r.v.

Nechápu ty z vás, kteří tu nadávate na Jane Fondovou jak je příšerná a trapná...a při tom je to jinak taková báječná herečka. STYĎTE SE!!! To nikdo z vás nepochopil , že Jane Fondová nemůže za ten neuvěřitelně stupidní scénář?! Ona ten film nepsala!!! Takže veškeré invektivy vůči hercům si laskavě odpusťte a uvědomte si, proč jsou v téhle superslátanině tak strašní - ne proto, že jsou to špatní herci, ale proto, že dostali špatný materiál. Představte si na jejich místě americké béčkové herce nebo klidně i nějaké naše "komiky". To by ten film nebyl jen příšerný, ale k zlbití, což není. A je to pouze a jen díky hercům. Bohužel se špatně napsaným vtipem a se scénou, která má nesourodý a zmatečný rytmus by neudělal nic ani filmový Bůh, natož tito smrtelníci. Pro ně 40%, pro film 0%

Kromě vlny vzteku, která se ve mně vzepjala po shlédnutí filmu jsem si neustále dokola kladl otázku: „Kdo za to může?“. Kdo dovolil tak slibně a relativně zajímavě rozjetému hororu, tak neuvěřitelným způsobem zmršit konec? Nechce se mi věřit, že by to byl už sám scénárista, protože příběh mi přišel zajímavý, překvapoval mě a bavil mě. Režisér sice při budování děsivých scén prokázal jen průměrnou dávku talentu, ale zavrženíhodné to rozhodně nebylo. Vtírá se tak myšlenka, že za nepochopitelně zbytečným, stupidním a ohavným závěrem stojí produkce, která nejspíše potřebovala mít ve filmu „opravdického“ ducha (samozřejmě kvůli tržbám). No jo, jenže uvěřitelnější strašidlo jsem viděl i při ochotnickém představení v Mokropsech. Na druhou stranu filmu nelze upřít fakt, že je jedním z mála hororů, které dokáží spolehlivě rozesmát. Bohužel až v samém závěru, takže se pak dostaví pocit promarněných 85 minut…a pocit je to správný!

A teď soudruzi, kontrolní otázka – jestli pak víte, jakou slovní kadenci mají Gilmorky? Nevíte? Já vám to povím. Je to – ra ta ta ta ta ta a ještě mnohem větší! Jde zřejmě o jediný seriál na světě, kde je průměr slovních vtipů na jeden díl větší, než délka jedné epizody ve vteřinách. Pokud by se Gilmorova děvčata stáčela do vinných lahví, pak by na etiketách bylo zcela určitě napsáno: Velmi lehké, jemně perlivé, vhodné k relaxaci a odpočinku, ideální k zábavě, výborně chutná s chipsy a Colou, avšak pozor – jakmile jednou ochutnáte, už nebude chtít přestat!

Scénárista a posléze i režisér mají vždy tři možnosti, jak si získat a udržet divákovu pozornost. Buďto je to zajímavým příběhem, který diváka pohltí nebo řetězením gagů, jenž diváka nenechají oddychnout a neustále mu přinášejí něco nového, a poslední variantou je vrstvení metafor, které diváka neustále nutí přemýšlet a luštit významy. Woody zcela evidentně vsadil v Lásce a smrti na číslo 2 a vyplatilo se! Takovou dávku vytříbeně absurdního humoru, groteskních situací, bizardních dialogů a parodie by nespoutal ani železobetonový kryt jaderné elektrárny. To vše se navíc na diváka valí se silou rozvodněné Volhy a s vytrvalostí ruských kolchozníků. Allen miluje a vyzdvihuje klasickou ruskou literaturu, avšak vzdát ji holt takovým způsobem…nezbývá než smeknout beranici!

Rok po mrazivém dramatu (Kasandřin sen) přichází teplé pohlazení té nejvyšší jakosti. Při závěrečných titulcích jsem si v kině přes mobil bookoval letenku do Barcelony – tak moc mě tenhle film nahlodal. Je to typický romanticko-intelektuální Allen, kterému nic nechybí a nic nepřebývá, zkrátka ideál. Casting je famózní, dialogy nadpozemské, kamera hravá a režie neskutečně nonšalantní. Pokud by se inteligentní, umělecky hodnotné a výtečně zahrané romantické komedie dávaly do muzea, pak bude Vicky Cristina viset v hlavní síni hned vedle Annie Hallové, Amélie z Montmartru a Lásky nebeské.

Nemá smysl bavit se o tom, zda-li Annie je či není Woodyho nejlepším filmem, protože co filmový divák, to osobitý názor (tedy většinou). Faktem je, že z hlediska odborné veřejnosti a filmové kritiky vyčnívá tento Allenův počin nad všemi ostatními. Nutno říci, že právem. Pokud si pustíte pět předchozích Allenovek (Co je nového, kotě? mezi ně nepočítám, protože to není Allenův autorský snímek), pak se vám nebude chtít věřit, že Annie Hallovou skutečně napsal a natočil tentýž člověk. Ten kontrast mezi Banáni, (1971), Spáčem (1973), Láskou a smrtí (1975) a touto romantickou komedií je prostě neuvěřitelný. Allen v jednom rozhovoru sám přiznal, že když začal točit Annie Hallovou, cítil se jako režisér mnohem vyzrálejší, a to především po technické a řemeslné stránce. I tak je ale ta tvůrčí změna, která nastala mezi roky 75/77 jen těžko pochopitelná. Tak například – Annie Hallová je jediným Allenovým filmem, kde v úvodních titulcích nezní hudba. Vlastně je jediným jeho filmem, kde není žádná scénická hudba!!! (Momenty, kdy Diane Keaton zpívá v baru nelze chápat jako scénickou hudbu – jde o samostatnou hereckou akci). Rovněž je to jeho první film, který začíná promluvou hlavní postavy k divákům. Tento princip se mu velmi osvědčil, takže ho v budoucnu využívá celkem často (naposledy např. u Užívej si, co to jde). Poprvé tu také předvádí svůj, dnes již klasický, dlouhý záběr dvou postav přibližujících se ulicí ke kameře (např. Match point). Premiéru měl v Annie i záběr, kdy jedna z postav při dialogu náhle opustí zorný úhel kamery a zase se do něj vrátí jakoby nic (např. Cokoliv). Kamery se zde poprvé ujal Gordon Willis (Manhattan, Vzpomínky na Hvězdný prach, Zelig, Purpurová růže z Káhiry). Je fascinující, že i přesto, jak moc se tenhle snímek vymykal Allenově dosavadní tvorbě, dokázal v něm zachovat svou jedinečnou poetiku a především humor. Dle mého soudu je Annie Hallová suverénně nejinteligentnější romantickou komedií všech dob.