viktor.danek

Vtipnej a v rámci možností pětiminutovky i celkem podnětnej nápad, k tomu nádherně na jeden střih. Krása

Měl jsem tu čest vidět Dogville v Národním divadle. V jevištním zpracování to ale vůbec nefungovalo. Podle vlažného potlesku soudě (ani jedna vracečka na jeviště), to nebyl jen můj pocit. Přitom se ani Krobotovým pojetím, ani hereckými výkony od filmu příliš jevištní Dogville nelišil. Jediná zásadní změna spočívala ve vypuštění hlasu vypravěče. Ve filmovém Dogville ale narozdíl od divadelního dokázal Trier budovat i při naprostém minimalismu neuvěřitelně drásavou atmosféru, a to jen za pomoci kamery, ruchů a střihu. Tohle v divadle nešlo, proto tenhle Dogville působil jen jako nekonečná konverzačka. Jistě, bez krásných exteriérů a při sevřenosti děje na jednom místě ubývá ve snímku "filmovosti," jak jsme na ni zvyklí. Ale zatímco se dá Bůh masakru, Ucho nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové bez problémů přenést na divadelní prkna, s Trierem to je náhle těžší. Divadlení kulisy ve filmovém Dogville jsou totiž v podstatě jen nahodilost - drzá provokace. Právě proto je Dogville i bez záběrů na skaliska neobyčejně silný a působivý film, s výtečnou Nicole Kidman v hlavní roli. (Viděl jsem tříhodinovou director's cut a fakt si myslím, že je normálně snesitelný)

Všichni víme, že se v Česku thrillery točit nedaří. Přijde mi proto nefér konečně zdařilý pokus takhle pohřbít (natož mu ještě vyčítat inspiraci jedním z nejlepších amerických thillerů). Výborné obsazení v hlavních rolích, inovativní kamera, hodně podařená hudba a navíc pokus o nastolení morálního dilematu v závěru - to mi k zážitku bohatě stačilo. 85 %

Je fér nejprve zmínit, že Topola obdivuju a Michálka mám taky rád (byť autorsky se mi tentokrát Michálka vůbec v ničem nepodařilo identikovat). Pročetl jsem si zdejší negativní komentáře a musím říct, že většinou jde spíš o nepochopení na straně diváka (což lze samozřejmě oprávněně přičíst navrub režisérovi). Jako znalému předlohy mi ale děj byl jasný, a tak mě přemíra vulgarismů nijak nerušila, ani jsem nedumal nad realističností příběhu. Nejde totiž o dokument nebo o pokus zachytit konkrétní příběh feťáka stylem "může se to stát i vám" (Trainspotting nebo Requiem za sen). Anděl Exit je undegroundová metafora a především velká love-story. Dokonalou drogu tvoří unikátní mix lásky a nenávisti, jedu a společné krve. Jestli v tomhle není hloubka, tak teda fakt nevím, v čem jo. Jako ve všech Topolových románech, i tady je stěžejním tématem cesta, která je určitým kontrastem beznadějnému smíchovskému feťáckému doupěti, do kterého se ale hlavní hrdinové musí vrátit, protože tam jsou skutečnými a protože tam je jejich společenství chce. Jedinou možností, jak se z neustálého koloběhu násilí, vydírání a závislosti dostat, je doslova spálit mosty. Skvěle zachycená energie skvělého románu Anděl. Navíc excelentní Klára Issová v hlavní roli. Mocný zážitek.

Hluboká meditace nad nejlepším českým postkomunistickým románem. Z mnoha vrstev knihy si Pancíř vybral tu nejjednodušší, lásku k Černé. Trochu mě ale rušilo, že se Pancíř rozhodl vystřihnout celou rovinu Společenství a Davidův příběh, ačkoliv film začíná citací úvodu knihy, kde se právě mluví o Davidovi. Až do konce filmu pak o něm nepadne řeč, resp. Potok stále ulicemi bloumá osamělý. Na druhou stranu chápu, že tak brilantní úvod knihy nešlo pominout, i když je pro diváka zbytečnou stopou. Stěžejní částí knihy je určitý konflikt tvrdého odcizeného města a snové cesty venkovem na východ do jiných světů nebo do dětských vzpomínek a kvazivzpomínek na válku. Nízkonákladový projekt Víta Pancířa asi nemohl zahrnovat výlet na Kavkaz nebo do Osvětimi, a tak si režisér poradil po svém. Tentýž kontrast převedl na neustálý pohyb kamery ve městě a snové statické animované záběry "dovnitř" Potoka v jeho bytě. Filipova recitace byla úžasná. Když spustil moji nejmilejší báseň "Do města," tetelil jsem se blahem. Trochu nevyužitý zůstal ve filmu smeťák na konci, kterým Potok jen tak prochází a divák neví proč. Přitom v knize se na něm odehraje jedna z nejdramatičtějších katarzí. Přesto nelze románové symfonii propojené s Psími vojáky než zatleskat, i když uspěšnější filmovou adaptací Topolova díla pro mě stále zůstává Anděl Exit.

