Vinteuil

Umberto Eco říkal, že Barbara Cartland dává svým čtenářům to, co čekají, on má zato pocit, že spisovatel by měl nečekaným své čtenáře měnit a přetvářet na takové čtenáře, jaké si pro svá díla vysnil. Hazard srdcí je až ikonický načasováním scén formujících vztah dvou hlavních hrdinů (seznamovací scéna u schodiště atd.) a úsměvný povinným balastem v podobě siroty, tajných chodeb a pašeráků. Nic na něm není žánrově špatně a Helena Bonham Carter je dokonalá. Film pro chvíle, kdy se chcete projet ve velmi známých stopách a nemáte sílu objevovat nové světadíly.

Filmy můžeme zbožňovat i proto, že nám něco ukážou tak, jako bychom to viděli poprvé. Takže zbožňujeme to uvedení v úžas. Saulův syn je hrozně krásně natočený, jeden z filmů, u kterého bych storyboardem vydržela listovat hodiny. Těšila jsem se na něho poctivě půl roku, ale pak jsme se minuli. Jediné, k čemu mě opravdu přiměl, je přemýšlet, proč se mě nedotkl. Čtyři hvězdy za to, že vím, že je to dobrej film. Absence páté za to, že to necítím.

Některé dobré ingredience (postava a její minulost, Bradley, kvalitní kopírování standardního dění v nejlepších kuchyních světa), ale zpětně tam není scéna, jejíž vyvolání z paměti by ve mně zároveň vyvolalo nějakou emoci. Není to roztomilá miniaturní pralinka, jež vás prostoupí blahem a vzpomínáte na ni měsíc. Je to poctivý, sníte to a večer nevíte, co jste to vlastně jedli. A bohužel mužské postavy jsou mnohem zajímavější než ženské, které mají zároveň minimum prostoru, takže jejich motivace jsou dané potřebami příběh posunout, ne jejich vnitřním světem. Typický doklad toho, co se objevilo poslední dobou v tisku o pozici hereček v Hollywoodu.

Nejlépe napsanou postavou je Purpurový vrch, ostatní obíhají kolem něj přitahováni jeho gravitací a jemu podřízeni v jistě rozehraném soukolí, které prohlédnete do 15 minut od začátku nejpozději. Kvůli Purpurovému vrchu nemůžete spát a do haly vám sněží ještě třetí den. Pro Purpurový vrch sníte o jiném, mnohem odvážnějším příběhu, který by se v něm jednou mohl po zásluze odehrát. 3,5.

Už jsem nad Alice Nellis zlomila hůl, protože naposledy mě bavila Tajnostmi. Ale má fascinace filmovou pohádkou, kterou je prostě těžký udělat tak, aby za něco stála, byla silnější. Scénáristicky Nellis dodala příběhu druhou nohu, takže už vyprávění nestojí jen na osudu Bohdančina rodu, ale i na osudu královské rodiny. Velmi šťastné řešení. Je tam spousta drobných i nosných nápadů (vztah matky a dcery, hřeben na vzpomínky, Bohdančina ukecanost, hnízda v jeskyni), které dělají příběh bohatým nad rámec známé dějové linky, určené postupem na výrobu kopřivových košil a lidskými intrikami. Kromě scénáře a přesvědčivé režie to stojí na Martě Issové a já jsem díky jejímu podání byla schopná zapomenout, že to je Issová, a vnímala jsem Bohdanku (zejména v části v horách). Co podle mě do celku někdy až bolestně nezapadalo, bylo herecké ztvárnění zlé královny Sabinou Remundovou. Připadalo mi trapně přehrávající tam, kde královna rozhodně trapná být neměla. A naprosto tragicky nudná byla hudba Vašo Patejdla – takhle nenápaditá volba hodně zamrzela.

Po dvojím zhlédnutí nechápavě kroutím hlavou nad tím, jak může Méďa a Méďa 2 tak skórovat a toto být hodnocené jako odpad pokud možno s více než jedním vykřičníkem. Je jasné, že dějová linka (hledání nalezeného a ukradeného Goyova obrazu různými aktéry) tu slouží postavám a ne naopak, a tudíž nemá smysl si nějak zoufat nad její laciností, průhledností, nedomyšleností... Je tu rozehráno klasické jeevesovsko-saturninovské schéma: kdo má vše víc pod kontrolou, sluha, nebo pán. S trochu menší úctou k všemu britskému než v kanonických dílech tohoto žánru (a je otázka, jestli je to jen filmem samotným, nebo i jeho knižní předlohou, kterou ještě neznám). Depp mě tu po dlóóóuhé době neurážel dojmem, že si jen potřeboval doplnit rodinný rozpočet, a tuhle jednohubku vystřihl jako malinu. Paul Bettany se typově trefil do černého a Paltrow se slečnou Barborou sdílela jen to nejlepší, zejména neochotu sedávat v koutě a dělat tomu všemu ozdobu. Ve vedlejších postavách to scénáristicky vázne zejména u Ewana McGregora (naprosto neinvenčně monostrunný), a pak u těch Rusů – kdy jste naposledy viděli někde ve filmu Rusa, který by měl nějaký skutečný charakter a nebyl jen snůškou stereotypů? Mělo to být ještě absurdnější, vyšplhalo by to o hvězdu výš. Každopádně knír a palec nahoru.

