Ombak▼Penari

     Zaměstnání a komparz - to je věčný boj. Nabídky na natáčení chodí a chodí, ale dovolené je málo a možností jak se vyvléknout z práce prostě moc není. Takže začalo velmi hubené období, dokud mi nenaskočí nová dovolená, během kterého se na natáčení asi hodně dlouho nedostanu. Přitom mi právě v těchto dnech utíká tolik nabídek na seriály Knightfall a Britannia, že jsem jich tolik nedostal snad za celou dobu, co dělám komparz. 

     Poslední akce, které jsem se ještě zvládl zúčastnit, bylo na jaře natáčení pilotu seriálu SPARK. Je to steampunková scifi trochu jak z pera Julese Vernea, vlastně to značně připomínalo Ocelové město. Žádná extra známá herecká tvář se tam sice neobjevila, ale ten jeden den mého natáčení, které se odehrálo v ulicích historického centra Žatce, byl vlastně velmi zajímavý.

     Tentokrát se jednalo spíše o noční natáčení, což značilo především únavu a pekelnou zimu. Ale v samotné scéně bylo celkem na co koukat. Bylo to vlastně malé náměstí, na kterém byl postavený trh se vším možným. Od ovoce a pečiva až po petrolejky a roztodivné železné nářadí a součástky, ze kterých by se možná dala sestrojit i vzducholoď. A nad tím vším ve filmu povede vysunutá železniční trať, po které bude se supěním přejíždět parní lokomotiva s uhlím. A námi natáčená scéna pojednávala o tom, jak tato imaginární lokomotiva vykolejí a za rachotu a v oblacích čoudu a černého prachu se zřítí dolů a celý trh pod sebou pohřbí. A my všichni jsme hráli zděšené nakupující, kteří se před řítící se zkázou rozprchávají do všech stran.

     Z toho plyne, že jsem se během natáčecího dne dost naběhal. Kdosi nám vždycky za hlavou prostě zařval "Prásk" a všichni jsme se rozběhli v předem vytyčených trasách až na konec náměstí za roh nějaké budovy. A znova. A znova. A znova. A tak to vlastně šlo celou dobu. Ale nebylo to tak, že by se scény s námi všemi točily celý den. Mezitím vším běháním (při kterém se člověk aspoň zahřál) byla opět hromada prostoru a volného času, který jsme trávili sezením na klasických nepohodlných lavicích a prolévali se čajem a kafem. Jediná změna mezitím byla jakási dramatická scéna u místní synagogy, kde kdosi před kýmsi prchal a vybraní jedinci hráli mírně polekané kolemjdoucí.

     Poslední scéna pozdě v noci před odjezdem zpět do Prahy byla nejhorší a účastnila se jí jen část komparzistů. Mělo jít o okamžik dopadu vlaku do trhu, kdy se bortí stánky a vyvalí se obrovský oblak černého prachu, který při natáčení vytvářeli velké dýmovnice, které v inkriminovaný okamžik bouchly a natažená lana ve stejném okamžiku podtrhla či převrátila několik stánků. Původně jsem měl stát přímo pod dýmovnicemi a utíkat v oblacích prachu pryč. Pak se k mému velkému štěstí plány změnily a já jsem startoval z pozice poměrně dost stranou a před oblakem čoudu jsem stačil vždycky utéct. Byl to autentický úprk. Ti, kteří byly v centru scény, odešli z natáčení černí jak kominíci, chrchlající a kapající si do očí čistící roztok. Zas tak nadšený komparzista nejsem a rád jsem si tenhle zážitek nechal ujít.

     Pak už ale následoval odjezd zpět a někdy před úsvitem jsem se dostal do hajan. Byla to vlastně docela zajímavá zkušenost a steampunková atmosféra se mi líbila. Doufám, že seriál vznikne, nebo že aspoň na ten pilot se budu mít někdy možnost podívat. Tu řítící se lokomotivu, která tam bude dodělaná trikově, bych totiž docela rád viděl. 

     Pro komparz je okurková sezóna, nic pořádného se u nás netočí, tak jsem přijal s povděkem možnost jít si jednou pro změnu natočit reklamu. Po pravdě jsem až do příjezdu na plac ani nevěděl, co za reklamu se to točí, ale bylo mi to vlastně jedno. U reklamy jsem neočekával slavné herce ani režiséry, tak nebyl moc důvod řešit o co jde. Prostě zas jednou trochu něco jiného.

     Ráno bylo dost pekelné, protože jsem nádherně zaspal a místo ve čtyři jsem se probudil ve 4:45 a pěkně z rána si zasprintoval na poslední tramvaj, která mě mohla dovést včas na stanoviště autobusů, které nás odváželi na místo natáčení, zámek Slapy. Raní sprint byl o to lepší, že jsem se večer poněkud společensky unavil na degustaci vína a ráno jsem moc nevěděl, která bije. Bezva nápad, když musíte vstávat brzo.

     Zámek mě sice dvakrát nenadchl a bylo vidět, že je teprve ve stádiu oprav, ale samotné natáčení nebylo vůbec špatné. Respektive, začalo to klasicky - půl dne čekání a teprve ve chvíli, kdy se mi začalo chtít pekelně spát, jsem se dostali na řadu a na plac. Největší mizérie v takových čekacích hodinách na natáčení je, když máte vybitý telefon, protože jste si ho v noci špatně napíchli na kabel, a ještě k tomu je blbý signál internetu a žádná wifi. To se mi stalo krásně všechno dohromady,  takže jsem se s ostatními co chvíli pral o několik zásuvek, které jsme měli k dispozici a prokládal to vztekáním se u načítání internetových stránek. Jinak tam totiž nebylo na práci nic jiného než čumět do blba, takže asi příště pořídím do zálohy ještě nějakou knihu.

     S touto agenturou jsem natáčel poprvé a byl jsem mile potěšen cateringem, který byl oproti mojí "domovské" agentuře na vysoké úrovni a kdyby mě nebylo celkem mizerně z degustace z předchozího večera, asi bych se cpal jak nezavřený. Protože když je plné břicho, všechno vypadá mnohem líp.

