luke774

Začátek Boogeymana dává příslib lahodné horrorové podívané. Skvělá souhra světla a stínu, obligátní bouřka a jedno malé dítě uprostřed velkého pokoje. A i když je tu všechno jen na efekt, dostaví se příslušný pytel s ledem a je vám nekompromisně vyprázdněn za krk. Téma strašidla ve skříni nesměle poťukává na malé vystrašené dítě ukryté někde hluboko v každém z nás a navodit patřičnou atmosféru není zprvu žádná potíž. Po pár minutách však přijde první problém. Boogeyman najednou nemá příliš jasno, čím by chtěl vlastně děsit. Zda oživlými mrtvolami, divným chováním zvířat, paranormálními jevy ala Akta X, efektně aranžovanými snovými sekvencemi nebo pootevřenými dvířky, za nimiž čeká bubák. Když se díváte třeba na Ptáky, karty jsou zřetelně na stole – měli byste se bát ptáků. A kdyby vám do filmu někdo přihodil létající talíř se zelenými pidimužíky, asi by výsledek vypadal poměrně divně. A právě takhle nesourodě a divně vypadá Boogeyman. Lepí k sobě všechno, co se mu právě hodí do krámu a spoléhá na to, že se divák přišel do kina pouze bát a ne si odůvodňovat tohle a tamto (zejména otázka Proč? je obzvláště palčivá) a bádat o tom, zda film funguje skutečně jako film a ne jen jako prostá sbírka nejzákladnějších klišé a podrazů. V jisté scéně pak dojde k fatálnímu přelomu a všechno, co se dosud vysvětlovalo v racionální rovině (tedy předchozí hodinu), nabere natolik fantaskní rozměr, že se neubráníte smíchu. A pak už není cesty zpět. Nezajímá vás, co bude dál a jak to vlastně všechno dopadne. Přiklepněte k tomu opravdu neskutečně hloupé finále, ve které je víc digitálních triků a logických kiksů než si vůbec na ploše několika minut dokážete představit a samotného Boogeymana, který vypadá stejně kvalitně jako ta loutková podivnost uvádějící seriál Příběhy ze záhrobí. Ne, ne a ještě jednou ne. Boogeyman se třemi (!!!) scenáristy za zády je jedním ze nejzásadnějších žánrových omylů v historii a zvláště v porovnání s kolegy z poslední doby (White Noise, Amityville Horror) vypadá jako nedomrlé batole s jednou ručičkou. Neotvírejte skříně, nic tam na vás nečeká.

Režísera Graye mám zafixovaného kvůli třem filmům – vynikajícímu Vyjednavačovi, příjemnému Italian Jobu a mizernému Osamělému mstiteli. Důvod, proč tenhle chlapík s akcí v krvi dostal na starost pokračování lehce nadprůměrné komedie Chyťte ho!, je mi podobonou záhadou, jako proč má někdo stále a stále potřebu obsazovat do svých filmů Johna Travoltu. Gray bohužel vůbec nechápe, co dělá komedii komedií a je sice hezké, že vyplňuje scenáristovo poselství do posledního puntíku, ale nedává mu nic ze sebe. Dialogy nemají jiskru, vtipy nejsou vtipné (vy víte, proč by měly být vtipné, ale prostě nejsou), děj tak nějak plyne neplyne a ukazatel nudy se k limitě v nule blíží rychleji, než děcko po prvním kari. Buď v klidu je zcela vlažným a sterilním pokusem o sofistikovanou satiru na hudební průmysl a okrajově i na Hollywood, které chybí jak mozek, tak pořádné koule. Nejen, že jako satira nefunguje, ale především v globálu nedává přílišný smysl, což je při dvouhodinové stopáži nedostatek fatální. Scenárista Peter Steinfeld by si moc rád lajsnul nářez ve stylu Guye Ritchieho, ale jen snahu asi divák neocení. Je prima, že se všichni potkávají, všichni si lžou a šijí na sebe boudy, aby v závěru v souladu s žánrem náležitě zúčtovali. Jenže tam, kde Ritchie používá účelové dějové zkratky, se Steinfeld a potažmo i Gray plácá jako nešikovné batole po prvním vhození do bazénu. Co na tom, že se herecký ansámbl může směle porovnávat s posledním Soderberghem, co na tom, že se všichni baví a dávají to náležitě najevo? Ten film nefunguje jako film. A těch pár poschovávaných mrknutí na vnímavé diváky vás prostě nevytrhne. Protože po pár minutách vnímaví určitě nebudete. Co jde z toho zmatku vytáhnout jako pozitivum, je brilantním nadhledem ověšený The Rock a zábavně přehrávající Vince Vaughn. Jen za scény s nimi si tvůrčí tým zaslouží skutečnou pochvalu a jsou to právě oni dva, díky kterým si budete pamatovat o pár minut déle, že v minulosti nějaký film jako Buď v klidu vznikl

