Koprska

Si neodpustím…
Vlastně i analogie.
Zakouzlíme si.    
-
Příběh:
,,Komunikace se (v zimě) neudržuje.”
-
Ono spíše… Nebo nebyla a není ani ochota ji mezi lidmi dnes rozvíjet a budovat. A když se nerozvine, není co navázat. Ani co udržovat.. Ani po čem chodit / vydat se.
(Čest výjimkám.)
-
Představte si holčičku, malou princeznu, co přijde za tatínkem, nebo jinou dvojici.
-
Ta jedna si chce s druhým povídat o zážitcích, formování, životě, zájmech atd.. (nebo přečíst tu pohádku). Objevovat. Zasnít se, zasmát... Chce prostě komunikovat a tu komunikaci (=silnici/cestu) stavět a posilovat.
-
Normálně si povídat ten žádaný o přáních a potřebách s ní ale nechce, pohádku nepřečte. Asi je vše jiné důležitější, v top stropu si radši pustí televizi…
-
Že by jí tím udělal radost?
Že by zjistil, čím oběma udělá radost?
Že by znal její sny, co by si mohli plnit?
Vždyť to je jedno, dává ji pocit, že ho nezajímá její radost a z toho možné plynoucí štěstí.
-
I tak si snažící se připraví jinou pohádku, nebo otázky, přinesete si dopsaný nějaký seznam a nadšeně to zkusí znovu, že by to mohla být zábava. A vážně se těší, co objeví.
-
A ten člověk ji s tím odmítne.
Nechce sdílet, nemá čas, nemá náladu..
Cokoli důležitějšího.
Nezastaví se na okamžik.
Sám s tím nepřijde.
-
Znovu a znovu.
-
Mrzí ji to. Nechápe to. Když se ho snaží rozmluvit, ještě ji okřikne, protože ho to nezajímá...
A vysílí ji...
Až? Až to přestane ta malá zkoušet.
-
A I když chce chápat, proč se třeba nějak chová, nebo ukázat cestu, proč se nějak chová sama, co si v sobě z toho už nese... Ne.
-
Chce poznávat, je zvědavá, flexibilní.. Ale..
Není to pro toho člověka, nebo lidi asi důležité.
Je zklamaná.
Dokonce třeba i zjistí, že jí se to nedostává, ale s jinými ten druhý komunikuje...
-
A s ní ne. A ne.
-
-
A pak jí časem klidně ještě ten druhý sdělí, že si nerozumí.
V horším případě, že neví, jak jí udělat happy a radost. (Aha).   
Nebo jí ještě vyčte, že ho nutila a chtěla, když ale on nechtěl...
-
-
Dobré, ne?
(Teď mi to trochu připomíná Duška a Miquela a Čtyři dohody, ale vážně…)
-
-
,,Komunikace se neudržuje.”
Co je ale důležitější než komunikace?
Komunikace je přece cesta, po které se vydat...
A ona... nebyla vybudována.
-
-
Výsledek?
Takto vzniká trauma. I (dětské) trauma. A stříhají se tím pomyslná křídla. Trauma je bolest. Hodně bolesti. A propast. Též vznikají domněnky, moře domněnek…
-
-
Z dětství jich znám osobně x druhů. Proto si je uvědomuji, nechci to opakovat na jiných lidech.
A ono… ono se to může stát a dokonce i prohloubit u dospělých, nejen dětí.
-
A to trauma naplní jakousi pomyslnou nádobu bolesti, kdy už se ten druhý komunikovat i bojí.
Bojí se dalšího odmítnutí, bolesti atd..
-
-
Vážení,
pozor na ,,komunikace se neudržuje”.
-
Šťastný konec? Ne.
Cesta (komunikace) nevybudována.
Neudržováno. Nestal se.
Příběhu (pohádky) konec.      
-
(read it again)  
-
-
Znáte to také?
Protože těch příběhů slyším x, tak vím, že se to mezi lidmi stává a bohužel i opakuje…

Byla jsem s ním u vody, 

Občas ho potkávám sbírat houby v lese.