     Natáčení samotné zahrnovalo vlastně jen sezení na židli a sledování módní přehlídky. Zas a znova, stále dokola. Jediný pokyn byl "hlavně se pořád dívejte na modelky a dělejte, že jste z toho nadšení". No, neumím si představit lepší práci, než být nucen sledovat šest krásných slečen na molu, jak chodí sem a tam a pózují. A tak jsem vesele několik hodin pozoroval a pozoroval. A nepozoroval jsem jen slečny, ale i celý štáb a vyzdobený sál a celkově jsem si to opět celkem užíval. Žádná zima, žádné kousavé hadry. Slečny na molu na tom byly ovšem mnohem hůř a přehlídková obuv si po těch několik hodinách vyžádala své, pro odřené nohy a puchýře už některé z nich málem nemohly chodit. Ale vydržely bez remcání, respekt.

     Hlavní hvězdou byla jakási modelka a herečka Tina, dáma v červeném, která údajně hrála i v nějakých známých filmech, ale ať jsem hledal jak jsem hledal, nepodařilo se mi jí najít, protože jsem zapomněl příjmení. Asi to nebyla tedy až taková hvězda, ale měla úsměv od ucha k uchu a bylo snadné si dovtípit, proč zrovna ona je hlavní hvězda reklamy na zubní pastu. Ale je to zřejmě příjemná a usměvavá dáma, která i starostlivě pomáhala s poraněnými nožkami ostatních modelek.

     Natáčecí den byl tentokrát extrémně dlouhý, protáhlo se to až do půlnoci, ale jak se začalo něco dít, tak to utíkalo velmi rychle. Velmi v pohodě byli tentokrát i koordinátoři (respektive hlavně naše koordinátorka) a obecně i štáb a hlavně i pohodový režisér. Na place vládla velmi dobrá nálada, vtipkovalo se a vůbec se to tak moc nehrotilo, což je malý zázrak a nepamatuju si, kdy jsem to naposledy viděl. Jsem zvědav na jiné reklamy, jestli se na nějaké dostanu, jestli je to obecný rozdíl mezi filmy a reklamami. 

     Zbytek komparzu kupodivu už začal ke konci dost žbrblat, jedna slečna vypadala vyloženě nasraně, že je to moc dlouhé a že už jim to leze krkem. Tak nevím, asi jsem v tomhle fakt jiný. Byl jsem taky unavený, ale prostě mě to tam bavilo. Autobus nás nakonec vyklopil asi o půl dvanácté zase v Praze a po půlnoci jsem už ležel natažený v pelechu. Nakonec to bylo docela fajn a první zkušenost s reklamou (ačkoliv jen komparzní) mě docela povzbudila do dalších natáčení. Teď si ale za pár dní zase odskočím k filmu a mrknu na natáčení pilotního dílu jednoho amerického seriálu.

 Tohle tady mám spíš jen tak pro sebe, abych si pamatoval, co že se mi to líbilo a líbí za skladby a soundtracky...

Skladby:

Starship Troopers: Klendathu Drop (B. Poledouris)

Transformers: Arrival To Earth (S. Jablonsky)

Inception: Time (H. Zimmer)

Seventh Son: Requiem for a Machine (Trailer Theme)

Requiem For A Dream: Title song (C. Mansell)

Harry Potter and the Deathly Hallows Part 2: Battle Of Hogwarts Theme

Soundtracky:

Medicine Man (J. Goldsmith)

Ghost And The Darkness (J. Goldsmith)

Dragonheart (R. Edelman)

Oblivion (A. Gonzalez)

Secret Life of Walter Mitty

     Pár dní před koncem natáčení filmu Underworld se mi přeci jen poštěstilo skloubit pracovní život a komparzního koníčka a přijal jsem nabídku  na jeden natáčecí den. Byla to pro mě radostná událost, protože Underworld byl projekt, který mě extrémně zajímal od začátku. Jednak proto, že na scifi jsme zatížený (ačkoliv ne zrovna na Underworld) a dosud se mi nenaskytla příležitost si v nějaké zahrát, jednak proto, že to byl opravdu "velký" film, který půjde do kin. No a samozřejmě také kvůli skvělému obsazení. Pro Kate Beckinsale mám velkou slabost (ačkoliv tedy víc pro její vzhled než pro herecký kumšt) a Theo James mě celkem zajímal taky, protože je zrovna v kurzu díky trilogii Divergence (ačkoliv na ní sám taky nejsem zrovna zatížený).

       Měl jsem si zahrát člověka, což je v Underworldu poněkud ohrožený druh. Již dříve jsem dostal pár nabídek na casting na vedlejší role upírů a vlkodlaků, ale nikde jsem se ani na casting nepropracoval. Asi proto, že na vlkodlaky žádali především svalnaté a tmavé typy a na upíry vychrtlé a bílé. Já se nehodím ani do jedné škatulky, takže smůla. O to víc potěší, když se zadaří dostat se mezi těch pár člověčích individuí, které se obsazovali. Pro tentokrát na mě tedy zbyla komparzní rolička cestujícího ve vlaku. No, lepší než krumpáčem do hlavy, řekl bych.

     Potěšujících zpráv bylo ten den víc než dost. Točilo se přímo na Barrandově v ateliérech, což pro mě byla novinka (zatím jsem natáčel vždy buď venku nebo v budovách mimo filmová studia) a odpadly obavy z mrznutí venku. Také bylo pozitivní, že nás tam bylo jen pár, což dávalo velkou naději, že nezapadneme v bezejmenném davu a je tu stále naděje, že se pak na plátně dokonce možná i někde najdu. Krom toho je téměř jisté, že se ocitneme hercům dostatečně blízko aby si je člověk pořádně prohlédl v reálu, což je samozřejmě také moje velká motivace.

     Po klasickém kolečku kostymérna-maskérna-snídaně jsme zamířili do ateliéru čekat na naší chvíli. Měli jsme se dostat na plac už v dopoledních hodinách, což bylo další pozitivní zjištění. Ovšem tím nejpozitivnějším zjištěním byl fakt, že dnešních scén se účastní Kate i Theo. To bylo to nejlepší, co jsem mohl slyšet a radoval jsem se, jak se mi dostalo toho nejlepšího natáčecího dne, který jsem si mohl přát. Bohužel, tím ale také veškeré dobré zprávy nadobro skončily...

     Během dopoledne se z nás na plac dostali jen dva. Koordinátor si je vybral mezi námi sám, takže těžko se někam cpát za každou cenu. Tak jsem čekal dál. Čekal a čekal. A najednou bylo dopoledne v tahu a šlo se na oběd. To ještě možná patřilo do dobrých zpráv, protože jsem měl pocit, že zřejmě hned po obědě už se vrhneme na natáčení i my a konečně se začne něco dít. Místo toho jsme se ale zase posadili před ateliér a čekali dál.

