Dupac

Při sledování "BR po třiceti letech" mě napadla jedna věc. Původní Scottův film je považován za umělecké dílo jaksi mimoděk, nemám dojem, že by o to tvůrci nějak zvlášť usilovali, mám dojem, že jejich snahou bylo vytvořit "jenom" vizuálně originální akční sci-fi (podle něčích měřítek se třeba ani o umělecké dílo jednat nemusí, ale statut Blade Runnera minimálně jako milníku žánru těžko někdo zpochybní). Naopak z "2049" cítím snahu vytvořit Dílo až nepříjemně často (což trochu sráží jak dějovou linii, tak i jinak pozoruhodnou úctu k originálu). Ze zpětného pohledu je přitom jasné, že tyhle ambice nešlo naplnit. Ne s takovýmto scénářem. 70 %

Některé vtípky (a celá úvodní sekvence soutěže Čuníků) jsou svojí primitivností odzbrojující, ale většina stopáže je jen přepáleným reliktem osmdesátek. 50 %

Prázdná režisérská manýra s hambatými fotkami a šikovnou herečkou v hlavní roli. Andrew Dominik se k legendě o blonďaté herečce chová, jako by mu patřila a nad jejím osudem si mohl vystavět kdejakou formální hříčku. O natáčení slavných filmů se toho moc nedozvíme, musí stačit krátká scéna z natáčení nebo castingu. Milostné a manželské vztahy jsou zredukovány na dvě fáze životního cyklu, tj. "kopulace - někdy opakovaná/potrat" (občas mezi tím probleskne nějaké to ponížení). Obzvlášť trestuhodně je nevyužitá postava Arthura Millera v podání Adriana Brodyho. Úplným bizárem je pak scéna s JFK, spadající do kategorie Nejvychtěnější blowjob v dějinách Netflixu. Naopak zvýšenou péči věnuje režisér potratům, nechybí žádný důležitý a jsou natočeny s obsedantní pečlivostí a snahou o vhled do hereččina nitra. Trápení.

Celkem bych věřil pravosti seznamu, kde bráchové Coeni tenhle film uvádějí mezi svými oblíbenými. Coenovsky poťouchlého humoru a absurdně vypointovaných scének obsahuje hodně, některé i dost zábavné. Ale chybí mu nějaká zajímavější pointa hlavní, která by vytěžila zápletku kolem Mannova zákona, díky které to (jak jsem myslel) celé sledujeme. No, nestalo se. Nakonec i od těch Coenů mám radši vážnější kousky.

Johnny Depp, tak jako ve většině filmů z téhle nejzajímavější etapy jeho kariéry, klopýtá vstříc svému osudu. S dětskou hravostí, nepoužitelností pro jakýkoli praktický život a smutkem v očích, dávno před tím, než (tak trochu nevratně) nasadil masku a škleb piráta z Karibiku. K tomu naprosto soustředěný (v jeho filmografii zatím ojedinělý) režijní výkon. Bezútěšná atmosféra smeťáku, kterému (stejně jako Deppově Raphaelovi) zbývá posledních pár dnů fyzické existence, mi svojí špinavostí připomněla Peckinpahovy pozdní antiwesterny. Když na vozíku z temného labyrintu vyjede Marlon Brando, promluví o smrti a Raphael si s ním plácne, je naděje na jiný než nevyhnutelný konec v podstatě vyloučená. Potěší cameo Iggyho Popa (jako muž pojídající  gigantickou drůbeží nohu) a hlavně to, jak skvěle a překvapivě k Bojovníkovi poskládal muziku. Kvůli takovým rolím jsme k Deppovi v devadesátkách fascinovaně vzhlíželi.

Od Pedra Almodóvara mám podstatně raději filmy o silných holkách než o ufňukaných klucích. Bolest a sláva měly být příslibem ponoru do režisérova života, jenže život se dá pojmout i jako melodrama, ve kterém se z roztomilého kluka, vyrůstajícího v jeskyni s okouzlující matkou Penelopou Cruz, může po padesátce stát Antonio Banderas, poklimbávající doma mezi svými obrazy, s doutnajícím háčkem v alobalu a s BPM, které svojí strnulostí trumfne snad i Billa Murraye ze Zlomených květin. I tady jsou na celém filmu nejživotaschopnější všechny ženské postavy (tj. obě dvě), což jde u mužského dramatu z prostředí stejnopohlavních singles těžko považovat za silnou stránku. Příště zase něco o matkách, prosím.

Film odtažitý a neproniknutelný stejně jako jeho přihrbený hlavní protagonista. Sorrentino je bezesporu mimořádný režisér. Musí to být těžké břemeno, ovládnout ten svůj um a nestavět ho do centra pozornosti skoro v každém záběru. Nezřídka se to vybalancovat nepodaří a v těch momentech se režisér přetahuje o pozornost s Toni Servillem, zcela pohlceným svojí postavou a její samotou uprostřed davu lidí. Jemu by měl za normálních okolností patřit celý film. Proto také nejlíp funguje tehdy, když je jeho středobodem právě hlavní herecká hvězda. Na rozdíl od všech českých pokusů tematizujících vzestup a politický pád, které si vybavuji, není Božský kladnou ani zápornou postavou. Je podaný jako produkt (a logický důsledek) svojí doby a způsobu, jakým se dělá vrcholná politika. Toho, že každá moc má svoji obrácenou stranu, v tomhle případě hlavně mafii, která je výtahem na cestu vzhůru, stejně tak jako na počátku cesty do zapomnění. Vlastně je s podivem, jak může být takhle chladný film místy tolik strhující.

Kafka v orwellowském světě, okořeněném montypythonovským šklebem. Gilliamův překotný proud představivosti, ještě nesešněrovaný producentskou kazajkou. Podle mě ne jeho nejlepší film, ale rozhodně má nejvíc vrstev. A v dnešním světě znovu smutně nabývá na aktuálnosti.

Jednoduchoučký námět o tom, jak chudé irské děvče přišlo za velkou louží k lásce, ke štěstí a k práci snů. Ale je v tom cítit osobní zaujetí tvůrců i zprostředkovaný autentický prožitek. Vždycky mě potěší tenhle typ nenápadné, ale citlivé režie a civilní uvěřitelné herectví. Žánrově je Brooklyn taková trochu staromódní zastávka na zlaté střední cestě mezi mainstreamem a filmovým klubem.

Spousta peněz investovaných do dobových exteriérů a doplňků jako kulisa one man show Warrena Beattyho. Toho Beattyho, který z pozice producenta ty hříšné peníze sehnal a zjevně za ně hodlal neslézt z plátna celé dvě hodiny a intenzivně přehrávat v roli notorického svůdníka a chladnokrevného zabijáka Bugsyho. V tak egocentrickém projektu těžko mohla zaujmout tradičně neosobitá režie Barryho Lewinsona nebo herecké štěky v čele s Harveyem Keitelem. BUGSY je jeden z důkazů, že opravdu výjimečný film kroužící kolem mafiánů nedělá jen poctivý vizuál v kombinaci se spolehlivou hudební složkou Ennia Morriconeho. 69 %