Ohromná hromadá džouků - od fakt ubohých až po hodně sofistikované. Jedno mají ale společné. Od začátku až do konce jsem se prostě nemohl udržet a u všech jsem se lámal smíchy. Společně dohromady pak drží pohromadě a tvoří jednoduchý, ale celistvý příběh, jehož pointou je brilantní kritika americké demokracie. Narážek a odkazů (nejen na ni) je tam tolik, že jsem stěží zvládal jejich ohromnou kadenci zpracovávat. Těším se, až se na film budu dívat podruhé, potřetí, počtvrté... You are HIV Aladeen.

Asi těžko pochopitelný film pro diváka, který nikdy neprožil melancholii. Plíživě se blíží, člověk ví, že přichází, ale nemůže se jí nijak bránit, jen čekat. Ztrácíte pak náhle bez příčiny chuť s kýmkoliv mluvit, nad čýmkoliv přemýšlet a vůbec něco dělat. I dojít se vykoupat nebo najíst může být pro nepřekonatelnou nechuť obtíž, kterou sebeveselejší akce jako třeba svatba zkrátka nespraví. Pro okolí jste neustále za pokryteckého ufňukaného sobce, jenže uvnitř máte prázdno. Přitom když přijde na opravdovou krizi, pak ti, co vás nejvíce kárali a hanili, si srabsky ustřelí hlavu ve chlívě nebo se hystericky pustí do marného útěku v golfovém vozítku. Vy ale dobře víte, že nejlepší je si prostě sednout do křehké skrýše, na nějaké pěkné místo, pohladit děti a čekat až strašlivá a krásná Melancholia udeří. Zkrátka úchvatná a hluboká podívaná.

Chtě-nechtě je nutno při hodnocení Odcházení spojit film s osobou Václava Havla. Kdo četl Dopisy Olze a jiné jeho životopisné knihy, ten dobře ví, jak úzkostlivě Havel pečoval o sebe a svůj obraz. Schopnost neuvěřitelně přesně odhalovat vlastní směšnost na jedné straně, vyvažuje puntičkářský apel na detail a obsedantní obava z nepochopení na druhé straně. To myslím přesně vysvětluje, proč Odcházení ani nemohl natočit někdo jiný, než Havel sám. Naprosto vynikajícímu scénáři by jistě z filmového hlediska prospěla nesmlouvavá ruka režiséra s vlastním kritickým pohledem a odhodláním radikálně do scénáře zasahovat. Jenže to by Havel nikdy nesnesl, protože každé slovo pro něj mělo naprosto přesnou a nepřenositelnou funkci v komplikované mozaice výstavby jeho her. Především by tím ale vznikl úplně jiný film. Na Odcházení se proto nelze dívat jako na běžný snímek, ale je třeba se odpoutat od zažitých klišé a vnímat alegorický tok slov s hlavou otevřenou, tak nějak "out of box", a hledat za nimi skrytou strukturu a hloubku. Jedině tehdy, kdy diváka už neruší absence očekáváné běžné struktury filmového budování postav (což mi dobrou třetinu filmu trvalo), si může člověk začít užívat zážitek skvěle promyšleného náročného humoru v grotesce o technologii moci, vyprázdněné schematičnosti politiky a politiků a vše prostupujícím kýči. Českého lva za scénář si Václav Havel in memoriam odnesl naprosto zaslouženě. Kdyby existoval také Český lev za originalitu, měl by ho dostat také. Nepochopení Odcházení je však nepopiratelným šrámem na pověsti snímku, který mnohé diváky jistě odradil vůbec na film do kina jít a za který si Havel může sám. Můžeme sice lamentovat nad závistivým zaprděným čecháčkovstvím, ale pravdou zůstává, že Havel dobře věděl, že se pouští na tenký led a že tam, kde chtěl zanechat stopu v myšlení, nakonec může zůstat směšný a nepochopený. A to se přesně stalo. Kromě toho si ale myslím, že se na neúspěchu do velké míry podílelo také nezaviněné "přehavlování" ve společnosti. Lidi už mají po dvaceti letech zkrátka plné kecky příběhu o disidentu-prezidentovi a povrchně by odmítli i sebelepší Havlův film. Věřím proto, že se za pár let vášně sklidní a snímek dojde zaslouženého ocenenění. Já jsem si každopádně (jako někdejší student politologie s pár semestry mediální teorie) film až do konce užil a královsky jsem se bavil, byť Odcházení ani pro mě odpočinková večerní zábava rozhodně nebyla.