     Teprve v podvečer se otevřeli dveře a na plac měli opět napochodovat ti dva z dopoledne. To už jsem začal být značně nervózní. A do toho náš koordinátor utrousil, že to už se my ostatní zřejmě na plac vůbec nedostaneme, protože se točí poslední stage dnešního dne. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Celý den v sobě živit naději a nakonec se do toho pitomého záběru vůbec nedostat, dokonce ani na ty herce se naživo nepodívat. Na to jsem si bral dovču a těšil se, jak mi to zrovna všechno krásně klaplo. Modlil jsem se aby se stal zázrak a přeci jen se ještě v poslední chvíli ty dveře otevřely a někdo nám řekl, ať tam napochodujeme i všichni ostatní.

     Co jsem si vymodlil, to se také stalo. Ale spíš jsem se měl modlit, abych tam napochodoval jen já sám. Dveře se otevřely a přesně tenhle pokyn také padl. Vystřelil jsem samozřejmě jak politý živou vodou a už jsem před sebou měl celý štáb a kulisu části vlaku a vlakového coupé, ve kterém jsem tušil hlavní herce. Pak si nás prohlédl člověk co nás zavolal a naprosto neomylně ukázal na moje kolegy aby šli na plac a mě zastavil se slovy "Ty ještě počkej tady." Pořád jsem se nechtěl věřit tomu, že bych se tam nakonec fakt jako jediný nedostal a čekal jsem, že přeci jen přijde nějaké to "stop" a ještě tam na poslední varianty také napochoduji a aspoň k tomu jednomu symbolickém záběru s herci se dostanu. Před sebou jsem měl kontrolní obrazovky, na kterých jsem mohl sledovat kratičký dialog mezi Kate a Theem ve vlakovém coupé, kolem kterého v pozadí po chodbě vagónu procházeli moji kolegové komparzisté.

     Leč, někdy se prostě osudu nechce udělat někomu ani tu miniaturní radost. Někdy ani ten symbolický úspěch není dopřán a všechny naděje shoří na prach. A tak jsem se jako jediný z naší skupiny do toho filmu prostě nedostal, ačkoliv jsem chyběl jen ten poslední mizerný krůček. Čert by vzal když bych nakonec ve filmu vůbec nebyl vidět, nebo když by dokonce celou scénu rovnou vystřihli nebo cokoliv jiného. To jediné jsem si přál, abych mohl říct, že jsem si zahrál v Underworldu a setkal se v záběru s Kate Beckinsale a Theo Jamesem. Nic víc, jen ten symbolický záběr. Jednou od klapky ke stopce.

     Jenže poslední klapka padla beze mě a bylo po všem. Za pár dní končí natáčení a další možnost už nedostanu, Underworld mi definitivně utekl. Všichni začali odcházel a tak jsem tam jen tak opařeně stál a nevěděl co a nechtělo se mi pořád se smířit s tím, že mi to všechno uteklo doslova před očima. Pak mi ale nezbylo nic jiného, než se jako poslední z naší skupinky také otočit a vyrazit zpět do kostymérny. Mezi zavírajícími dveřmi jsem ještě stačil zahlédnout Kate Beckinsale, jak zády ke mě zrovna opouští vlakové coupé a odchází vchodem na druhém konci ateliéru.

     Tak konečně jsem se po dlouhé době zase dostal k natáčení. Mezitím přišla hromada nabídek na různá natáčení, ale k mému velkému rozčarování nakonec nedopadla ani jediná, což mě hodně mrzelo. Tak aspoň tohle se nakonec zadařilo a dostal jsem se k natáčení remaku francouzského dětského filmu z druhé světové války. Sice žádné velké hvězdy, ale aspoň něco a točit historické snímky je prostě zajímavé.

     Nicméně jsem tentokrát zdaleka nebyl tak unešen jako obvykle. Sraz na natáčení byl tentokrát nepříjemně brzo, musel jsem na shromaždišti stát už ve 4:15, což je pekelné. Vyrazili jsme směr Lužná u Rakovníka, kde se celé dnešní natáčení odehrálo na tamním nádraží. Důležité bylo, že v blízkosti je železniční muzeum, protože bylo potřeba zaplnit celé nádraží správnými rekvizitami včetně historického vlaku s parní lokomotivou.

     Ranní vstávání je jedna věc, že se ale od rána nic nestíhá a člověk se nedostane ani na snídani, to už mě poněkud sralo. Takže hned po příjezdu jsme si vystáli frontu do kostymérny s naprosto zmatenými lidmi a naprosto zmatenými koordinátory, kteří jen nasraně pobíhali okolo a posílali jednotlivé komprazisty ve frontě tu na začátek, tu na konec, protože sami nevěděli, koho vlastně potřebují na plac jako první. A tak se stalo, že jsem se ze začátku fronty postupně propracoval až na její konec, z maskérny se pak dostal až poslední a místo snídaně jsem musel okamžitě na plac. Není nic lepšího než vstát ve tři ráno a jídlo, na které mám nárok, dostat až v poledne.

     To byla ovšem jen jedna část smutného příběhu. Neuvědomil jsem si totiž během kostýmní zkoušky v pátek, že kostým nádražního portýra, který jsem dostal, je jen dost mizerný kus hadru, ve kterém se dá dělat všechno možné, jen ne se zahřát v chladném počasí. A tak jsem se nevybavil žádným termoprádlem, čehož jsem velmi trpce litoval celý den. Natáčelo se výhradně venku a v podstatě celý den jedna a ta samá scéna. Tento štáb skutečně nikam nespěchal a tak byla každá klapka proložena půlhodinou přípravy scény a nekonečnými debatami a překřikovaním se. Zatímco my tam prostě stáli a mrzli. Což o tom, se mnou tam byli většinou policajti a vojáci wermachtu, který měli oproti mě fajnové a relativně teplé uniformy, nebo obyčejní cestující většinou v teplých kabátech. Ze všech zúčastněních (byla nás tam dobrá stovka komparzistů) mě byla s přehledem největší kosa.

     Být hladový a zmrzlý má za následek pokles nálady na bod mrazu a tak mě díky tomu poprvé začalo opravdu vadit, jak neskutečně na člověka všichni koordinátoři kašlou. Vlídné slovo od nich jeden neslyší, dočkat se odpovědi na otázku je takřka nemožné a připadat si při tom všem jako krabice, kterou je potřeba občas posunout a počastovat pár nevlídnými slovy, to mě tentokrát pekelně dožíralo. Naštěstí se to netýkalo tolik mě jako spíš jiných, ale pozorovat tuhle náladu na place bylo k popukání.