Možná by jedl i černé jahody... 

Prostě je se mnou, kde ho/to má fantazie ještě s/nese...  

To jsem takhle seděla v místním klubu, za chvíli odbíjela jedenáctvá večer a rozjelo se kolečko panáčků na dobrou noc.

V rohu toho dne seděl jakýsi pán, kterého nikdo z nás neznal, měl jen maličkou tašku, mobil a na sobě pár kusů oblečení.

Dívám se na něj a ptám se spolusedícího: ,, Prosím tě, co to je za dědu, neznám ho..." A v tom je mi řečeno - já ti nevím, asi nějaký pocestný. To se tu občas stává, že se sem zatoulají, nic moc nemají a pak tu někde v okolí třeba i chvíli pobývají. 

Třeba před lety tu byl jeden, co tu snad několik týdnů, či měsíců spal dokonce se dvěma psy v autě.

Ok... Tak mu též poslali panáčka, pánové jsou dobráci. Jak se říká - asi i od té kosti.

Odcházíme a ještě se nám nechtělo tak úplně jít s jedním spolusedícím spát. Bereme si tedy lahváče na cestu a jdeme si sednout k hasičárně... Povídáme si. Páč jsem připitá, tak si pokuřuji a klasicky si zlehka při kouření odplivávam, nebo spíše tedy spouštím sliny na zem vpravo.

Skoro bychom šli spát... Ovšem - z ničeho nic přiiíždí směrem od Jelena malý osobáček, tipovala jsem to špatně, nakonec to byl Fordík Ka.

Z něho se vyřítí kdosi a nese si plechovky piva... Míří si to k hasičárně a postává, tipuji, že si sedne na tu vzdálenou lavici pod stanem ve tmě.. A nemýlím se.

Povídáme dál a jak tak na něj koukám - napadne mě, že by mohl mít cigarety - ach ten kalkul... Snad si toho hned nevšimne. Zvu ho ke stolu.

On váhá, evidentně si s lidmi povídat nechtěl, což posléze i potvrdil. Ale zvedá se a jde za námi. Super... Mám radost, on vypadá ovšem utrmáceně, VZBUZUJE ve mě zvědavost a kilo otázek.

No, nevíte co.. Ale na synchronicitu zase věřím o drobek více, nebo to staré - My o vlku... Prostě byl to ON! 

Jenže... ti dva psi mu již zemřeli. 

Neskutečně sečtělý člověk, co má občas hluboko do kapsy, mobil na kredit a poslední peníze utratil za lístek do Německa a zpět, kde mu nevyšla práce. Básník... 

Když mě viděl zapisovat si myšlenky, věty - hned to věděl - Ramon de la Serna - Lenka tvoří Gregerie. A neví o tom...

Zarecitoval nám svou první báseň - o Artušovi, povídal o zemřelém kamarádovi, kterému věnoval svou výstavu básní, na základě nichž je kdosi oilustroval, a když jsem mu vysvětlila, proč nemám ráda své jméno - jmenovat se po zemřelé kamarádce své matky (no to nechcete), sdělila svou vášeň a rituál dívání se poslední dobou na padající hvězdy - napsal mi ke všemu i báseň...

,,Lenka známá z mrtvý živá

loudí cigara a piva

Pak mrtvá sedí na zápraží

Zahlédnout se hvězdu snaží

ať nepadá sama."

---

Otevřel mi oči a já vyplodila první ze svých dalších, nyní již Gregérií:

,,Na cestu životem si zpáteční lístek nekoupíš".

A při vzpomínce na cosi, čím dál méně bolestivého, hned další:

,,Chtěla ochránce - ani ochranu si nevzal."

--- 

Na ten večer nechci nikdy zapomenout. Děkuji ti Luisy Lendvicu. 