Poslední dobou se se sportovními filmy roztrhl pytel. Nepočítáme-li sportovní evergreeny našeho serveru, tedy hokejový Miracle, patriotistickou oslavu fotbalu The Game of Their Lives a golfový videoklip The Greatest Game Ever Played, přistál u nás nedávno i akční bůh Peter Berg se svými Friday Night Lights. A dnes vede režisér Thomas Carter svého svěřence Kena Cartera přímo do pekla rozháraných puberťáků na střední škole, aby jim ukázal, zač je toho pořádný basket. A jak už je v současné době pěkným zvykem, Carter filmový i reálný vede své učedníky napříč výhrami okem nadprůměrně videoklipovité kamery, díky níž máte za všech okolností detailní přehled o dění na hřišti a ještě je uspokojeno vaše libido. Coach Carter nabízí divákovi nejen klasický sportovní film o outsiderech, kteří díky píli vlastní i jejich trenéra snad možná vyšlápnou zbožně okukovaný basketbalový Mount Everest, ale snaží se i o hlubší poselství. Varovný prst mává – sport není všechno, děti! Vzdělávat se je potřebnější. A i když v našich podmínkách tohle mravokárné gesto nenaráží na úrodnou půdu, resp. úplně se míjí (v kolika středních školách asi žáci dávají přednost kroužku s basketem před maturitou? ;), na státní škole v USA plné dvoumetrových „’ssap nigga?” typů vystihuje situaci bez sebemenší křeče. Všechny patetické manévry a občas až příliš filmařské ilustrace bez zaškobrtnutí slouží příběhu a tam, kde byste se jim jinak zasmáli, tady to neuděláte. Přestože jsem si ho parádně užil, nějaké výtky ke Carterovi přece jen mám. Je už oblíbenou tradicí režisérů sportovních filmů zasadit mezi své civilní hrdiny sémě „obyčejných lidských“ problémů typu mám / nemám jít na potrat, mám / nemám se s někým vyspat. Pokud nechcete, aby byly interpretovány povrchně, nedá se svítit, musíte mít dobré herce. Pokud nepočítáme Samuela L. Jacksona, režisér Thomas Carter má v týmu přibližně dva, zbytek tvoří povětšinou debutanti, kteří hereckou řečí hovoří o dost méně, než řečí basketu. Abych to zkrátil – pokud zrovna nejste na palubovce a tým kouče Cartera ve zpomalovačkách nezavěšuje jednu dvojku za druhou, má film náběh na to býti lehce nudným. A Thomas Carter prostě není Peter Berg, aby všechno, co se pro divácké oko nemá tak výrazný lesk, alespoň zabalil do fešné a dobře sestříhané fasády. Věc druhá – více výrazné hudby! Asi pětkrát jsem si brumlal pod vousy, že kdyby se sem a sem našlapal nějaký zatraceně ostrý hip-hop, výsledek by stoupnul aspoň o dvě třídy. Režisér Carter si potenciál tohohle černošského dynamického sportu uvědomuje skutečně jen zřídka a hudbu používá prakticky je když musí – na začátek zápasu, při tanci roztleskávaček. Právě tady ale více než kde jinde platí, že hrát na efekt se vyplatí mnohem víc než se držet u zdi. Coach Carter je historicky komerčně nejúspěšnějším filmem z produkce MTV a pokud tenhle fakt má režisérovi dopomoct k obsazení další režisérské sesle, rád u toho zase budu. Jde o zručně poskládaný počin, který i přes svou dvouhodinovou délku uteče jako voda a zbyde po něm poměrně dlouhý chuťový jazyk.