     Při obědě jsem se aspoň pořádně zahřál ve vytopeném stanu a nacpal si konečně břicho, ale i tam jsem toho měl tak akorát po krk a odpoledne jen čekal na konec. Nic na tom tentokrát nemohl změnit ani fakt, že to byla zajímavá scéna. Příjezd vlaku do stanice, kde už čeká hromada vojáků, aby překontrolovala cestující, vyskakování některých osob z vlaku ještě za jízdy, střelba z pušek a samopalů, to všechno  bylo velmi zajímavé pozorovat. Ale ponurý zážitek ze dne to tentokrát nemohlo vyvážit.

     Po natáčení jsem se dožral definitivně, protože nejen že někteří nedostali snídani, ale vykašlali se na nás dokonce i s večeří, na kterou jsme měli rovněž nárok. Kdybych si nešel sám vyčmuchat do stanu, že jsou tam na stole aspoň blbé tatranky, tak by nás prostě posadili do autobusu a nejspíš by si je pak sežrali sami nebo já nevím, bylo jim to všem úplně jedno, hlavně ať už jsme pryč a není s námi práce. Čekal jsem po tom všem aspoň horký čaj a normální jídlo. Kdepak, jebat na komparz. Byl jsem nakonec rád, že jsem dorazil k večeru domů a naložil se do horké vany. Nedoléčená rýma a kašel se také ozvala, tak jsme se natáhl pod deku a otevřel si víno. Konečně bylo dobře.

     Věru, není to vždycky sluníčkové. Komparzista je prostě rekvizita jako každá jiná a podle toho se s ním také většinou jedná. Koordinátor je nejradši, když tam žádný komparz nemá, protože to je práce navíc. S tímhle faktem je třeba bohužel počítat a pak už záleží jen na tom, jestli má člověk natáčení filmů tak moc rád, aby se na tohle občas povznesl. Mě se to tentokrát nepodařilo, ale věřím, že příště bude už zase lépe. 

     Včerejšek byl můj poslední natáčecí den v druhé řadě seriálu Legends. Za týden to celé končí, poslední klapka. Nakonec jsem se tam dostal čtyřikrát, což mě těší, aspoň tak. Včerejšek byl výjimečný v mnoha směrech. V prvé řadě se jednalo o největší komparzní akci, které jsem se zatím účastnil (ale jeden z koordinátorů mi potvrdil, že to je ještě nic proti jiným natáčením). Počítám, že nás tam bylo okolo tří set a v zástupu byli představitelé policistů, záchranky, hasičů, kuchařů, číšníků, businessmanů a jiné hotelové havěti, včetně chudáků, kteří později hráli zraněné hosty hotelu a maskérna je hned řádně zaprášila, potrhala a zapatlala umělou krví. Nástup pro mojí skupinu byl nepříjemně ráno, už ve čtyři hodiny jsem stál ve filmařském campu u Florence.

     Tentokrát jsem nemusel absolvovat zdlouhavou kostymérnu. Dostal jsem post hotelového hosta a šel jsem v tom, co jsem si doma sám pečlivě vybral. Příjemné. Po všech těch policejních uniformách a oblecích, kousavých kalhotách a tlustých dlouhých kabátech v parném počasí jsem si konečně dovolil komfort hrát sám sebe v tom, co jsem chtěl. Jednou určitě vydražím své oblečení jako slavnou seriálovou rekvizitu. Hlavně pak ty smradlavé fusekle. Po páté hodině, zrovna když jsem do sebe dosoukal vydatnou snídani (ze zkušenosti vím, že asi zase dlouho žádné jídlo neuvidím), se do campu začal hrnout zbytek komparzistů s pozdějším nástupem a stan s jídelnou se začal nekontrolovatelně ucpávat. Naštěstí už se začaly plnit první autobusy k odjezdu na plac, tak jsem neotálel, nahrnul se hned do prvního a prchl před tím davem.

     Celý den jsme pak strávili v hotelu InterContinental a přilehlém okolí. Zde komparz zabral celou zdejší obrovskou jídelnu a ta se stala na celý den naším útočištěm. A že byl dlouhý. Nicméně na nečinnost jsem si úplně stěžovat nemusel, v hotelu operovaly dva štáby, takže kdo chtěl, měl co dělat.

     První scéna hned ráno byla pro mě celkem úsměvná. Točila se scéna výbuchu hotelového pokoje, a my jsme měli za úkol předvést zmatek na ulici, kam padalo roztříštěné sklo a trosky. Stál jsem právě u popelníku v podloubí hotelu a dopřával si ranní dávku nikotinu, když se začalo řešit postavení. A tak jsem dostal pokyn "Stůj u popelníku a kuř. Až to pak bouchne, tak uteč." Příjemný rozjezd. Výbuch se samozřejmě odehrál tím stylem, že někdo vyhodil z okna gumové střepy na dlažbu dole a jiný zařval "PRÁSK!!!!" a my se rozprchli jak slepice na všechny strany. Nebýt toho, že jsem si při sbíhání schodů málem vyvrkl kotník, byla by to docela sranda. Ale dobrý. Následovala scéna příjezdu prezidenta (netuším které země) do hotelu, kde jsem akorát dělal čumila vzadu a tím byl pro hotelové hosty a kolemjdoucí s natáčením na chvíli utrum. Záviděl jsem pak pro změnu rolím policistů (od které jsem si prve rád odpočinul) a záchranářů, protože od druhého štábu dole pod rampou se půl dne ozývala střelba a točily se akční záběry a to je vždycky jiné kafe.

     Rozvalil jsem se v jídelně a krátil čas s mobilním internetem. Naštěstí jsem objevil, že nový telefon zvládá bez problémů přehrávat i online filmy z youtube, takže jsem si během dne aspoň doplnil vzdělání o Petrolejové lampy a Obchod na korze. Doma bych dal jistě přednost nějaké scifi hovadině, tak to bylo příjemné zjištění, že si budu napříště krátit čas českou klasikou a krásně dohánět resty.Nicméně když zase jednou točíte, tak chcete být v akci, takže jsem se postupně nacpal kam jsem mohl a kdykoliv nějaký koordinátor přišel do jídelny, že je potřeba pár lidí do scény, tak jsem se tam hnal jak totální hujer. Ale co jiného taky dělat. Postupně jsem pak ve scénách sbíhal nějaké schody a jiné vycházel, prodíral se zmateným davem sem a tam a vůbec se potuloval kde se dalo. Z jedné scény jsem se dokonce ocitl ve skupince, která nakonec neměla být potřeba a byla odeslána pryč z placu. Všichni odešli povalovat se na jídelnu. Ne tak Jelínek, ten se samozřejmě proplížil k těm zbylým, co obsadili scénu a stejně se tam nanominoval. To by tak hrálo, posílat mě pryč... Nakonec z toho bylo to nejzábavnější, co jsem ten den točil (opět scéna s výbuchem pokoje z jiné prespektivy). Na jídelně jsem ale i tak trávil děsného času.