Tolik moudrosti a pravdy jsi mi přinesl...:

(Jen ty lásky co nebyly, trvají věčně a ne chvíli.)

Snad nezapomene též.

Ahoj můj milý...

Víš, dost možná se ještě ani neznáme, těžko říct, prostě tu teď nejsi, ale v podstatě jsem na tebe začala před nějakým časem myslet. 

Čas od času jsem sledovala kamarádky a mamky v parku a již jsem měla choutky se též stát jednou z nich, ale byla jsem s někým, o kom jsem se přesvědčila, že budeš muset přijít časem právě ty. A sama jsem necítila nikdy potřebu se do toho hnát. Prostě buď se objevíš, nebo ne. Jednou chci mít lidičky a to ideálně 3 (diverzifikace, že), co se ke mě budou vracet, uvidím v nich sebe a tebe a připravovat jim krásné Vánoce pro rodinku. Jenže... 

Mít děti ,,s dítětem", co by se pravděpodobně nedokázalo postarat a vše musím kontrolovat i po něm samotném? No... to nechceš. Proto jsem si to uvědomila pozdě. To nebylo ok... 

Vlastně nejvíce mě v tom celém utvrdil diskurz muže, kterého jsem znala jen letmo. Toho dne jsem s ním seděla na Petrském náměstí v jednom sushi baru na meetingu. Skoro jsem z nervozity i koktala. Nebylo proč, o nic mi nešlo, byla jsem zadaná. Povídali jsme si o tom, že chodím do školy, kterou shodou okolností vystudoval a v jednu chvíli pronesl:

,,Víš... Já jsem si vždy říkal, že věci jako historii a další se pořádně naučím až budu mít děti. Prostě, že si to s nimi budu opakovat, budu je brát na výlety po hradech třeba i na kole a tak... A teď se pomalu smiřuji s tím, že se to nestane..." 

...

!!!

???

V tu chvíli jsem se zarazila... Má mysl roztočila smyčku: Smiřovat se, smířit se, smi - řo - vat se..., smířovat se = vyrovnat se se ztrátou?! Smířit se s prohrou? Den smíření = den odpuštení těm, co nám ublížili! Smíření... Opravdu řekl: ,,Smířuji se?!"

Bylo mi zvláštně, asi úzko... A mé srdce hráčky ve mě jisto jistě řvalo: Neeeeee!!!

---

Dívala jsem se na něj a viditelně nereagovala. Nic jsem neodpověděla. Sklopila jsem oči a hypnotizovala lososové nigiri - došlo mi, že pokud se mi šokem nerozšířily a nesmrštily zorničky ve vteřině tehdy, těžko věřím, že se to stane ještě někdy v budoucnu.

To, co to se mnou udělalo v mém nitru, a jak to se mnou rezonuje v podstatě již více než měsíce se dost možná vyrovná síle minimálně atomové bomby. Seděl tam přede mnou totiž opravdu pohledný chlap, na svůj věk opravdu velmi zachovalý, inteligentní, úspěšný v tom, co dělá a přesně ten typ, co si umím představit respektovat (a to je u mě, co říct...). Věděla jsem, že je mu 39 let.

Nikdy jsem se ho nezeptala, zda děti tedy nakonec nechtěl, nebo proč je nemá. Pochopila jsem ovšem z kontextu, že je chtěl, že s tím počítal a nedopadlo to. A tak nějak jsem v tom celém cítila i zklamání a rezignaci. Třeba si tu pracuji s chybnou premisou... Ovšem tuším, že tehdy jsem to pochopila správně.

---

Blesky, Světla, zatmění, velká diskotéka před očima, dívala jsem se na něj a představovala si, jak se učí se svým potomkem dějepis a s menším běhá po parku. 

- DOPRDELE! Shit! Kurva... Tohle já NIKDY NIKOMU říkat nechci!!! - A to byl ten okamžik, kdy mi došlo, že tohle se mi stát nesmí. Já vím, zlato... Vynechme trapné: ,,Tik, ťak..." k tomu. 

