Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (68)

plakát

Mezičas (2012) 

Jednoduchý experiment, jenž si svého festivalového diváka, kterému stačí ke štěstí vypnout mozek a kochat se prolézáním opuštěné fabriky a pěkným vývojem dialogů, určitě najde. V normálním kině by Mezičas neobstál. Námět je krapet vykleštěný z Trierova Dogville - krom motivu rozmazlené mafiánské holčičky a hodného vesničana, který se o ní stará, tam ale nic víc už není, jen nuda.

plakát

Smutný pach masa (2013) 

Smutné chození po městě. U filmu na jeden záběr, který se odeháráv na mnoha scénách, se imho musí režisér dost zamyslet, jak udělat přechod mezi nimi tak, aby se divák nenudil. Pan Arteaga se na to ale vybodl, nechť se divák s nekonečným ježděním po městě nějak vyrovná sám, alespoň to bude vypadat artověji. To od něj není moc milý. Dal by se z toho ale sestříhat výbornej kraťas.

plakát

Holy Motors (2012) 

Jako fakt hodně divnej městskej larp.

plakát

Ententýky (2012) (seriál) 

České televizi se perfektně daří kopírovat americký seriálový mainstream. A to nejen co do propracovaného formálního ztvárnění, ale také co do obsahové průměrnosti. Dívá se na to hezky a herci jsou taky super, ale hrdinové jen nekonečně plytce řeší přeplněná prsa, utírání zadku dětem a nedostatek šoustání, aniž by nabízeli alespoň trochu originální pohled na věc. Je fajn, že se strmě zvedá formální kvalita, ale obsahově je to jen samé klišé, klišé, klišé. Blahopřeju k výběru Chinasky. Banalitu seriálu dokonale doplňují.

plakát

Nedotknutelní (2011) 

Už se vám někdy stalo, že jste si po shlídnutí traileru říkali, snad to nebude tak předvídatelný a imbecilní, jak to vypadá, a pak přesto bylo? Nebýt francouzštiny, myslel bych si, že je to z holywoodských osmdesátek, kdy si točily tyhle naivní levná snění o hodném černochovi z Bronxu, co se zkamarádí se zbohatlickým synkem a naučí ho repovat. Nenudil jsem se, což pak o to, je to zábavné, docela dobře se na to kouká a postavy jsou všechny sympatické, ale toho cukru a šlehačky časem začne být příliš. Ač se to kryje inspirací skutečným příběhem, je to přesto strašně ulhané, plné citového vydírání a postkoloniálního fetiše.

plakát

Simpsonovi ve filmu (2007) 

Po pěti letech, kdy jsem viděl tenhle film, mi v hlavě zůstaly jen spiderpig a úděsné moralizování, které mě dost ruší už v seriálu, natažené tentokrát na 83 minut. Kde je nějaká přidaná hodnota oproti běžnému dílu? Kam zmizela autorská drzost? Tvůrci vydělali, diváci se zasmáli a tím to končí. Seriál mám celkem rád (až na ty výchovné záplateky), ale tohle mi přišlo jako bonbón na jedno použití. Zvláště ve srovnání s neuvěřitelné povedenými speciály Family Guy.

plakát

Železná lady (2011) 

Že prý se Tetcherová při sledování filmu rozplakala. Nedivím se. Obsahově naprostý odpad, který intelektuálně zůstal na úrovni Mamma mia! a z hlavní postavy udělal cosi děsného. V mládí ambiciozní kráva, v politice nesnesitelný ignorant, ve stáří senilní kráva. Taky bych brečel. Životopisný film si představuju jinak, takhle Lloydová jen pro úspěch zneužila slavné jméno. Díky řemeslnému zpracování a Maryl Streepové (zasloužený Oscar) se na to ale alespoň dalo koukat. Jinak si ale tenhle film nezaslouží nic jiného než opovržení.

plakát

My děti ze stanice Zoo (1981) 

