Alchemilla

Domácí porody hýbou Českem. V drtivé většině jsou považovány za výmysl hysterických alternativek, které pro své pohodlí dokáží ohrozit život svého dítěte a život svůj. Fascinuje mne, jaké vášně rozhodnutí rodit doma vzbuzuje. V zemi, kde je možné legálně zabít dítě ve 24 tt, které se od dítěte ve 40 tt, s lehkou nadsázkou, liší hlavně velikostí, váhou a vyvinutím plic. Matka, která se rozhodne ukončit těhotenství, protože její dítě by mohlo mít třeba Downa (nehodnotím její čin, velmi dobře chápu, že ne každý z nás má na to starat se o postižené dítě. Zamýšlím se nad postojem společnosti), je brána za zodpovědnou a většina společnosti její rozhodnutí schvaluje a nepozastavuje se nad ním. Matka, která se rozhodne rodit doma, je nezodpovědná a většinou společnosti bývá šmahem odsouzena. Míchám dvě různé věci dohromady? Nemyslím si. Ale nechci vířit vášně. V obou případech se jedná o rozhodnutí, s jehož následky bude muset žena žít.

Jsem velmi vděčná za dokument Orgasmický porod. Není objektivní, ale jako jediný ukazuje porod jako přirozenou, obohacující a dá se říci skoro až mystickou záležitost. Rozdíl mezi realitou českých porodnic je markantní. Přitom i v porodnicích lze rodit důstojně, ale musí se vytvořit podmínky tak, jak to udělal Michel Odent v Pithiviers. A stačí málo.

- uvědomit si, že fyziologický porod není nemoc a nelze se na něj dívat jako na patologickou záležitost.

- dát ženě čas a snížit množství používaných léků

- podporovat intimní prostředí a nefarmakologické tlumení bolesti

- uvědomit si, že některé zákroky jsou nadužívané (nástřih hráze, protržení vaku blan...)

- odstranit škodlivé praktiky (skákání na břicho neboli Kristellerova exprese, která je od roku 1956 postupem non lege artis, přesto se v českých porodnicích hojně využívá. V odborné literatuře se nachází pod názvem exprese plodu přidržením děložního fundu, autorem je MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc a Doc. MUDr. Vít Unzeitig CSc. a oba tvrdí, že se jedná o naprosto jiný zákrok)

- dát ženě možnost zvolit si polohu nejen v první době porodní, ale i ve druhé době porodní. V lékařských skriptech prof. doc. MUDr. Zdeňka Hájka se lze dočíst: "Poloha vleže je samozřejmě pro matku nepohodlná, ale nám se při ní dobře pracuje." Tady je, řekla bych, něco špatně.

- podpora rané vazby mezi matkou a dítětem tzv. bonding - 2 hodinový nepřetržitý kontakt kůže na kůži, vyšetření novorozence v náručí matky, nemytí rukou dítěte, protože plodová voda na rukách má stejnou vůni jako bradavka matky, "vyškrábání se" dítěte k prsu matky.

- dát čas k porodu placenty

- nutností je příjemný, empatický personál

Jsou tyto požadavky moc nebo málo? To už nechám na vás. 

Před nějakou dobou jsem obdržela zprávu od jednoho uživatele. Psal něco v tom smyslu, že patřím mezi jeho spřízněné duše, a proto by bylo vhodné, abychom si vzájemně vyměnili body.

Nejprve jsem na zprávu zírala a nevěřícně kroutila hlavou. Pak jsem celou záležitost hodila za hlavu. Nakonec mi zvědavost nedala a chtěla jsem vědět, jestli takové snažení nese své ovoce. Rozklikla jsem si profil onoho uživatele. A ejhle. Z původních 2b si za krátký čas nahrabal bodů 7. Jo, takhle se to dělá. Žádná práce s psaním komentářů, profilů herců anebo příspěvků do diskuze. Stačí jedna zpráva.

A proč to všechno píšu? Chtěla bych požádat všechny ostatní spřízněné nebo i jiné duše, ať mi takové zprávy neposílají. Jestli mi chcete udělit bod, dělejte to proto, že se vám líbí moje komentáře. Díky.

Nemohla jsem si nechat ujít Labutí jezero. Klasiku nad klasiky. V příjemném očekávání jsem se usadila do křesla v kině a přemítala, jaký z alternativních konců nás čeká. Doufala jsem, že neuvidíme happy end. Nejen, že mi k Čajkovského hudbě nesedí, ale happpy end vznikl na objednávku od tehdejších sovětských pohlavárů, kteří neunesli představu smutného konce v zemi, kde zítra již znamená včera a kde žijí samí šťastní a uvědomělí soudruzi a soudružky. 