Jedno je zarážející.. trvalo opravdu skoro 30 let, než mi někdo řekl věty, u kterých mi došlo, že pokud někoho potkám, v první řadě bych se měla dívat na to, zda je s ním možné jít do opravdu dlouhodobého projektu, aneb zkusit si ho představit jako tým na projekt ,,rodina"? Bylo mi za 2 měsíce 30, když jsem si to uvědomila... A teprve jsem pochopila, co je pro mě prioritní. Tatínek!!!

Nežít už ze dne na den, max do dalšího výletu za měsíc, ale opravdu si stanovit cíle na desetiletí, bavit se o tom a za tím zkusit jít společně?

Strávila jsem snad půl dosavadního života ve vztazích a skoro 30 let jsem si to neuvědomila!!!

Uf... Ok! Takže jsem asi právě v tu minutu dospěla.

Když mi tenkrát řekl ex, že si mě představoval jako matku svých dětí... zarazilo mě to. Několikrát jsem z pomyslných vdavek a zasnoubení zdrhla... Ach... Byla jsem tak dlouho až moc plyšová... A bylo mi to jedno.

 --

Víš, ty jeden... Moje rodina nebyla ideální a tak jsem si kdysi vysnila mít dvě, nebo tři děti -  ideál. Nebo víc, prostě velkou rodinu, abych pak ve stáří měla radost z dětí a vnoučat, se kterými budeme u stromečku opravdu ve slušném počtu a budeme se v nich poznávat. A že budu tou nejlepší ženou i matkou. Zvládnu to. 

Někteří, co mi nadbíhají mi to již říkají, ale víš co... To nejsou oni.

Mno... Pak člověk osekává... ,,Ok, stárnu, kéž stihnu alespoň 2 a nějak věkově k sobě, aby byli kamarádi, snad to pak půjde, že?" Tolik lidem v okolí to vlastně nejde vůbec. Proto si tě asi nevezmu dřív, než bychom projekt rodina chtěli zkusit. Ale jo, říct mi, že to tak chceš a vidíš mě tak? To s prstýnkem samo chci... Jsem tak naivní...

Mno... Co Ti budu povídat, prostě... Já bych se s tím, že to nedám asi NIKDY nesmířila! Vlastně bych se nesmířila ani s tím, že bych se s tím měla začít smiřovat. Brala bych to jako fail - prohru... A já prohrávat nechci! A navíc ani neumím... Klokánek? Hm, ok, ale varianta č. 1 prostě vede...

A budeme spolu a těmi dětmi dlouho. Ideál navždy, že? Je to obrovský projekt. Chce to přípravu a i tebe potřebuji nejdříve dost prozkoumat a vědět, že neutečeš.

Babička říkala: ,,Člověka poznáš, když ho budeš sledovat dvakrát čtyři roční období.." Ok, dej mi čas, alespoň rok minimálně, hmmm? Ale neboj, průběžnou zpětnou vazbu ti dám třeba i dřív, ju? :-* Každopádně i delší časový úsek beru, mě do něčeho násilím nedotlačí nikdo. Musím začít chtít i já.

Mno... Nebudu Ti říkat, že je mi takto fajn. Kamarádky jsou vdané, některé těhotné, jiné s dětmi, nebo alespoň za-da-né... A já? Já se teprve před milníkem někoho vzdala, abych si otevřela nové dveře a do nich si časem mohl vejít TY.

Ten, co se na něj budu dívat už při poznávání se ,,jinak".

Jo.. Nejpozději z nich... Neuvědomila jsem si, co sledovat... Celou tu dobu... 

Samostatného týmového hráče - to potřebuji. Mazlíka, co se rád stará a dává pozor. Máš mít tak 180+, abychom si pohráli i ve sprcháči a musíš mi prostě ,,vonět" a fyzicky se líbit. Máš širší ramena než já a máš to rád po ránu? Velké plus...