Nelpím na srovnávání knih a filmů. Přesto jsem během sledování My děti ze stanice Zoo mnohokrát zalitoval, že jsem předlohu nečetl, protože jsem zkrátka smysl mnoha scén vůbec nepochopil. Pro mě (neznalého předlohy) film ničí spousta samoúčelných míst, kterým je věnován neuvěřitelně rozsáhlý prostor, ale které současně naprosto nic nevypovídají o postavě ani nemají smysl pro děj. Patnáctiminutová epizoda s Davidem Bowiem byla sice super, ale co to řeklo o hlavní hrdince? Že má ráda Davida Bowieho. Možná měla v knize nějaký smysl, ve filmu ale určitě ne. Mnohem víc bych ocenil, kdyby se třeba Christiane pohádala s matkou nebo ji Klaus zneužil. Alespoň bych pochopil, co tu holku tak moc sžírá, že má potřebu podnikat šílené drogové experimenty, i když pochází z příznivých životních podmínek. Sama puberta není dostatečným vysvětlením, proč se třináctiletá holka rozhodne chodit s gay prostitutem a píchá si do žil háčko. Jinými slovy, pro neznalého knihy mi hlavní postavy přišly naprosto ploché a nevěrohodné. Snímek mi taky přišel svou koncepcí dost strnulý. Místo dynamické houpačky euforií, dojezdů a absťáků je film narýsovaný jako rovná cesta s kopce do pekla. Hlavní hrdinové více mluví, než hrají a mizerné výkony se režisér snaží dohnat šíleně zmalovanými tvářemi jako po výprasku a děsnou hororovou hudbou. Naopak velice kladně hodnotím dokonale vystihnutou atmosféru depresivních osmdesátek, tou pro mě zůstanou My děti nezapomenutelné. Strnulá paneláková sídliště v zachmuřeném městě jsou výmluvným pomníkem společenské i politické klece s omezenými životními vyhlídkami.

plakát

Na titulní straně New York Times (2011) 

Myslím, že je to právě naopak, než píší uživatelé F.man, Kraj a kobejn. Pokud se o žurnalistiku opravdu zajímáte, nedozvíte se během hodiny a půl vůbec nic nového. Celé mi to bohužel přišlo jako plácání do vody, protože o všem, co se v dokumentu otevřelo, jsme všichni četli už stokrát a daleko více do hloubky. Neustále se opakuje konstatování, že se snižují náklady a ohrožuje to žurnalistiku. Nikde jsem se ale nedozvěděl, jak konkrétně to ohrožuje NYT a jak to poznám jako čtenář. Ok, propustili desetinu lidí. To je smutný, co z toho ale plyne pro ostatní novináře nebo pro čtenáře? Autoři zcela minuli mnoho zajímavých kapitol, které se daly rozvést v souvislosti s novými médii. Autoři zcela minuli příležitost podívat se, jak se snižování nákladů projevuje na možnostech dělání investigativy. Naopak zbytečně dlouho se tam propíralo WikiLeaks, aniž by se došlo k nějakému smysluplnému závěru. Přitom WikiLeaks byla jen krátká epizoda, která ve skutečnosti pro novinařinu nic zásadního neznamenala, jak se původně čekalo. Z pozadí NYT jsem ve skutečnosti nepoznal skoro nic. Pouze kdy jsou uzávěrky, že na investigativní reportáž má novinář neuvěřitelně dlouhé 3 týdny a že jeden dobrej novinář kdysi jel na cracku a druhej začal jako blogger. Sorry, ale o krizi tištěných médií se toho dozvíte daleko více během půl hodiny poslechu Média plus. O příšerném zpracování ani nemluvě. Z úvodu do dokumentu složeného ze sestřihu zpravodajských vstupů začínám mít kopřivku.

plakát

Chlapec pojídající ptačí zob (2012) 

Herecky a místy i vizuálně silné. Jinak naprosto prázdné, ublížené, vulgární, falešné, laciné, nedomyšlené a hlavně směšně pozérské. Avšak podle fronty na fotografování s Janisem Papadupoulotem po projekci na KVIFF soudě, mnohé dívky v sále pojídání spermatu zaujalo. Zřejmě nějaké zadostiučinění.