Tak jako v Prokletém ostrově (tam jako zde s Benem Kingsleym v bílém plášti, což mě osobně aspoň zpočátku celkem vyvádělo z příběhu samotného) a Nebezpečné metodě se tu hraje o dějinách toho, jak se medicína dívala na hranice šílenství a na adekvátní metody jeho léčby. Příběh o tom, co se stane, když ti slabí (pacienti) provedou násilnou revoluci v sanatoriu pro bohaté duševně choré s cílem zavést humánní metody léčby, na svou dobu zcela pokrokovou vizi, která se však postupně hroutí v nezvladatelný chaos s tragickými následky. Skvělé scény, kdy hlavní hrdina pozoruje, že tu něco nehraje, a zejména když poprvé přijde do podzemí. A do toho milostná zápletka (spjatá s už zase prostě jenom nekonečně krásnou Kate Beckinsale a pro mě nevýrazným Sturgessem). Jeho cit k ní je vlastním hybatelem děje (doktor Newgate by do sanatoria nepřijel, nebýt Elizy Graves, a většina filmu je o tom, jak by ji odtamtud živou dostal) a která taky vznáší otázky o hranicích (milostného) bláznovství. Téma parádní, atmosféra hustá, leč dvě hvězdy dolů za nerealistický vývoj postav (nedotknutelná zjihne, do nevrlého obra stačí vložit šém v podobě jeho křestního jména, aby se stal nejsoucitnější postavou celého filmu apod.) a únik k pohříchu neexperimentálním, ale prediktabilním scenáristickým postupům v poslední třetině.

Přemýšlím o nich už několik dní a sílí ve mně pocit, že těmi scénami přerušovanými zatmívačkami to Dolan nemohl vystihnout přesněji. Protože, ruku na srdce, co zůstává po našich minulých láskách či minulosti lásek současných: hrst(ka) intenzivních flashbacků, které se občas někomu snažíme uspořádat do souvislého příběhu o nás a o světě – tak jako „mluvící hlavy“ v Imaginárních láskách. A výsledek je vždycky nějak šejdrem a našikmo. Dolan to ví a smysl přiznává jen niti upředené z porozumění jednotlivým scénám ze života ústřední trojice (protože většinu z nich jsme všichni v nějaké podobě zažili taky). Souboj v listí, „Že mám něco na plotně“ a apoteóza kouření jako způsobu, jak se udržet pohromadě, když nic kolem pohromadě není. Známe to a na rozdíl od hollywoodských klišé se při tom ani trochu nenudíme.

Jediné, co na tomhle filmu stojí za řeč a aspoň vzdáleně to připomíná svět Austenové, je Orlando Seale. Katastrofa.

Kromě dojmů souvisejících přímo s Amy si z tohoto dokumentu odnesete podstatný poznatek, a to že Asif Kapadia to udělal zatraceně chytře. Problémem životopisných snímků hraných i dokumentárních totiž obvykle bývá divákova obeznámenost s osudem portrétovaného, a tudíž danost příběhu předem a hrozící nuda, zvlášť v chronologickém vyprávění. A toto je Amy, která přepsala jednou deskou hudební dějiny a zároveň nemohla vyjít z domu, aby o tom nevěděla půlka planety. A přes to všechno Kapadia zvládá překvapovat. Díky scénáři a skvělému střihu. Díky autentickým materiálům a výpovědím (funkční voiceovery místo mluvících hlav, hlasové zprávy, které vás rozstřílí na prvočinitele). Díky nezjednodušujícímu pohledu na příčiny, proč to tak dopadlo (z nichž bulimie je opravdu neopodstatněně opomíjená, což ale o naší kultuře taky cosi vypovídá). A díky Amyinu hlasu, který se skrz to všechno nese, surově se do vás zapichuje tím naprosto neomylným frázováním a postupně se tak jako ona vytrácí. What a mess we made.