Pokud tě nepotkám, asi umřu bez toho, sobec jako má matka opravdu být nehodlám a ubližovat nevinným lidem (natož s mou genetickou výbavou), opravdu nechci. To už tu bylo... :/ 

Je jednoduché si říkat, jak mi to takto teď vyhovuje, jak jsem v pohodě, a že vlastně nic neřeším a nemám žádné issue, že...? 

Ale víš co, zlato? Říkat si, že jsem s tím v pohodě a přesvědčovat se o tom... Usoudila jsem, že to mi sežere stejně tak energie jako když se seberu, zberchám a v hlavě si na Tebe pomyslně vyhlásím výběrové řízení. :-) Napsala jsem si na tebe požadavky na papír, tak schválně... 

A máš být z jihu Čech a částečně někdy v Praze - uf :)

Ono by mě to asi stejně tak i tak dohnalo časem... na jih ale moc chci. (edit: zas tak moc neplatí)

 --

Vlastně... Musím tomu člověku někdy poděkovat. Nejen za sushi. On mi totiž neskutečně otevřel oči!

A nehodlám to nikdy tlačit, ale to uvědomění, co bych asi měla jít udělat a na co se dívat? :))) Priceless... 

Jo... A dohledala jsem si datum.

Můj budoucí milý... To, že tě potřebuji vím od 21. ledna 2018! :-* 

Teď jsem již docela unavená a tak půjdu spát.

Napíši zase příště,

líbám tě, kam si jen přeješ :-* Abychom si voněli, měl jsi krásný úsměv a rozuměli v líbání je požadavek č. 1 :))) 

Jsi prioritou a hodně bych toho kvůli tobě zahodila, mít rodinu a milujícího tebe. Někoho, o kom budu přemýšlet, jak ta drobota bude vypadat...

Tak pa, ty ,,můj poslední."

XOXO

---

Jsem princezna... 

Koupila jsem si gumové sandálky Mel. Sandálky žabkového typu. Po tom, co jsem v nich byla venku ani ne dvě hodiny, jsem doma na své pravé noze mezi prsty objevila puchýř..

Víte co to znamená? Je to pro mě jak paralera s Princeznou na hrášku... Je to nejprodávanější sandálový typ boty od této značky, nosí ho po světě tisíce žen... a MĚ se po prvních hodinách, které by se daly počítat na ani ne dvě stovky minut, projeví přecitlivělost na otlak...

Prostě princezna. Tělo si řeklo, tělo se projevilo. Jednu princeznu tlačil hrášek, druhou krásné střevíčky, které ostatní neprincezny v klidu snesou...

Obrázek inside. 

Hýčkat. Jedině hýčkat. 

Dobrou noc :) 

Je mi zle z lidí, z jejich povah... Mám v nepřímém okolí odporné lidi, co využívají ostatní.. Chce se mi z nich zvracet. Dokonce ve svém přímém okolí mám okolí hloupé lidi, kteří nemají absolutně žádný všeobecný přehled, stále se točí v jenom tématu a  myslí si, že se člověk bude chovat stejně, protože oni mají primitivní potřeby... Negativní lidi, co z ostatních vysávají energii a jen si stěžujíí... ach...

Pokud vezmu v potaz teorii stáda, že jeden ovlivnuje nepřímo dalšího a i když v tom stádu bude 500 lidí a já budu nakonci... co dělat jiného, než se s nimi ale ABSOLUTNE prestat stýkat.. i ten poslední absolutně nepřímý kus ve stádu totiž nakonec bude strzen davem, pokud se nechá nenápadně táhnout!

,,Ovlivňují nás nejen přátelé, ale i přátelé prátel a dokonce i třetí stupen odloučenosti!"

Pokud je neodříznu, zkazí mě. Jsou jako houba, co se rozrůstá. Clovek je takový jako jeho okolí. Loni jsem velmi rychle zmizela z tohoto duvodu z jednoho bytu... A ted to ale vidím i v ostatních sférách, nez jen finančních a sociálních. 