     Pracovní den měl nakonec patnáct hodin. Jasně, není to dřina jak v kolbence, když pří tom má člověk čas i sledovat filmy, ale už jsem toho taky měl celkem dost. Různých scén jsem si ten den užil dosyta a herecké hvězdy se tentokrát nedostavily žádné, tak jsem vcelku rád uvítal, že je hotovo a vracíme se do campu a odcházíme domů. Nicméně den to byl zajímavý a rád jsem se s Legends rozloučil tímto stylem. Jsem ale zvědavý, na jak dlouho to bylo moje poslední natáčení, protože další projekty agentury pro mě neskýtají moc nadějí a pokud nepřijde nabídka odjinud, tak mě možná čekají hubené měsíce a to je smutné. Asi si budu muset natočit něco sám :)

     Tak mám za sebou třetí natáčecí den seriálu Legends. Nástup byl v 16:00 odpoledne, pátek. Čekal mě tedy páteční večer i noc v práci, ale co už, na moje plány se nikdo neptal, já je kvůli komparzu rád změnil a věděl jsem, že se klasicky stejně dost načekám, ale výrazně nepředřu. Odešel jsem tedy z práce dříve a před čtvrtou hodinou už jsem kráčel se svým oblekem a botami v ruce směrem k Florenci, kde byl pod magistrálou v železničním areálu postaven filmařský camp.

     Věděl jsem, že dnes to bude o větším počtu komparzu. To je blbé, protože se pak v záběrech člověk těžko najde, ale zas to bývá celkem zajímavé sledovat všechen ten shon a organizovaný zmatek při natáčení. Když jsem dorazil, našel jsem jídelní stan plný batohů a tašek, takže jedna skupina komparzu tam evidentně byla už přítomná od rána. To se také potvrdilo když jsem absolvoval klasické kolečko kostymérna - maskérna - jídelna a dorazil z placu autobus plný lidí. Všichni se vrhli hned na večeři a postupně začali odcházet domů, měli dotočeno. Jen menší skupina se pak vrátila ještě na plac a nám, kteří jsem dorazili až na odpolední a večerní natáčení, nezbylo než zasednout ke stolům na jídelně a čekat dál.

     Načekal jsem se nakonec dost, na plac nás bus odvezl až někdy po osmé hodině a do akce jsem se dostali možná před desátou večer. Autobus nás vyložil zase u továrny Praga, v seriálovém ústředí MI6, kde jsem již natáčel v první natáčecí den. Moc jsem se ten den nevyspal a dost mě to čekání zmáhalo, ale naštěstí přišel okamžik, kdy jsem se dokonale probral. Zahlédl jsem totiž krze pootevřené dveře, že po place se pohybuje Sean Bean. Konečně!! Boromir byl ten hlavní důvod, proč jsem o natáčení Legends celou dobu mimořádně stál. A jak jsem psal dříve, za předchozí natáčecí dny se mi na něj nepodařilo natrefit a už jsem si docela zoufal, že tahle ikona mi snad nakonec ujede bez toho abych se s ní na place sešel. Natáčení končí v polovině září, veděl jsem že mám jednu z posledních možností se na něj ještě dostat. A v pátek v noci jsem ho už opravdu na place nečekal, byl jsem smířen s tím, že mi zase ujde.

      Zbytek volného času mezi scénami jsem tedy strávil okukováním hlavní hvězdy seriálu a někdy jsem si připadal jako pubertální magor, ale co už, zajímavější než celý mizerný honorář. Sean působil uvolněně a celkem spokojeně, ale také velmi koncentrovaně. I přes narůstající věk je to od pohledu elegán a charismatická osobnost, ačkoliv ze mě určitě trochu mluví moje představa Boromira, Neda Sarka a dalších hrdinských postav, ve kterých jsem si ho oblíbil. Chodil po place sem a tam s hrnkem v ruce, cosi popíjel a stále něco řešil se štábem a vůbec vypadal na rozdíl od většiny hvězd, co jsem zatím viděl, dost aktivně a živě, ačkoliv i on toho musel mít v pátek večer plný brejle. Párkrát se vypravil ven na dvůr na cigaretu a to bylo tak asi všechno co se jsem měl možnost k jeho osobnosti v krátkém čase pochytit. Scéna, kterou jsme natáčeli, byla bohužel příliš krátká na nějaké výraznější pozorování při samotné práci, takže mi z toho všeho zbyl spíše pocit zadostiučinění, že jsem se s ním konečně setkal a že se s ním snad objevím i v jednom záběru.

     Domů jsme se dostali všichni až po půlnoci, naštěstí bydlím jen kousek. Byl jsem maximálně unavený, tentokrát víc z toho věčného čekání než ze samotné práce. Doma jsem se zmohl jen otevřít si lahev vína, nalít si jednu sklenici a pustit si konečně Chappie, což jsem měl už delší dobu v plánu. V polovině už jsem ale chrněl jako mimino...

     Ani na druhý pokus při natáčení Legends se mi nepodařilo Seana zastihnout. Dost mě to mrzelo. Pevně věřím, že se mi ho ale nakonec podaří na natáčení chytit.

     Natáčení se tentokrát přesunulo do soukromého zámečku v Klecanech, který byl majitelem v nedávné době zrekonstruován a upraven pro potřeby moderního života s jakousi snahou o ponechání historické podoby interiérů. No povím vám, je to luxus nad luxus a při pohledu na obrovský vnitřní bazén a zastřešené nádvoří přeměněné v úžasnou tropickou zahradu s dvacetimetrovými palmami se mi mírně tajil dech, ale jako milovník historických interiérů jsem pro změnu téměř zaplakal. Věru, architekt záměr zvládl na jedničku, ovšem výsledná podoba a výzdoba podle představ majitele je kýč nad kýč. Interiér vyložený bílým mramorem, vyplněný historickým nábytkem, neskutečně odpudivými a nepovedenými malbami, imitující polonahé barokní dámy a nahé andělíčky. Do toho se na nábytku skví sklenění koníci, moderní porcelánové cetky (dokonce DiCaprio a Kate Winslet na přídi Titanicu) či na stěně koláž portrétů Marilin Monroe a ultramoderně pojatý anděl jako socha na sloupu schodiště, to se prostě nedá. Buď moderna nebo čistá histrorie, tenhle kočkopes byl strašlivý.

