Dupac

Na tomhle díle je áčkové snad jenom tělo Lindy Fiorentino. I ten divnej Ethan Hawke (celou dobu jsem přemýšlel, co to má s nosem) je jenom "looklike", tj. Peter Berg. Na devadesátky je třeba vzpomínat v dobrém, čili s úplně jiným filmem.

Sledovat příběh deportace do Terezína, kterému (logicky) chybí jakýkoli odstup (ať už autorský, nebo časový), se vymyká všem obvyklým zážitkům spojeným s filmy o holocaustu. Nepříjemně autenticky oživlé depresivní kulisy terezínské pevnosti, hemžící se lidmi, jejichž reakcím a chování se dá těžko úplně porozumět, expresivně laděné divadelní herectví (hlavně, ale nejenom Zdeněk Hodr), to je temný vzkaz z časů, kdy se všude kolem ve filmech budovalo, zpívalo a tančilo.

Kvalitou zpracování zřejmě nejlepší Bowieho koncertní záznam, ale ani smutek nad jeho nedělním odchodem nemůže zakrýt, že Reality Tour bylo spíš retro ohlédnutím za (tehdy) víc než pětatřicetiletou kariérou než strhující show hudebního vizionáře. Takový pocit jsem měl před dvanácti lety na jeho koncertě v Praze, a stejné je to i při opakovaném vzpomínání s DVD. Je to dáno hlavně repertoárem - Bowie tehdy (naposledy) objel svět s nepříliš inovativní deskou Reality (a vlastně i kapelou) a páteř koncertu tvořily hity staré dvacet až třicet let. Sám Bowie, zde v roli stárnoucího, mírně excentrického šik týpka, je pro mě i po letech nejpřesvědčivější v momentech, kdy zpívá jakoby pro sebe (taková Bring Me The Disco King!), než když hecuje publikum při "povinných" koncertních položkách. A nejvíc cool tehdy stejně byla Gail Ann Dorsey. Nejzajímavějším faktem na tom všem je, že to nejlepší z jeho pozdní kariéry měl tehdy teprve před sebou. * R.I.P.! *

Právě mi někdo strčil palec do prdele. Pokud máte nějaké zbytkové iluze o americké střední třídě (a jejím vkusu), měli byste si pustit tenhle film.

Prvních 20 minut bych nevěřil, že se to tak slušně rozjede. Clooney opět natočil film, který je inteligentnější než drtivá většina mainstreamové hollywoodské produkce. Jen bych čekal trochu podvratnější biják, který scénáristicky neselhává v detailech. 75 %

Skvělá kombinace nápadu (reminescence na Bergmana), režie a marketingu dělá z tohohle klipu symbol nové éry depešáků ve dvou.

Dobré, ale zas ne tolik, abych nepřemýšlel o třech *. Je to typický Sacha, jak ho známe z předchozích filmů - spousta geniálních vtipů a situací, spousta trapáren, úplně zbytečných a totálně přes čáru, místy se vkrádá nuda. To všechno občas i v jedné scéně (porod). Ale v těch nejlepších momentech (úvod, první půlka proslovu o demokracii) se vyrovná Monty Pythonům. Škoda jen, že nebylo víc času na dopilování "příběhu" - náprava diktátora, bez fousů nerozpoznaného a ztraceného v ulicích Států je dost na vodě a mimo reál (a právě scény, které na reál přímo odkazují, jsou ty nejzábavnější). 70 %

Sled sklepáckých scének, některých legendárních (Sněhurka), jiných slabších (TV vstupy), které jsou trochu křečovitě poskládané dohromady a oproti divadelním prknům mají v tomhle televizním zpracování zhruba tak poloviční koule.

Scénář děravější než Rachelina vypitá paměť. Mám pocit, že kdyby si tahle politováníhodná oběť domácího násilí a domácího popíjení (pro výkon Emily Blunt určitě škoda, že ještě nefrčelo #metoo) nedala dohromady jedno svoje třípromilový okno, witneyská policie se s touhle ZÁHADOU (zjevnou nejpozději ve dvou třetinách stopáže) babrá do dneška.

Zakončit v podstatě sitcom příslušnou poslední scénou, to chce rozhodně Koule. Postavičky zformované v předchozích dílech se ve finále mění na charaktery, které se lámou a vypovídají toho o národní povaze víc než zbytek seriálu o té brněnské.