Otázkou je, zda to udělat naráz, tedy z ničeho nic přestat komunikovat, či postupně... hmmm... 

A nasla jsem i video k tematu! peckaa :)

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10439752092-ryba-smrdi-od-hlavy/21238255561/

Poprvé, co mám strach kupovat někomu dárek k Vánocům… 

Radymému pubertálnímu já je jeden z nejzábavnejších tagů na youtube! Proto jsem ho sepsala i já :D

Neopouštěj lidi, co tě milují! 

Nechod na tu filozofickou fakultu!

Nekupuj si auto za půl mega, i když ti fakt sluší :-D

Neodcházej ze Slevomatu :D

Nevěř lidem a vždy si vše zálohuj :D 

--> Dalo se to přežít, ale bez tohoto by to bylo asi lepší ;)

Mám zvláštní náladu.. Smíšené pocity.

Celý víkend jsem byla na horách, neskutečná VIP párty a ne jednu noc jsme si s pár lidmi promlouvali do duší. 

Dnes jsem byla jsem v kině... Vyhrál to snímek Kronika.. Šla jsem tam se známým. 

Tyto dvě události nemají zdánlivě nic společného! Ale přece jen se něco stalo... Něco, co mě hodně ovlivní na delší dobu.

Zjistila jsem totiž úžasnou věc. Nečekaná pusa na rozloučenou pouze na tvář, je někdy protě mnohem víc než nucené líbání, nebo dokonce vážnější intimnosti... 

Přiletí... naruší osobní zónu. Je krátká, ale lehká, měkká a milá... A - zahřeje. Hřeje ještě několik hodin, možná i dní po těch událostech a člověk tak přemýšlí proč...  Myslím, že to je tím, že je bez očekávání. Bez jakéhokoli očekávání a hlavně bez jakéhokoli závazku. Je vlastně pro radost.

A někdo s tak křehkou duší jako já se teď vznáší s pocitem, jak super to byly události a čím vším mě to obohatilo.

Děkuji.  

Můžete být svědky splnění snu :) 

Otázka by měla znít: ,,Proč?!"  A odpovědí je: ,,Protože Lenička za pár desítek hodin jde dělat zbrojní průkaz!!!"  

Byl to na jednu stranu sen, na druhou stranu si tak říkám, že je to možná i nutnost. Není sranda sledovat neskutečné množství případů, kdy někdo někde někoho pobodá, napadne... No jo.. žijeme v úžasné kotlině zvané Česká republika přece, tak čemu se divit.. ;(

Učila jsem se chvilku, trénovala jsem a teď  si tak v klidu říkám, zda jsem vůbec normální se to vše naučit za tak krátkou dobu, když se jedná o věc, která mě baví a na druhou stranu odkládám skoro dva roky věc, kterou nutně naučit potřebuji a prostě se k tomu nemám!  (Zájmy vs. škola)

Asi strádám :) Využít svého potenciálu, to by byla paráda, to bych měla znalostí... :-D No nevadí... 

Jsem neskutečně nadrcená paragrafy a čísly o jakýchsi rozměrech, přepočítávám nesmyslné propočty setin palců a když střílím z brokovnice, tak u toho ani neodlítávám pryč :-D Takže úspěch je jistý :)

Každopádě.. Na sociální síti FB jsem se dočetla, že optimisti se  stále učí angličtinu, pesimisti romštinu a REALISTI se učí střílet...     --> A ani si nedokážete představit, jak jsem na sebe hrdá, že jsem REALISTKA a budu si moci za pár hodinek připsat svůj další ,,úspěch", nebo zářez na pažbu, který si napíši do životopisu :)

Jupí! Ať žije mé obohacené EGO o přídomek - nebezpečná, mladá slečna :-*

Už jen vybrat revolver správné ráže, zatím vede .22 :))) 

PS: Poznámka 4/2013: Nakonec žádná malorážka, pěkně větší řáži než devítku... Sestimnestvi. :)

...To se tak prostě stane, že konstelace hvězd Vám nepřeje... Jako asi mě zrovna dnes!

