Killingjoke

Tak tohle bylo rozhodně milé překvapení. O válce ve Vietnamu a tamním válečném pekle se toho natočilo hodně (můj favorit je Lovec jelenů s Robertem De Nirem). Na film Návrat domů jsem narazil tak nějak náhodou, hlavně díky účasti mé oblíbené Jane Fonda, ale rozhodně toho nelituji. Na první pohled film v mnohém připomene pozdější film Narozen 4. července s Tomem Cruisem, protože i zde se z války vrací na vozík upoutaný veterán Luke Martin, jehož mladické ideály vystřídala krutá realita a osobní boj proti válce. V nemocnici se setkává s mladou Sally, se kterou se zná ze školy a jejíž manžel, kapitán Bob Hyde se svou jednotkou odletěl do Vietnamu. Luke a Sally se začnou sbližovat nejprve platonicky, nakonec i fyzicky. Tahle falešně vybudovaná idyla se však začne rozplývat v okamžiku, kdy se Bob vrací z Vietnamu stižen posttraumatickým válečným syndromem a o románku své ženy se dozví… Návrat domů není o zobrazení hrůz válečného pekla. Je o příčinách a následcích, o vnitřní síle člověka a odhodlání bojovat dál, i když se člověk nachází ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A hlavně, je to film o lásce, přátelství a obrovských emocích. Každý z úhlavní trojice předvádí perfektní výkon ve vzájemně velmi odlišných úlohách. Jane dostala za svůj výkon druhého Oscara, kterého si rovněž odnesl John Voight, podávající zcela jistě nejlepší výkon své kariéry (soudím dle filmů, které jsem s ním viděl). No a Bruce Dern v roli narušeného a podvedeného kapitána ve filmu rozhodně nebyl jen do počtu…

Podstatně slabší, než první film, ale rozhodně ne špatné. Paul Newman se vrací v roli svérázného detektiva americké drsné školy. Kalifornské slunné kulisy jsou vyměněny za americký jih a vlhké prostředí močálů. Příběh a postavy nejsou tak propracované jako tomu bylo minule. Pokud bych ale nesrovnával, jedná se o velmi dobře natočenou detektivku se sympatickým hlavním hrdinou, který sice už není tak cynický a od minula mu přibylo pár šedin a vrásek, přesto neztrácí svůj ostrovtip a prozíravost. Paul Newman prostě zase válí a scéna s bazénem je velmi originální a napínavá. Opravdu dobrá detektivka...

Nádherný film, který zapůsobí na srdce jako teplé pohlazení letního slunce. Naoko banální příběh o mezigenerační zpovědi a hledání cest ke znovuspojení zpřetrhaných rodinných vztahů. Film zaujme především přirozeným herectvím Henryho Fondy a Katharine Hepburn v roli stárnoucích manželů, jejichž podzim života je okořeněn návratem odloučené dcery a synem jejího přítele, který rozproudí krev v žilách stárnoucího dobráckého bručouna Fondy. Pikantní na celém snímku je, že otce a dceru hráli Henry a Jane Fonda, kteří tak zcela určitě mohli vycházet ze svých skutečných citů a prožitků. A jde jim to, k mé nemalé radosti, opravdu báječně...

Nejlepší léta našeho života je velmi solidní poválečné drama nesoucí zpověď toho, že pro vojáka vracejícího se z války se doma leckdy otevírá druhá fronta. A tahle válka může mít v osobním měřítku daleko závažnější dopady… Začátek filmu je velmi podařený a nastavuje velmi zajímavá očekávání. Jsme plynule vhození do osudů tří vojáku, kteří se vracejí domů a každého z nich čekají jisté potíže, každý si nese svá traumata (není to sice pojato tak skvěle jako ve filmech o Vietnamu jako třeba Návrat domů, ale stojí to zato). Tahle sociologická rovina filmu je opravdu výborná (ač jsem nikdy ve válce nebyl, dokázal jsem se docela dobře vcítit do jejich pocitů). Jen je škoda, že se tohle pečlivě budované téma zhruba v polovině filmu trošku rozpadne. Nastupuje romantická rovina snímku a sociální drama se mění spíše v melodrama. To mi trošku vadilo. Herecké výkony jsou perfektní, každý hraje svůj part velmi osobitě a se zaujetím, zvláště bych pak vyzvedl výkon Harolda Russella, který opravdu přišel ve válce o obě ruce a za svou roli postiženého Homera si odnesl Oscara. Jinak s filmem spokojenost a tentokrát jsem rád i za ten jindy proklínaný happy end…