     Na druhou stranu oceňuji pohotovost tvůrců seriálu, protože zámek se při natáčení proměnil v soukromou rezidenci čečenského prezidenta a přesně takové odpudivé snoubení luxusu a nevkusu bych v takovém místě čekal. Natáčeli jsme zde příjezd vozidla přísně střeženou branou sídla a pak soukromou zahradní slavnost. Hrál jsem ostrahu sídla v obleku (suited guard) a vzhledem k tomu, že venku bylo 37 stupňů a my tam trávili celé odpoledne, tak to teda fakt stálo za to.    

     Natáčecí den měl nakonec téměř 16 hodin a byl jsem naprosto vyřízený a spařený jak sele. Asi zatím nejnáročnější den natáčení co jsem zažil, především kvůli celodenní víhni pekelné. Známe obličeje se tentokrát nedostavily žádné, celkově jsem se o žádné velké nové žážitky obohacenen nevrátil. Smůla, tak snad příště.

     Tak jsem konečně dostal nabídku na natáčení seriálu Legends, o kterou jsem dost stál. Jako milovník Pána prstenů jsem samozřejmě nechtěl zmeškat možnost potkat se na place s Seanem "Boromirem" Beanem. Leč tentokrát se mi bohužel nepoštěstilo.

     Natáčelo se v interiérech jakéhosi ústředí MI6, ale Sean, jak na čerta, se zrovna těchto scén neúčastnil. Jinak jsem se navlékl do vlastního obleku s kravatou, který jsem si přinesl s sebou a hrál kdesi v pozadí agenta MI6. Zní to sice jako něco s naleštěnou pistolí, černými brýlemi a drátem z ucha, nicméně skutečnost byla výrazně prozaičtější a sestávala ze sezení za stolem u počítače či přenášení krabic s materiály sem a tam. Prostě jako normálně v práci. Nicméně, vytuněné prostředí s plazmovými obrazovkami (na kterých běžela smyčka s hrozně krásnými, ale naprosto nesmyslnými grafy a obrazci), hromadou počítačů a všemožných světel vypadalo fakt moderně. Kéž by takhle vypadala moje kancelář.

     Z dalších herců jsem bohužel nezachytil žádného, kterého bych lépe znal a jméno toho jediného známějšího, kterého jsem si pak dokázal vyhledat, jsem už stačil zapomenout. Ale snad s Legends ještě není všem dnům konec a ještě se tam podívám... 

     Natáčení snímku "Les Visiteurs 3: La Terreur" jsem se jako komparzista účastnil dva po sobě jdoucí dny a hrál jsem francouzského odbojáře v období WW II. A byl to opravdu velmi zajímavý zážitek.

     Vše mohlo být ještě lepší, ale to bych nesměl být takové dřevo. Původně jsem dostal nabídku na epizodní roli a šel jsem na casting. Jednalo se o roli strážného či lépe řečeno bodyguarda z napoleonského období a získal bych tím možnost natáčet pět dní (a samozřejmě za lepší peníze). Nádherná příležitost hned v začátcích mého komparzního snažení. Nicméně moje nezkušenost se musela projevit, na castingu jsem při představování se a předvádění požadovaných výrazů určitě nebyl přesvědčivý. No, bylo to poprvé, tak co bych čekal. Ale aspoň zajímavá zkušenost. Asi by to chtělo aspoň základní hereckou průpravu, pokud bych si na podobné drobné roličky myslel do budoucna. Ale co už. Ve sdělení, které mi později přišlo, že jsem bohužel nebyl vybrán, byl alespoň povzbudivý slib, že se mi agentura pokusí najít alespoň nějaké pěkné komparzní místečko. To mě celkem povzbudilo, protože mě bylo již několikrát řečeno, že na komparz do historických filmů mám moc moderní vizáž.

     A k mé radosti nabídka opravdu přišla - dvoudenní natáčení na Křivoklátsku. Nevěděl jsem co to bude, když jsem šel na kostýmní zkoušku, takže když jsem tam zahlédl plné stojany kroužkových zbrojí a jiné historické kostýmy, byl jsem natěšený na pěkné středověké záběry. Když jsem se pak dozvěděl, že ale natáčím odbojáře a navlékli mě do dost šeredného druhoválečného civilu s tlustým kabátem s kožešinou a kousavými kalhotami, byl jsem značně rozčarován. Bylo to ošklivé a bylo v tom strašné vedro. Nicméně lepší než rezavým drátem do oka a byl jsem rád, že se na natáčení dostanu. To jsem ještě netušil, že tyhle šeredné hadry znamenají nejzajímavější komparzní zkušenost, která se mi poštěstila a dlouho asi zůstane nepřekonána.

     První den ještě ničemu nenasvědčoval. O brzkého rána jsme totiž neměli nic jiného na práci než sedět v jídelně a čekat. Skoro až do západu slunce. Ráno začalo klasicky snídaní, na kterou jsem měl tentokrát moře času. Rozhodl jsem se, že z nabízených pochutin při natáčení francouzského filmu bude každopádně nejvtipnější pravá anglická snídaně s fazolemi, volským okem, klobáskami a slaninou. No, nepřejte si vědět, jak mi z toho pak během dne bylo... Hlady jsem pak ale rozhodně netrpěl.Velkou výhodou při natáčení bylo, že nás tam v komparzu bylo opravdu velmi málo a nebyla zvlášť jídelna pro komparz a štáb. Tak se také stalo, že uprostřed snídaně do stanu nakráčel rozespalý Jean Reno, a s kafem se posadil přes uličku proti mě. No, viděl jsem ho poprvé v životě, takže jsem maximálně zbystřil. Nevypadal tedy zrovna v dobré náladě a kabonil se na svého společníka naproti a evidentně se snažil probrat. A málem bych s ním měl rovnou drobný konflikt. Povídal jsem si sice u snídaně s kolegou, ale neustále jsem měl v ruce mobil a cosi lovil na netu. Všiml jsem si, že Jean se po mě neustále po očku dívá a netváří se zrovna přívětivě a nakonec se na mě zamračil a prohodil "No photo!". Evidentně se bál, že se ho v tomto stavu snažím fotit. Naštěstí jsem ho pár slovy uklidnil, že ho určitě fotit nehodlám. Věděl jsem, že na focení panuje přísný zákaz a Jean rozhodně nevypadal, že by byl z těch, kteří by pro to měli pochopení. Pak už mu ale mobil v mé ruce nevadil.