Přenos z Ruska nebyl tak sofistikovaný jako přenos z Anglie. V místech, kde v Anglii běžel dokument o vzniku celého představení, v Rusku běžely jen záběry z Moskvy a z divadla. Baletní umění všech hlavních tanečníků však bylo zcela srovnatelné i ty drobné chybičky, které se vyskytly v obou představeních. Maria Alexandrova se mi hodně líbila coby temná, živočišná Odilie. Bylo vidět, že o své roli přemýšlela a všechno měla dotažené do detailu vč. úsměvů, pohledů, gest ... a opravdu měl člověk pocit, že tancují dvě různé ženy, tak, jak to při uvedení baletu bývalo. Ruslan Skvortsov je archetypem romantického hrdiny se zasněnýma očima, až takovým, že než abych nad ním zasněně áchala, tak skoro pláču zoufalstvím, ale jeho výška skoků je úctyhodná. Nejvíc se mi ovšem líbil Nikolai Tsiskarizde coby Rudovous. Jeho plnokrevná záporná postava doslova čišela energií...

Tím ovšem výčet pozitiv z představení končí. Bohužel. Někdo totiž zapomněl správně nastavit kamery, anebo se obraz zatoulal při přenosu, zkrátka a dobře se stávalo (hlavně při jednom z čelních pohledů kamery), že tanečníkům a tanečnicím nebyly vidět špičky nohou, někdy záběr končil dokonce v půli lýtka. Marně jsem hledala trosky uteklého obrazu na sametu kolem filmového plátna. Chyba evidentně nebyla v našem kině (což mne hodně překvapilo, protože "umění" našich promítačů by vystačilo na několik vtipných deníčků). Bylo to patrné hlavně při přenosu o přestávce, když ze zobrazeného jména konferenciérky zbyly jen čárky ve spodní části plátna. Dívat se na operu, tak mi to v zásadě nevadí, u baletu jsem ale byla dost rozmrzelá. A rozmrzelá jsem pak byla ještě víc, když jsem po představení napsala Lucii Rozmánkové, kontaktní osobě uvedené na webu baletvkine.cz, a nedostala žádnou odpověď. 

V komentáři k tomuto dokumentu jsem se nechala unést, a přesto jsem nestačila napsat vše, co jsem k danému tématu napsat chtěla.

Každá žena je standardně v 16. týdnu těhotenství podrobena tvz. tripple testům. Testy mají odhalit vrozené vývojové vady - hlavně Edwardsův syndrom, Downův syndrom, rozštěpy páteře.

Než přijdou výsledky, trvá to týden. Pokud jsou výsledky pozitivní, odesílá se žena na amniocentézu neboli odběr plodové vody. A tady je první zádrhel. Na amniocentézu jsou automaticky odesílány ženy, které mají riziko např. Downova syndromu 1:250, ovšem při amniocentéze je riziko 1:100, že žena po zákroku potratí. 

14 dní po odběru plodové vody žije žena v nejistotě, jak to s jejím miminkem je. Je kolem 20. - 22. týdne těhotenství. V tu dobu už žena cítí pohyby dítěte. Jsou-li výsledky pozitivní (amniocentéza je velice přesná metoda na 99,8%) a žena se rozhodne ukončit těhotenství, nastoupí do nemocnice k zákroku. Takto velké dítě ale už nelze vypudit jinak než vyvoláním porodu. Císařský řez nepřipadá v úvahu s ohledem na příp. budoucí děti ženy. Lékaři totiž nedoporučují více než dva císařské řezy za život. V humánnějších porodnicích dítěti nejprve zastaví srdeční akci vpichem nějaké látky do plodové vody, někde se s tím nepářou. Vyvolají porod a doufají, že dítě zabijí kontrakce. Pokud ne, nechají ho po narození umřít někde na stole. Drsné, že? Bohužel pravdivé. Problém číslo dva. U nás se zachraňují děti už 24 týdne těhotenství, do tohoto týdne je ale možné těhotenství ukončit.

Problém č. tři. Tripple testy jsou velice nepřesné (jen okolo 60%), vykazují falešnou pozitivitu i negativitu  a dělají se až v pokročilém stádiu těhotenství. Ve výsledcích se zohledňuje i věk ženy, protože s narůstajícím věkem stoupá riziko Downa. Existuje přitom i prvotrimestriální screening, dělá se okolo 12. týdne těhotenství. Je přesný zhruba z 98% a v tuto dobu ještě lze udělat interupci. Screening ovšem neplatí pojišťovna (narozdíl od tripple testů).

Problém č. 4. Rodina se rozhodne, že chce svoje  dítě pohřbít. Ovšem narazí na zákony české země. Zjistí, že to není dítě, ale jen biologický odpad, a tak je s ním nakládáno. Nemá možnost jakkoli zasahovat do toho, co se s dítětem dál bude dít. Zda bude dítě spáleno, nebo naloženo do lihu anebo si je vybere někdo jako třeba prof. MUDr.  Jan Evangelista Jirásek, DrSc, nafotí je, upraví a udělá z nich zvrhlou výstavu.

Problém č. 5. Matka rozhoduje o životě a smrti svého dítěte. Je na ní neustále vyvíjen nátlak, aby se rozhodla "správně", tj. aby ukončila těhotenství. Pokud se rozhodne jinak, je velmi obtížné najít u zdravotnického personálu podporu.

Co bych si vybrala? Já nevím. Je hrozně těžké udělat nějaké fiktivní rozhodnutí. Ale přiznám se, že si z celého srdce přeji, abych před takovou volbou nikdy nemusela stát.