Co na začátku vypadá jako absurdní komedie o mrtvém podnájemníkovi (to už tu bylo!) se postupně mění v psychologickou studii přátelství na pozadí děsivé společné zkušenosti rozřezání a zakopání mrtvoly v lese. Každý ze tří hrdinů se s vinou vyrovnává jinak a stejně jako v Tahle země není pro starý bratří Coenů se nakonec pokus o nezasloužené obohacení stává bojem o přežití, a tak musí jít i přátelství stranou. Mělký hrob je neuvěřitelně napínavý. I když divák tragický konec tuší od začátku, zápletky filmu pro mě byly nepředvídatelné a vychytralé natolik, že jsem se nemohl odtrhnout od obrazovky. Syrová hyperbola, kdy se postavy navzájem šmírují dokonale připravuje diváka na záverečná pointu, která baví stejně dobře jako skotský přízvuk mladého Ewana McGregora. Mělký hrob předznamenal úspěch Trainspottingu, který Danny Boyl natočil jen o dva roky později, ale přesto žije trochu nezaslouženě právě ve stínu pozdějších mnohem slavnějších Boylových snímků.

Od Zkrocené hory jsem instinktivně čekal, že bude chtít především lacině šokovat. Nemaje zájem o perverzní podívanou, odmítl jsem na ni před lety jít s kamarády do kina. Udělal jsem tehdy ale velkou chybu, protože Zkrocená hora je překrásný film. Leitmotivem odcizené skrývané lásky v rozlehlé divočině a loveckou atmosférou mi připomněla Vzpomínky na Afriku. Nevím, jestli se Ang Lee tímto oskarovým milostným eposem inspiroval záměrně, ale podobností je hned několik a velice se mi zamlouvají. Stejně jako je Vzpomínkách na Afriku jsem si i ve Zkrocené hoře užíval každičký záběr drsné přírody ve více než dvouhodinové stopáži. V obou filmech se hlavní hrdinové snaží hledat společensky akceptovatelnou hranici soužití, která je však vždy bolestivým kompromisem, a oba filmy mě nakonec vzaly za srdce, když se Ennis stejně jako Maryl Streepová na existenčním dnu dozvědí, že jejich životní láska tragicky zemřela. V obou případech jde o jasný vzkaz, že láska sice hory přenáší, ale bez společenského požehnání je odsouzena k bolestivému zmaru. Šokujících scén a zženštilých postav se není ve Zkrocené hoře třeba bát. Kde to není potřeba, nechává Ang Lee na fantazii diváka, ať si obrazy domyslí sám. Snímek navíc kypí stoprocentním archetypem mužnosti. Drsní kovbojové a vzpouzející se koně, obláčky dýmu z cigaret, whiskey zářící v ohni, zuřící medvěd, prudká řeka, chladná hora a letní bouře, pěsti a rány - to vše dokonale boří předsudky o křehkých homosexuálech v legínách. Zároveň však nejde o černobílý manifest proti homofobii, protože postavy plasticky problematizuje jejich pokrytecké vedení dvojího života, Jackova chladnokrevná promiskuita a sebestředná odcizenost, když Ennis se skloněnou hlavou uniká konfrontaci, izoluje se, nakonec nemá ani tušení, s kým chodí jeho vlastní dcera a upíná se stále k romantické vzpomínce na horu Brokeback.