Vypadalo to na jasný průšvih. Velkolepá produkce na pomezí vlažného zájmu a ignorace, Keanu Reeves s kravatou vařící znovu svou Matrixovskou image a přetlak comicsových adaptací, jenž musel Johna Constantinea zákonitě ušlapat. Ovšem to by adaptace (pro mě naprosto neznámého) Hellblazera nesměla tak mile překvapit. Režisér Francis Lawrence se ukázal jako náramná volba, když Constantineův trudný úděl spalovače démonů pojal bez okázalých klipových manýrů a místo toho vyprávěl osobní story bohorovného týpka, který nemůže do nebe, nechce do pekla a větší radost než lepá děva v náručí mu dělá pořádně procítěný šluk z cigarety. Keanu sedí do role jako ušitý, s ledovým klidem trousí hlášky a fuckuje Satanáše, což ve výsledku nepůsobí o moc méně cool než mučení a upalování démonů, nebo jejich efektní cupování pomocí brokovnice a svěcené vody (jednoznačně nejlepší scéna filmu). Pokud i v případě filmového comicsu existuje něco jako režijní řemeslo, Lawrence jej naplňuje dokonale. Parádně vybroušená práce s hudbou, úžasná gradace dramatických sekvencí a herecký ansámbl (vskutku odvážně sestavený) využitý do poslední kapiláry, to jsou Lawrencovy trumfy, které ladně překryjí i pomalejší tempo a ne-úplně-bezchybné triky. Sakra kvalitka. A úrodná půda pro dvojku.

Don Cheadle sedí na předním sedadle svého vozu a rozjímá o něčem neuchopitelném, co lidi v L.A. nutí být k sobě tak rezervovanými. Když se chceš někoho dotknout, musíš se s ním srazit… A protože L.A. je slavné město mnoha lidských osudů, je v mžiku jasné, jaký filmový styl nás čeká - jde však pouze o samoúčelnou příběhovou mozaiku, umění nebo něco mezitím? Oddělit v Crashi ve světle probíhajícího okamžiku zrno od plev je věc nadmíru složitá. Více než často se zdá, že chce Haggis vynášet odvážné soudy a porušit pověstnou hranici politické korektnosti, ale hned na to nastíní i druhou stranu bariéry a alibisticky se tak odsouvá do pozice nezávislého pozorovatele. Jeho jediným odvážným soudem budiž tvrzení, že život je občas pěkně na ho*no. A tuhle nezlomnou pravdu si vychutnáte obřími doušky jednoduše proto, že je to realita, kterou podvědomě známe všichni moc dobře. Stejně jako všechno v tomhle filmu, jehož neochvějně interpretované teorie o lidském chování jsou něčím tak výstižným, že by spousta vlivnějších tvůrců mohla tiše blednout závistí. Většinou mi vadí, když se postavy v podobných filmech neustále potkávají a ovlivňují své osudy, aby vznikaly ty nejnepravděpodobnější situace a bylo na co koukat. Haggis dokázal tohle klišé položit na lopatky a obrátit naruby. Zvládá totiž dokonalým způsobem přesvědčit diváka, že příběh slouží postavám a nikoliv naopak. Každý dílek Crashe má svůj smysl, nutí k zamyšlení a precizně dopilovává celkový obraz, který není jen naaranžovaným pozlátkem pro větší lesk, ale nefalšovaným poselstvím se silným chuťovým jazykem. Více než kdy předtím tlačí v tomto směru na vaše libido perfektní hudba, v jejímž uhrančivém podkresu působí Crash správně pseudo-filozoficky; Tak, abyste se dostali za tu hranici, kdy o tématu začnete opravdu přemýšlet a ne jen povrchně vstřebávat plynoucí děj. Vizuálně Crash zapadá někam mezi Mannovskou vizi nočních neonů a Soderberghův neuhlazený ruční styl (místy připomíná Traffic). Je to mix vydatný a pro film naprosto ideální – krásně podtrhuje podivnou ponurost, která na vás čeká za každým pomyslným rohem. Sem tam ji vystřídá ryzí napětí nebo čirá divácká hrůza, plynoucí z dramatického vyhrocení naprostého nesmyslu (na dvě scény nezapomenu do smrti), ale pak už se zase směle jede dál, zdánlivě na půl plynu. Což v Crashi znamená to, že za pár vteřin bude zase až na podlaze. Je však třeba vypíchnout, na čem Haggisův snímek stojí nejmarkantněji - jsou to herecké výkony jednotlivých protagonistů. Crash svým konceptem připomíná „zábavné“ filmy Roberta Rodrigueze nebo už zmiňovaného Stevena Soderbergha, kde se přední hollywoodská smetánka předbíhá, aby si za pár šupů zahrála u kámoše a ještě z toho vytřískala věhlas, protože onen kámoš je v továrně na sny náhodou poměrně vlivným tvůrcem. Tady však paradoxně většina tvůrců film ještě zafinancovala a nezahrála si v něm pro radost, ale proto, že vycítila potenciál, který scénář nabízí. Snad právě proto, že rozsah role každého z nich nepřesahuje pár stran, vymačkávají se jako citron a působí zatraceně přesvědčivě. Těžko někoho vypíchnout – každý se svým velkým dílem zaslouží o to, že tohle soukolí šlape jak má a snad dvacetiminutová katarze působí zatraceně přesvědčivým dojmem a jen nepatrně slaběji něž v Magnolii či 21 gramech. Scenárista Milion Dollar Baby vyšplhal na stupeň žánrových vítězů a pohodlně si ustlal vedle „mozaikových“ velikánů typu Paula Thomase Andersona či Alejandra Gonzáleze Iñárritu. Na debut určený pro kina to je zatraceně dobrý verdikt.