Probuzení do nicoty,  zdraví nepřeje, kamarádi se na Vás vykašlají (slušně řečeno).... Pak zklame i technika... Proč :-D 

Co pak zbyde? Nenávidět všechny, kteří Vás opustili a proto jste sami doma, nenávidět televizní zábavu... ? Možná... 

Ale jednoznačně lepší bude přát si šťastný nový rok 2012, který díky tak nechutně zkaženému a podělanému roku předchozímu prostě milujete již teď a vítáte ho s pokorou a nadějí na lepší zítřky... 

A právě v tento okamžik jsem vděčná za jediný dobrý nápad, kterým mě jistá osoba obohatila a to jest: 

,,Neopíjet se a neslavit události v dny, kdy to dělá 93% národa, ale naopak ve dny, kdy tato masa lidí nepije a ideálně musí třeba pracovat" :-)

Tudíž - těším se, až mi bude líp a pak i já oslavím (zapiji) můj rok 2012, což bude rok Draka!!! Třeba v nějaké pondělí, úterý.. Těžko říct :-D

A dnes jdu asi pomalu spát :-*

Ne, kecám.. Dám si šampus sama :) A v televizi taky nejsou špatná dílka.. A alespoň bude čas na neshlédnuté filmečky z  budíčku :-)

L.

24.12. - Štědrý den... A já si tak říkám, jaký šílenec vymyslel, že Vánoce jsou klidu, pohody a míru.... 

Všude slyším, jak holky nesnáší pečení, jak nikdo rád neuklízí, jak jsou lidi ve stresu, protože nestíhají nakupovat dárky.. A to v lepším případě, jelikož ti chudší na dárky nemají a díky naší skvělé tradici se lidi naučili zadlužovat... 

Lidé se chovají jako kobylky a zkupují do posledního vánoční balíčky z drogerií...Na poslední chvíli se honí, nezastaví, přijdou domů a celé to nejednou vrcholí hádáním se o tom, že není dokonale ustláno, že se nestíhá oběd a nevím co dalšího..

Skvělou atmosféru dokreslují pohádky, které dávají stále dokola každý rok a co jsem letos odpozorovala, tak dokonce i vícekrát do roka...

A všichni se těší na tu po-hádkovou atomosféru, která vyvrcholí tím, že lidé, kteří na sebe byli jako psi se sejdou ideálně pod umělohmotným stomečkem ověšeným čínskými světýlky a dají si dárečky ,,od Ježíška"... 

Nemůžu si to odpustit, ale přijde mi to celé postupem let více a více kýčovité...  

Takže přeji všem veselé po-hádkové Vánoce.. A raději bez těch stavů po-hádkách...

Lenka 

Jak se tohle stane?

To takhle přijdete jednou večer totálně utahaní po dni, kdy zvládáte x věci najednou, povídáte si s někým koho neznáte a on Vám složí menší poctu pro Vaši statečnost...

Tak se tak zamýšlím a říkám si? Co tím sakra myslel ten dotyčný člověk? :-D Se zbláznil, kde to vzal :D

A ono z něj vypadne, že obdivuje, že mám dobrodružnou duši, skákala jsem bungee jumping a i s padákem...

Zvláštní - zamyslela jsem se... Já na to zapomněla!!! :-D :-D :-D Nikdy by mě nenapadlo se o tom ani zmínit už... A někteří to berou jako vrchol ,,akčního" dobrodružství :-D Chlubí se tím a předkládají svému okolí... 

Takže jo - jsem akční šílenec, co se nebojí.. A na to se přece občas zapomene ;)

Jdu spát!!! Spát, spát... do teplé postele... 

