mireczech11

Neexistuje film Davida Finchera (nepočítaje Vetřelce 3), který by ve mně nerezonoval ještě několik dní po zhlédnutí. Chtěl bych někdy nahlédnout pod pokličku jeho tvůrčího procesu, protože v současném Hollywood je jeden z mála, kteří oplývají takovou genialitou a precizností. Svým perfekcionismem je pověstný. U Gone Girl má očekávání nebyla nastavena nijak vysoko. Jde přece o další adaptaci světového bestselleru... Tohle však není žádný hloupý tuctový thriller, tohle se svými příběhovými kličkami a neotřelým vyprávěním vyrovná jeho klasikám jako Seven a The Game. Tomuto snímku alespoň z formálního hlediska chybí k dokonalosti opravdu jen málo. Opět tu máme stylové kamerové kreace, strhující tempo a tísnivou atmosféru. Dlouho jsem v kině neviděl tak úžasně vypointované scény. Dialogové smrště nebo chytře využitý voice-over s pomocí progresivní elektronické hudby (můj osobní typ na soundtrack roku) dokáží vygradovat scény tak, že se rázem ocitnete v thrillerovém nebi. Velký podíl na atmosféře má taky střih. Klimax v podobě gore scény s prostřihy jako z Psycha, jsou filmařskými orgiemi. Fincher je mistrem v práci s tempem. Vždycky když si myslíte, že je film na vrcholu, dojde k zpomalení, a následně zase postupnému rozjezdu, jako na horské dráze. Velké ovace patří taky debutující scénáristce a autorce v jednom - Gillian Flynn. Scénař sice několik malých zaškobrtnutí obsahuje (nedotaženost postupného vzájemného zhnusení Nicka a Amy, závěrečné vyznění), přesto si zachovává napětí a chytrost své knižní předlohy. Taky chemie mezi ústřední dvojicí tu funguje na výbornou. Benu Affleckovi sedne role flegmatického manžílka jako ulitá. Herecký výkon Rosamund Pike je potom kapitola sama pro sebe. Její ztvárnění femme fatale (v doslovném slova smyslu) je dechberoucí. I přes její půvab a šarm, byste ji doma opravdu nechtěli. Je to ta šelma, která se nabaží a nechá po sobě jen hnijící mršinu a ještě se na ni s uspokojením vykálí. Vlastně to samé s vámi udělá celý film. Na začátku vás pohltí, pohraje si s vámi a na konci vás vyplivne s pocitem naprostého vyčerpání. A vy odejdete z kina nevěřícně kroutíce hlavou nad tím, jak to ten Fincher zase dokázal.

Uběhly čtyři roky od prvního dílu Jak vycvičit draka, který byl bleskem z čistého nebe. Studio DreamWorks už pomalu ztrácelo důvěru diváků, jelikož je od druhého Shreka zásobovalo víceméně vyčpělými animáky bez duše. Na výsluní jej dokázali zpátky vytáhnout až tvůrci právě tohoto snímku. Dosáhli toho hlavně neokoukaným dobrodružným příběhem, roztomilým humorem (neurážející ani starší diváky), svěží akcí a v neposlední řadě i úžasnou hudbou Johna Powella. Dokázalo letošní pokračování dostat kvalitám svého předchůdce? Ano i ne. Spousta výše zmiňovaných prvků ohromuje i nadále. Vše je větší a na první pohled vyspělejší. A tak tu máme dvacetiletého Škyťáka, který řeší ty samé problémy jako posledně - neschopnost otce naslouchat jeho tužbám, hledání svého já atd. Celkově je na tom Jak vycvičit draka 2 po dějové stránce značně hůře než jeho předchůdce. Jednička dokázala podat jednoduchý příběh s logickými a dobře podanými dějovými oblouky, jež v sobě obsahovaly i nutné poučení pro cílovou skupinu. Tady však dvojka klopýtá. Jeden příklad za všechny: V podstatě ani k jediné nové pořádné postavě - Valka - si není možné, přes značnou jí věnovanou část stopáže, vytvořit vztah. A to už vůbec nemluvím o záporákovi, jehož motivace je více než pochybná. Ze zápletek tu zůstávají už jen Škyťákovi trable s převzetím velení nad Blpem, s nimiž se tvůrci vypořádali po svém, a to deus ex machinou v podobě tak zásadní smrti, jakou jsme tu v animáku neměli od Lvího krále. Porovnávat dopad těchto dvou zásadních zvratů, je však jako porovnávat jabka s hruškama. Doteď si pamatuji, že smrt Mufasy mě jako dítě pořádně rozbrečela. Následovalo totiž značně depresivní a realistické vypořádání se hlavní postavy s touto skutečností. Tady však po pohřbu následuje scéna, ve které jde jakékoliv truchlení stranou a všechno se soustředí na závěrečnou opulentní bitvu. Proto není divu, že v mladších divácích tato událost nevyvolává emoce, jaké by si žádala. Jakkoliv je na tom po příběhové stránce Jak vycvičit draka 2 špatně, pořád je tu záchrana v podobě vztahu ústřední dvojce. I když tvůrci profitují spíše z prvním dílem předpřipravené půdy, chemie mezi Škyťákem a Bezzubkou stále funguje. I beze slov dokáží většinu času bavit jen vzájemným pošťuchováním a úžasnými leteckými pasážemi. Všeobecně vzájemné vztahy jezdců a draků (reinkarnace psů) jsou to, co děti a dospělé baví na obou filmech nejvíce. Proto i slabiny v podobě neuspokojivého příběhu, blížícího se kvalitativně spíše svému seriálovému protějšku, jde překousnout. Vzhledem k současné konkurenci na poli rodinné zábavy patří Jak vycvičit draka 2 stále k těm lepším volbám.

Béčkovost z filmu srší už od prvního záběru, a proto není pro diváka problém pochopit, že při jeho sledování je potřeba vypnout mozek a pokud možno si užít akční "horor", ve kterém se dobře dívá na dvě věci: Millu Jovovich a vyvražďování zombíků. I když první zmíněný důvod pro mě moc nefunguje, ten druhý je obstojný. V rámci béčkové akce bohatě postačí pár zpomalených záběrů a trocha invence ve zbůsobech likvidace nemrtvých. Přesto že se Resident Evil nebere po většinu času vážně, nastane pár momentů, ve kterých se tvůrci pokoušeli o jakousi politickou agitku o velkých zlých nadnárodních korporacích, které si jdou bezohledně za svým. V kontextu toho, co se po většinu stopáže děje, působí tyto pasáže směšně. Podobné je to i v případě M. Rodriguez, jejíž variace na badass akční sexbombu působí spíš jako nechtěná komediální vložka. Přese všechno lze tento snímek zhlédnout bez újmy na zdraví a pro fanoušky herní série to asi taky nebude úplné hanění jejich oblíbené značky.