     To bylo na dlouhou dobu vše, co stálo za řeč a většinou dne jsem pak trávil v družném hovoru s kolegou a žhavením mobilního internetu, nejdůležitějším nástrojem komparzisty, protože čekání při natáčení jsou někdy opravdu velmi dlouhá. Do akce jsme se totiž dostali až na poslední záběry večer. A jednalo se jen o záběry průjezdu kolony vozidel po pěkné točité silnici v křivoklátských lesích. Prostě jsem jen seděl a nechal se vozit šedivým nákladním veteránem nahoru a dolů. Aspoň jsem zjistil, jaké to je jezdit s něčím takovým. Rámus, výfukové plyny v kabině, vedro a ukrutné otřesy. Okénko se při rolování nahoru tahalo rukou, dveře jsem zavřené přidržoval sám. Ale co, kdy se mi to jindy stane.

     Pak už byl konec a jelo se domů. Dorazil jsem za tmy. Trochu klidu, spánek a další den brzy ráno opět odvoz z Prahy na Křivoklát. Kostymérna, maskérna a už jsem zase seděl u snídaně na stejném místě. Dnešní den ale naštěstí vypadal úplně jinak. A byl o poznání náročnější.

     Druhý den totiž byl i pro komparzisty ve znamení horečného natáčení. A k mému velkému překvapení jsem zjistil, že jsme tam odbojáři pouze čtyři a budeme točit záběry s Jeanem Reno i Christianem Clavierem a dalšími dvěma herci v menších rolích. To nutně znamenalo, že tentokrát to bude na place hodně jiné, žádné davové scény a že si také užijeme velmi úzký kontakt s hlavními herci. Pro mě naprosto neobvyklá záležitost. V duchu jsem blahořečil agentuře, že jsem dostal jako bolestné za nepovedený casting na epizodní roli právě tuhle komparzní možnost.

     Hned po snídani jsme se pustili do prvního záběru. Ten se točil ještě v areálu campu, protože se jednalo o dialogovou scénu na kryté korbě nákladního vozu. Seděli tam všichni čtyři hlavní herci a vedli dialog a dva komparzisté (my) vedle nich civěli do počtu s flintou v ruce. Málem že jsem se do scény ani nedostal. Nejprve nás usadili, pak si to režisér rozmyslel a vyměnil nás za druhé dva odbojáře. Už jsem si naštvaně stranou zapaloval cigaretu, když naštěstí došlo k druhé výměně a my jsme se s kolegou vrátili na svá místa. Byl to fajn pocit být v detailní scéně. Pak něčí ruce začali z boku třást se stojícím autem a imitovat jízdu po hrbolaté silnici a už se točilo.

     Točení téhle krátké scény zabralo celé dopoledne. Následně jsme usedli k obědu a hned po něm už nás naložili všechny do aut a vyrazili jsme točit scény do skal a lesů. Celé odpoledne se pak odehrálo ve znamení pobíhání mezi skalami a točení sekvence od setkání hlavních hrdinů s odbojáři uprostřed skal, jejich zadržení odbojáři, odvedení cestou mezi skalami do připraveného nákladního auta, ve kterém jsme točili ráno, a odjezd pryč. Během těchto záběrů jsem se ale pořádně zapotil. Bylo relativně velké teplo a tlustý kabát, vlněné kalhoty a čepice na hlavě tedy udělali své. Byl jsem totálně propocený a vyprahlý. Krom chození po skalách jsem tahal střídavě buben s kabelem nebo na někoho mířil puškou, případně vedl zajatého Christiana a pušku mu zabodával do zad.

     Všiml jsem si, že shoda na place moc nefungovala ani mezi zahraničním štábem a českým, ani mezi režisérem a herci. Režisér mi třeba řekl k póze s namířenou puškou "udělej tohle takhle", pak ke mě přišel Jean Reno a otráveně mi předvedl "děláš to blbě, má to být takhle" a koordinátor nakonec rezignovaně mávl rukou "udělej to jak říká Jean, on ti pak rejža stejně zas řekne abys to udělal tak jak řekl prve." Doufal jsem jen, že ten blbej nakonec nejsem já... Ale český štáb měl na režiséra evidentně poněkud vyhraněný názor, což jsem si všiml při mnoha situacích, takže jsem se jen dohadoval, že už toho všichni mají plné zuby a těší se na závěrečnou klapku.

     Moje nepohodlí a propocená košile asi nebyla nic proti tomu co zažíval Jean, protože jeho bolestivé grimasy během úpravy scén byly dost výmluvné. Sundávání částí kostýmu mu evidentně působilo značné bolesti a byl jediný, který mimo scénu musel sedět v křesílku a odpočívat. Evidentně mu bylo dost zle a mohl jsem se jen domýšlet, že má asi nějaké vážné zdravotní problémy. Chritian Clavier proti němu vypadal v nejlepší kondici, ačkoliv to tedy také nebyl zrovna usměvavý chlapík a věk se na něm už také dost podepisuje. Nic z toho ale určitě ve filmu nepoznáte, před kamerou jsou oba naprostí profesionálové.

     K večeru už jsem byl fakt vyčerpaný a totálně vařený, tak jsem uvítal, že pro komparz to dnes padá a ještě za světla jsem se dopravili zpět do campu, převlékli se a vyrazili směr Praha. Po pár minutách už jsem spal spánkem spravedlivých s pocitem, že dnešní den opravdu stál za to...