Aneb - takhle to dopadá, když někdo ,,dře" :)

Ale proč jsem sem zavítala... Stala se jedna událost, která mě opravdu dostala do kolen a člověk zas na ostatní lidi kouká jinak. Je to blbost, ale zjištění, že jsem opravdu tak naivní a hodná, že toho ostatní jen využívají mě dostalo do kolen.. Zvlášť to ráno... Osudné ráno!  Přišla jsem do kredence, kam jsem uložila pečivo a zjistila, že nemám nic k jídlu...

Vezmeme to retrospektivně.. Dostala jsem vybrané druhy pečiva - opravdu samé lepší buchty, plněné makovce, domácí koláče - a to vše zdarma..! Plná radosti a s pocitem, že to nemohu sníst ani za týden jsem přišla na byt a své spolubydlící, kterou prakticky neznám, jsem řekla, že pokud budou mít spolu s druhou spolubydlící chuť, ať si vezmou... Celé toto řečeno klidně, s radostí, úsměvem.... Snědla jsem půlku mého nejoblíbenějšího koláče - s tvarohem a meruňkami a šla jsem v klidu spát.

Ráno. Meruňkový koláč nikde!!! Kdosi dojedl otevřený koláč celý. Druhého - stejně drahého koláče byla méně než půlka. Ok - tak si člověk řekne.. mě to neva - já mám přece ještě další plnou polici. Vzala jsem si rohlík a šla do práce..

Večer - přijdu, přinesu si rohlíky - jiné - KOUPENÉ.. sním jich pár, jeden nechám nedojezený a jdu v klidu spát.

Ráno. Hezky jsem se vylízala z postele... Těžké to vstávání... Proběhne oblíkání, zubní hygiena. Vařím vodu na čaj..

... Přesun do skříně s pečivem... pečivo - NENÍ!!!! Není tam ani jedna plněná buchta!!! Jediná!!!! Krve by se ve mě nedořezal a měla jsem chuť vraždit, že ty cizí lidi jsou takové svině, že jim .- s radostí podáte prst - aby se najedly a oni Vám byť nesežerou ruku... (v mém případě všechno jídlo z oddělení pečiva, jen ta půlka rohlíku zbyla..). Neměla jsem ani drobeček buchty na snídani.. A šok - zmizel i kupovaný rohlík. (můj nikomu NEDAROVANÝ za mé poctivě vydělané peníze!!!!!)!

Takže co k tomu dodat? Nevděčnost.. Lhostejnost k druhým. Brát bez toho, aby dávaly!!!A říkám Vám... Mé citlivé princeznovské přecitlivělé EGO opět citelně zabrečelo... Nebo spíš zakřičelo.. A myslím si, že kdyby mělo ústa, slyšíte jak křičí ještě teď... 

Vážení,

je osudný den 3.12.2011, 2:54 ráno a po váhání, zda je to výmysl, výstřel nebo to tu někdo s Deníkem s velkým ,,D" někdo myslí vážně jdu taky něco sesmolit :-D Samotné mi to přijde ujeté, zrovna na ČSFD, ale proč ne?! :)

Včerejší den jsem si náramně užila, před chvílí jsem se vzbudila, jelikož mě to tak vyčerpalo, že jsem usla odpoledne, tak je čas na film a trochu úvah :) 

Tak si jen tak říkám, že po zkušenosti, že nemá cenu se utápět minulostí, nemá cenu čekat na místě a že lidi se nemění + že lidi z života prostě odchází a je dobré je nechat odejít, protože se buď vrátí a nebo do Vašeho života nikdy nepatřili bych chtěla mít pohodu asi jako v téhle písničce, kterou přídávám.. 

Každý den užívat na plno a chrochtat si blahem :)  

A pro podporu tohoto okamžiku, kdy se směji, zářím a je mi prostě fajn přikládám citátek:

Život si nekoupí nikdo, však užívat ho může každý. (Titus Lucretius Carus) 

--> Tak do toho, nepřežívat a žít!