozprostre se pred nim neco, nad cim se uz da skutecne jen bavit, vypnout, nevnimat.. a v skoro az akcnich chvilich, kdy je naprosto nejasne, jak vse skutecne dopadne, mit uprimnou radost z toho, jak je to cele neinteligentni a vyslovene naprosto stupidni.

Prapodivne neemocialni a studeny film, v nemz jsou i eroticke, zhave se tvarici sceny vzdalene, chladne a nepritazleve a postradaji jakoukoliv jiskru, ktera by vzbudilo aspon minimalni zajem nebo snad snahu pochopit jejich hlubsi 'vyznam', ktery by osvetloval celkove jednani postav.

Slovo "unmyeong" ma v korejstine dva vyznamy, osud a zkazu zaroven. Tezko rict, ktere z nich lepe vystihuje niternou podstatu tohohle filmu. Mozna prave proto, ze nevyslovne se mnohdy dokaze dotknout daleko vic nez zaplava slov, je You Are My Sunshine, natoceny podle skutecne udalosti, necim unikatnim a dost dobre nesrovnatelnym s ostanimi korejskymi 'romantickymi' filmy. Nese v sobe veliky kus opravdovosti, ktery je jednak nezpochybnitelny, ale hlavne svym ledovym dotykem zamrazi az nekde hluboko v rozbolavelem srdci.

Komorni, naturalisticke podani, s jakym je peclive vykreslen vztah mezi zoufalymi dvema lidmi poznavajicimi se v ponurem prostredi nemocnice, jejichz zivotni protejsky spolu v minulosti navazaly milenecky vztah a svuj pomer spolu i ukoncily pri tragicke autonehode, zobrazuje problematiku mezilidskych vztahu tak syrove a skutecne, az cloveka mrazi jen z pocitu, ze na obrazovce pred sebou nesleduje dokonale prolnuti dvou zivotu, ale 'bezne' a 'neresitelne' problemy z nej plynoucich. Situace, ktere ve sve podstate skryvaji romantickych okamziku spoustu i pres absenci dokonalych mist pro prvni polibky a neznosti. Temne problemy v sedem svetle skutecnosti, pred kterymi se vetsinou clovek jen schova do ustrani a rezignuje pro uplnou vycerpanost duse i mysli, jsou v Oechul ztelesneny tak bolestive a zive, a presto odtazite a chladne z pohledu cizi osoby nemajici sebemensi sanci vcitit se do skutecne rany nekoho, koho nezna a kym neni, do nestesti, ktere svym ledovym dotykem znici iluze a zlomi nenavratnou realitu, v jeden dlouhy, zly... bezvychodny sen.

Kouzelna, vtipna, temer non-stop akcni a skutecne strhujici (!) podivana natocena na par ulicich a krizovatkach, s par lidma a rozkosnou Bae Du-nou, jejiz typicky (korejsky) projev funguje jako pohlazeni po dusi a jen pohled na ni, jeji vyraz a chovani ten prihlouply usmev na rtech vyvola a kvality celeho filmu jsou zahy druhorade a daleko matnejsi nez ona samotna stahujici na sebe veskerou pozornost a oci vsech pritomnych pred obrazovkou i za ni.

Pomala, komorni, misty tichem skoro az deprimujici romance, v niz se dve dejove linie schazi jen v internetove komunikaci hlavnich dvou hrdinu, neuvedomelych setkanich a trapenich zalozenych na totoznych podnetech. Stejnou merou, jak jsem ze zacatku mela problem udrzet pozornost, jsem na konci nezvladala soustredit se na cokoliv jineho. Realnost potizi v Cheobsok je natolik dotykajici se, ze pred ni clovek nema kam utect.

Welcome to Dongmakgol je film, diky kteremu se clovek, trebaze k tomu zrovna nema zadny duvod, dokaze citit jako v nebi a v pocitu naproste blazenosti setrvat i po tom, co, jeste nez film skonci, stihne prijit o veskere iluze s nim spojene. Pribeh berouci si na musku vztahy mezi jihem a severem a celkovou nesmyslnost celeho sporu obou Koreji odehravajici se v bohem zapomenute visce plne cistych dusi roznezni telo i mysl natolik, ze pripusteni si bolave, umounene reality kolem, je pak jeste daleko zalostnejsi. Lehkost, s jakou dokaze korejsky film poukazat na vazne problemy a maximalne je zlehcit tak, aby nikoho ani nenapadlo citit se kvuli zesmesnenemu celonarodnimu ozehavemu tematu dotcene, je nad me chapani. Cirou nehou nabity film plny skutecnych emoci, ktere se dotknout tech nejniternejsich, nevyslovenych tuzeb, film, ktery jen v korejskych kinech dojal, rozesmal a rozplakal temer 8 milionu rozervanych dusi odnasejicich si z Dongmakgolu vic, nez se reziserovi mohlo snit.

Hinokio je pohadka a pokud je k ni vpusten nekdo predem odsuzujici mozne nadprirozenosti pohadkam vlastni, nadsen nebude uz kvuli ocekavani racionalnejsiho pojeti pribehu samotneho. Kyberneticka laska na hrane reality a fikce v prostredi 'obycejneho' zivota plneho fiktivne se zdajiciho sveta videoher sice je podana s lehkosti, napadem a kouzelne protkana slozitostmi prvnich lasek, ale.. neco ji chybi. Mozna je to prave tou nemoznosti se vcitit do neceho cloveku natolik vzdaleneho, do srdce a mysleni nekoho zijiciho v jinem svete nez vetsina ostatnich. Zabery umele vytvoreneho prostredi zdanlive uzpusobeneho k snazsimu zivotu v mrzute realite s naprvni pohled fiktivne se zdajicimi zabery sveta videoher jsou spojeny tou stejnou pomijivosti zivota, jejiz nahrazeni umelou realitou mozne neni. Cela myslenka vykreslit zbytecnost zavislosti na necem neprirozenem je sice krasna, ale i presto vsechno je v Hinokio stale to prazdne misto, ktere i kdyz neni nijak velke, neobsahuje prave to nejdulezitejsti, co ze sebe muze film vydat. Zazitek, ktery by nebyl jen chladny a vzdaleny jako nedoopravdovy svet videoher.

Pro nekoho, kdo miluje korejske romanticke komedie, je Attic Cat splnenym snem.

V duchu uvodniho, skoro az odpudiveho snu se nese cely zbytek filmu, ktery.. i kdyz se tvari, ze rozebira skutecne zasadni a vazne tema hodne poukazani, ve skutecnosti nenese temer zadnou inteligentni myslenku a pres pofiderni obsah plny nechutneho prostredi, podivnych individui a male holky, kolem ktere se to vsechno ma tocit, ukazuje jenom prazdno ve spatnem technickem i umeleckem obalu.