Doposud jsem se mnohokrát nesetkal, aby černý humor působil tak moc laskavě, jako něžné pohlazení. We´re No Angels jsou právě takovýmto filmem. Netradiční vánoční komedie, jaké se dnes už netočí a na které se podívám ve kteroukoliv roční dobu či náladovém rozpoložení. Výtečnému Humphrey Bogartovi zde tentokrát parádně sekunduje Peter Ustinov, Aldo Ray nebo herečka mne známá především z filmu Fritze Langa Joan Bennett. Všichni tito prožijí neuvěřitelný vánoční den a noc, plnou nečekaných událostí a několika úmrtí. Paradoxem je, že všechno to, co by mělo působit smutným dojmem působí naprosto úsměvně. Cynismus dovedený až do extrému berete jako něco normálního a spíše naopak na vás povahy uprchlých trestanců postupem času začnou působit opravdu andělsky. Navíc to prostředí exotických ostrovů sousedící s nechvalně proslulými Ďábelskými ostrovy absolutně nepůsobí vánočně. Tento film je plný paradoxů, výborných hlášek a nadprůměrných hereckých výkonů. Obsahuje tedy naprosto vše, co potřebuji k tomu, abych se nenuceně a od srdce zasmál...

Mám rád, když jednou za čas narazím na film, o kterém dopředu nevím vůbec nic. A dnes se mi takto znovu poštěstilo, protože s Nejvyšší nabídkou se mi dostalo dostatek momentů napětí a povedeného příběhu. To co mi zpočátku připadalo jako jedna z variací na romantické komedie o podivínech, jenž se obávají jiných lidí, se postupem času ukázalo býti mnohem sofistikovanější hrou. Jen závěr už pro mne po hodině byl jasně předvídatelný, přesto že se režisér Tornatore jistě snažil o šokující vyvrcholení. Ukryl však do svého vyprávění až přes příliš indícií a střípků, z nich pozorný divák vytuší závěr mnohem dřív než (možná) bylo zamýšleno. Nicméně tenhle film je z větší a kvalitnější části stavěn na emocích, které mne nenechaly chladným. Emoce, kopa starého umění a výborný výkon Geoffreyho Rushe...

Spoustu let předtím, než diváci v kinech poprvé viděli osudy Rockyho Balboy v podání Sylvestera Stalloneho, objevil se mezi provazy jiný boxer, jehož osud také nebyl nezajímavý. Rocco Barbella byl už od dětství grázl, dítě ulice a zloděj, žijícím ve stínu přísného otce, bývalého boxera. Není proto divu, že vystřídal několik, nápravných zařízení pro mladistvé, vězení a nucený odvod do armády v době, kdy svět ohrožovalo Hitlerovo Německo. Ze všech těchto míst se mu vždy podařilo utéct a nakonec se pod falešným jménem Rocky Graziano uchytit tam, kde to díky otci ze srdce nenáviděl, v boxerském ringu. Film ukazuje vzestup vyděděnce až k titulu mistra světa ve střední váze. Nutno přiznat, že cesta to byla dosti krkolomná a jediné štěstí bylo, že se mohl opřít o svou skvělou manželku, milující matku a férového manažera. Snímek sám trošku trpí tím, že na malé ploše je do něj vtlačeno spoustu událostí a tak některé životní epizody působí trošku zkratkovitě. Může se však pyšnit výborným výkonem mladičkého Paula Newmana a rovněž citlivě zahranou rolí jeho manželky v podání Pier Angeli. Jako fanouška mne pak i potěšila epizodní rolička Steve McQueena, který si střihl jednoho z mladých Rockyho zlodějských kumpánů...