Neviděl jsem xmen, a ani jen tak asi neuvidím, je to moc dílů....ale to mi vůbec nevadilo při sledování týhle dvouhodinový řežby, kdy jsem se ani chvílí nenudil a brečel smíchy

Blbější film už jsem dlouho neviděl, nebýt toho, že jsem chtěl slyšet všechny písničky , tak to vypnu už ve čtvrtině. Nemělo to vůbec žádnou logiku, postavy začali o něčem mluvit, najednou se zastavili a mluvili o něčem jiným. Fuj

Slabý duch v silné skořápce lákající na velkolepou předlohu a pulzující cyberpunkový svět. To druhé zvládá Sanders s pomocí vizuálních příkras jakž takž črtat, to první je tu jen v náznacích pro ty, kdo o předloze slyšeli, ale neviděli ji. Prohra pro fanoušky, výhra pro nenáročné, plichta pro všechny ostatní.

Americké horory mě už zajímají jenom když jsou extrémně levné, nebo v nich hrají extrémně pěkné holčiny. House of Wax ve druhém bodě přináší trochu palčivé dilema. Na jedné straně Elisha Cuthbert, na druhé pak vychrtlá a všelijak nezpůsobilá Paris Hilton. Naštěstí pro diváky se Paris první půlkou filmu úspěšně prosouloží (je tu dokonce i malý odkaz na její slavné video), aby pak slavně zemřela. Počet mrtvol ve filmu není nijak závratný, ale tvůrci vám to vynahradí vynalézavostí a lpěním na detailech. Rko je zasloužené, protože se dočkáme libůstek typu ustřihnutý ukazováček, ustřižená hlava a... dál už nebudu prozrazovat, protože způsoby zabití bývají poslední dobou na teenagerských vyvražďovačkách tím nejzajímavějším. Tady tomu - bohužel - nebude jinak. To na co nás nalákal trailer (tedy hořící muzeum, rozpadající se nádherně na kusy), je záležitostí poslední čtvrthodinky, do té doby si videoklipař Jaume Collet-Serra vystačí jen s postupným odkrýváním děje (je to hodně primitivní, ale v závěru potěší pár vizuálních paralel), mučením Elishy a zabíjením všech ostatních. Abych pravdu řekl, po první půlce jsem měl pocit, že nebýt "mé" blonďaté bohyně (obarvené na brunetku), bude to další propadák z dílny Dark Castle (House on Haunted Hill, Ghost Ship, Gothika). Serra to naštěstí zkouší dohnat, ovšem za cenu neuvěřitelného vykrádání nového Texaského masakru. Vincentova image, přehnaně brutální konce některých postav, buranské městečko... tohle všechno je až příliš povědomé. Nicméně... k čertu s originalitou, hororový žánr je poslední dobou v takovém srabu, že se možná rozklepete i nad koukatelným průměrem.

Tohle je přelomový díl. Všechnu je tu jiné, postavy dospívají a začínají mít i jiné starosti než jenom bojovat proti Voldemortovi.