Fotka: nestává se moc často, abych se dostal do takové pozice, že se pak ve filmu najdu a dokonce i s hlavními hvězdami v jedné scéně, ale tady se zadařilo. Budu mít pěknou památku. Ještě kdyby mě to tak oba pánové podepsali :)

     Seriál Crossing Lines byl mojí úplně první komparzní zkušeností. Do agentury jsem se registroval někdy koncem února a hned za několik týdnů jsem dostal svou první nabídku k natáčení. Byl jsem radostí bez sebe, protože jsem věděl jak obrovský počet komparzistů je v agentuře registrovaný. Sice aktivních jich nebude tolik, ale přeci jen jsem si hned na začátek umínil, že nevynechám ani jedinou nabídku, pokud to bude jen minimálně schůdné. A tak se musím přiznat, že své první natáčecí dny jsem absolvoval v rámci vlastní neschopenky. V mé tehdejší práci jsem nemohl absolutně počítat s tím, že bych dostal volno ani že bych si vybral narychlo dovolenou. Ale protože jsem o to maximálně stál, tak jsem si dovolil i malý podfuk. K mé cti aspoň patří, že jsem při natáčení opravdu byl nemocný a všechno to absolvoval s prášky. Následně jsem ale zaměstnání změnil a nyní již problémy s volnem odpadly, což je pro takového koníčka požehnání.

     Crossing lines jsem natáčel v průběhu jara několik samostatných dní. Nebylo to moc, ale měl jsem kliku že jsem se setkal se všemi hlavními postavami seriálu. Nejzajímavější byl samozřejmě hned první den, když jsem celkem nervózně nakráčel na Barrandově do kostymérny a čekal co se bude dít. Hrál jsem ten den člena francouzské vojenské policie, navlečený do přilby, neprůstřelné vesty a dalších propriet. Do ruky plastový samopal a "padej na plac!". Zrovna můj první den jsem se nedostal ani z Barrandova a točili jsme u zadní brány v kulisách uprchlického tábora. Došel jsem k placu a v přilehlé budově se usadil s ostatními na lavičku a čekal, co bude dál. Ani jsem se nezkoušel zeptat, jací herci dnes vlastně ve scénách hrají. Pár hodin čekání a pak nás konečně zavolali. Samozřejmě jsem byl lehce nervózní, když jsem tam kráčel, ale natěšenost vítězila. A každému komparzistovi bych přál takový první okamžik na place jako následoval v mém případě, když jsem došel na místo.

     Podotýkám, že žádný filmový štáb jsem nikdy nezahlédl ani z dálky a už vůbec ne žádnou českou celebritu či mého oblíbeného herce, natož zahraniční hvězdu. Nikdy jsem nebyl ani na žádném festivalu, kde bych z publika zahlédl nějakého hvězdného hosta. Ani v Praze nejsem tak dlouho, abych po ulicích potkával slavná jména. V setkáních s kýmkoliv slavným jsem byl zkrátka naprostý panic. Není tedy divu, že jsem byl jak u vytržení, když jsem dorazil na scénu a přede mnou najednou stál Donald Sutherland a zdravil nás nově příchozí. Měl jsem pocit že se mi to snad jen zdá. Ten člověk, co ho z nám z velkých hollywoodských fláků, ze stříbrného plátna, najednou stál vedle mě na scéně a zdravil mě. Okamžitě mi naskočily před oči všechny Hunger Games a hned za nimi Pýcha a předsudek a Pilíře země. Byl to prostě neuvěřitelný pocit tam s ním najednou stát. O to větší bylo moje nadšení, když za ním do záběru nakráčela Michelle Fairley a já, jakožto fanoušek Hry o Trůny, najednou civěl na "Lady Stark". Sorry, kdo není fanoušek, nepochopí.

     Třešničkou na dortu ale byla určitě Elizabeth Mitchell, kterou jsem znal sice pouze z vedlejší role v seriálu Revolution, ale od prvního okamžiku na mě zapůsobila jako ohromně pozitivní osoba a dokonce jsem se pak osmělil s ní prohodit pár (skutečně jen pár) slov a viděl jsem, že je to velmi přátelská herečka bez komplexu nadřazenosti. Vídal jsem jí pak ještě v dalších natáčecích dnech a svůj úsměv nikdy neztrácela. Jednou jsem seděl v maskérně a podstupoval tradiční úpravu před vypuštěním na plac a Michelle seděla vedle v křesle a od rána se zase smála na celé kolo. Okomentoval jsem to česky a ženské v maskérně mi potvrdili, že Michelle je prostě sluníčko a viděli ji rozladěnou jen jednou jedinkrát a všem to bylo v tu chvíli strašně líto, protože to se prostě jen tak nestává. Konečně, stačí zabrousit na její zdejší profilovou fotku, naprosto jí vystihuje.

     Jinak byl první natáčecí den především o mrznutí. Foukal ledový vichr a na barrandovském kopci to funělo jak o závod. Byl jsem rád když jsem se mimo záběr mohl schovat za nějakou zeď. Ti šťastnější hráli uprchlíky a srocovali se kolem očouzených sudů s plápolajícím ohněm. Donald měl na sobě mimo záběr tlustý zimní kabát, Elizabeth zas mezi klapkami dělala dřepy a snažila se všemožně zahřát, zima si evidentně nevybírá mezi hvězdou a vyjukaným komparzistou. Když se začalo šeřit, měli jsme toho už dost a byly jsme rádi, že se zahřejeme v kostymérně, navlékneme se do svého teplého oblečení a pak se rozprchneme domů. Večer už jsem seděl se svařákem doma a vychutnával si zážitky svého prvního dne.

     Další dny v průběhu jara přinesly také řadu zážitků, tehdy pro mě bylo všechno nové. Několikrát jsme změnil uniformu za policistu jiné národnosti, podíval se na večerní natáčení před chrámem sv. Bartoloměje v Kolíně, což byl pěkný zážitek, natočil si i jednu akčnější scénu a setkal se na place se sympaťákem Goranem Višnjičem. Ještě jeden den se také objevil Donald Sutherland. Když jsem se po skončení natáčení ale zamýšlel nad tím, jestli budu v seriálu vůbec po těch několika dnech natáčení vidět, došel jsem k záběru, že asi ani ne. Jeden den natáčení pro komparzistu znamená tak strašně málo minut výsledného materiálu, kde by se mohl objevit, že je to spíš velké štěstí. Ale za ten zážitek to prostě stojí, i kdyby to člověk dělal zdarma.

     P.S. Teprve půl roku po konci natáčení jsem zjistil, že takový nevýrazný trpajzlík, se kterým jsem točil jeden den v jakési vile, je Tom Wlaschiha alias Jaqen H'ghar ze Hry o trůny, jedna z mých opravdu oblíbených postav. A já mu ani nevěnoval pozornost, považoval jsem ho na nějakého evropského no name a vůbec jsem si to nespojil...