Kriminální romány Richarda Starka nebo chcete-li Donalda E.Westlakea jsou vděčnou látkou pro mnoho krimi filmů. Například zdánlivě docela průměrný Point Blank je výjimečný výkonem Lee Marvina nebo Payback sám o sobě výborný film je hereckým koncertem Mela Gibsona. A nyní přichází Parker… aneb Jason Statham tisíckrát jinak, ale pořád stejně. Tenhle film je neuvěřitelně nudná sračka! Místy jsem měl co dělat, abych neusnul. Táhlou nudu občas střídá nějaká ta vraždička nebo nekonečné záběry na koňský zadek Jennifer Lopez (těch záběrů je tady tolik, že prostě věřím, že si to nechala dát do smlouvy, aby nás mohla zase jednou přesvědčit, že má ten “nejkrásnější zadeček“ na světě). To je asi tak jediným obsahem filmu, který postrádá jakýkoliv záblesk smysluplného příběhu a je plný dementních dialogů. No, měl jsem to tušit už při čtení obsazení. Statham si v každém svém filmu hraje na ultradrsňáka, aniž by se obtěžoval nějakým hraním a jediným filmem kde jej bez výhrad snesu jsou první Postradatelní. Pro Jennifer Lopez existuje pouze jediná činnost, ve které je horší než v hraní a tím je zpívání. Tajně jsem doufal, že to nebude úplný průser, jenže marně. Parker je bezduchá slátanina, tvářící se jako akční thriller, ve kterém však akce stojí za starou belu a v konečném důsledku je ještě o stupínek horší než zatím největší letošní průser, pátá Smrtonosná past a to už je teda opravdu co říct…

Znáte to… Máte svůj život pevně v rukou, milující ženu a dva zdravé syny. Máte tedy vše co životu potřebujete a to, že vám občas schází peníze na zubaře vás rozhodně nemůže rozhodit. Jenže, najednou se stane něco nečekaného a váš spokojený rodinný život se zhroutí jako domeček z karet. Podobná mrzutost potkala i hudebníka Mannyho Ballestera, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a tak je úřednicemi pojišťovny obviněn z několikanásobného přepadení. Najednou se dostává do situace, kdy mu nevinu nevěří ani policie, manželka se psychicky zhroutí a o nějakém zkušeném obhájci, který by se ujal jeho případu nemůže být vůbec řeč. A nejhorší jsou ti, kteří vás bez mrknutí oka odsoudí dříve, než verdikt vyřkne porota a vůbec jim nevadí, že tak můžou zcela zničit nevinného člověka… Alfred Hitchcock natočil velmi osobitou dekonstrukci života jednoho obyčejného muže z davu. Perfektně je zde vidět, jak je marné bojovat s tím, když se proti vám spikne celý svět. Člověk to buď překoná nebo se z toho zblázní, v krajním případě udělá ještě něco mnohem tragičtějšího. Henry Fonda se výborně zhostil role Mannyho a vtiskl tak této postavě skutečný třetí rozměr a hmatatelnost pro diváka, který se jeho postavou může v mnoha bodech ztotožnit. Nepravý muž je filmem o zločinu a trestu, o náhodě a omylech. V neposlední řadě však výborným filmem o nehynoucí naději na spravedlnost. Jak jsem už napsal, může to potkat každého z nás…

Výborná pocta westernovým filmům. Skoro jsem zpočátku nepoznal, že jde o film Quentina Tarantina, protože mi scházelo jeho charakteristické dělení na kapitoly a odbíhání do více střípků příběhu a postav. Ale nevadí, film plyne v jedné časové rovině, nikam se moc neodbočuje, jen občas na nás režisér vytáhne nějaký ten flashback pro upřesnění děje a motivace postav. Další a mnohem důležitější Tarantinovy propriety už naštěstí nechybí a tak zde najdeme spoustu odkazů na westerny Sergia Leoneho, drsný a nekompromisní vypravěčský styl, míšený s černým humorem a dokonce i neskrývanou kritiku brutální podoby otrokářství, které přinášelo stigma amerického jihu. Skvělý je i hudební doprovod, jen ty hip hop zvrácenosti si mohli odpustit, do tohodle filmu vůbec nepatří. Děj filmu je vlastně celkem jednoduchý a to co jej dělá tak kvalitním je opora v hereckém obsazení. Tomu dominuje přirozenost a vtip Christopha Waltze, hubatost a sebestřednost Samuela L. Jacksona a živočišnost Jamie Foxxe (první film, kde mi nevadí, jinak tohoto herce opravdu vůbec nemusím). Jen ten Leonardo DiCaprio tentokrát neměl moc co hrát, jeho postava je až příliš přímočará a zapomenutelná. Nespoutaný Django na mne nepůsobil jako klasický Tarantino, nutno však dodat, že to bylo osvěžující a jsem tomu rád. Zdá se, že se Tarantino trochu posouvá víc k epičnosti, ale ta mu sluší a umí si s ní poradit. Fanoušci jeho předchozích snímků však nemusí mít vůbec strach, protože závěrečná půlhodinka s několika velkými přestřelkami je v Quentinově duchu zase tak krásně krvavá…