Viktorie6

Stopy minulosti. Nyní nezbývá nic než znovu povstat a zpívat nové příběhy. Pokud někdo chcete spolupracovat semnou na hudbě, budu ráda. Napište! :)

Uplynulo mnoho vody a z těchto písní zbyly už jen vzpomínky...

...

Pokaždé, když jdu do přírody, cítím se jako bych vstoupila do chrámu. Mé smysly se zbystří a mysl rozjasní. Vnímám půdu pod nohama, stromy okolo sebe, nebe nad hlavou, i vítr, který vše uvádí do pohybu a tiše vypráví. Cítím se tak v bezpečí, jako by mě obklopující příroda objímala. Tak po-slechněte si příběh, který se mi stal...

    Zahloubaná do svých myšlenek, jsem se snažila zrekapitulovat svůj život. Pokládala jsem si otázky typu: Co je láska? Existuje? Zažila jsem ji? Jaké to je mít někoho rád natolik, abychom spolu chtěli být zbytek života? Jsem toho schopná?" Měla jsem pocit, že jsem v tomto ohledu na prosto selhala.

    Najednou jsem se chtě nechtě ocitla u domu svého prvního přítele. Zastavila jsem se a snažila si rozpomenout, jak dům uvnitř vypadá, jako bych ho sledovala rentgenem. Vzpomněla jsem si na tu atmosféru. Na to, jak jsem se těšívala na toto místo, jak jsme bojovali i hodovali na zahradě, a pře-devším na naše procházky po okolí. Náhle mě napadlo, pokud mám přijít na to, kde se stala chyba, kde jsem se ztratila, musím jít na samotný začátek a ten je právě tady. Vlastně jsem vzpomínala, kým jsem byla. Jakýma očima jsem viděla svět, lidi v něm a jak jsem se viděla hlavně já sama.

    Vydala jsem se na naše oblíbené místo, které bylo poblíž. Malá pěšinka, vedla polem směrem k lesům. Šla jsem velice pomalu a vnímala ticho i vítr, který se mi snažil uvolnit vlasy z culíku a hrál si se sukní. Došla jsem až k rozcestí a dívala se střídavě oběma směry. Nepamatovala jsem si, že by tu nějaká cesta vedla. Překvapilo mě to, a tak jsem se rozhodla ji prozkoumat, vydat se po ní a dojít až k lesu.

    Na kraji lesa jsem musela opět volit cestu, nechala jsem se vést svým vnitřním hlasem a šla stále hlouběji, do kopce. Byla to krásná cesta. Všude létali motýli a slunce hřálo. Začínala jsem se roz-pomínat: ano, kdysi tu byl jeden krásný les, který jsme spolu navštěvovali, odjakživa mi připadal kouzelný, tak moc bych si přála najít ten rybník, u kterého jsme občas sedávali. Chvíli jsem vzpo-mínala, než mě z úvah vytrhla měnící se krajina. Les zřídl a já spatřila nebe, které se změnilo. Ztmavlo a postupně přešlo do tmavomodré barvy. Světle zelená tráva a stromy naopak do tmavoze-lené. Nic naplat, i tak jsem ušla ještě pár kroků až na samotný vrchol kopce.

    To místo mě zaujalo. Ocitla jsem se na trojitém rozcestí. Tráva uprostřed tvořila trojúhelník a já si vzpomněla, na všechny knihy, které psaly o tom, jak v dávných dobách lidé staré víry, vykonávali své rituály hluboko v lesích. Daleko od obydlí, v samotném srdci rozcestí. Připadalo mi to, jako bych objevila tajemné místo, o které nikdo nemá zdání a přitom je všem na očích. Nedalo mi to a stoupla jsem si do jeho středu. Do trojúhelníku. Zvedla jsem ruce nad hlavu. Náhle se zvedl vítr a tentokrát se mu podařilo mi vlasy zcela uvolnit. Sukně vlála  a já se cítila naprosto okouzleně. Po chvíli se utišil a zadívala jsem se na zem, na trávu okolo sebe. Zaujal mě jeden trojlístek. Sklonila jsem se k němu a sedla si do trávy. Není to trojlístek, ale sedmilístek! Rozhlédla jsem se po celé trávě důkladněji a zjistila, že ji tvoří samé čtyřlístky a pětilístky a jen jeden jediný sedmilístek v jejím centru. Byl tak překrásný! Chtěla jsem ho utrhnout. Nemohla jsem však. Jen abych ho založila do knížky? Chtěla jsem ho vyfotit, ale nešlo to, vybil se mi aparát. Chtěla jsem ho tedy vyrýt ze země, ale bála jsem se, aby ho to nestálo život. A nakonec, mám pocit, že by všem ostatním čtyřlístkům chyběl. Jak mám odnést pryč jejich srdce? Rozhodla jsem se, že se někdy vrátím, alespoň budu mít důvod a konečně si ho vyfotím.

    Vybrala jsem si opět náhodně jednu z cest a vydala se směrem dolů. Tušila jsem, že by to mohla být ta pravá pro návrat. Šla jsem příjemně naladěná, zahnula za rok, a náhle div nevrazím do srnky. Ta samozřejmě ihned zareagovala, a popoběhla pět metrů. Já se zastavila. Dívala jsem se na ní a ona na mě. V duchu jsem jí se vší láskou pověděla: Neboj se maličká, já ti neublížím, jen projdu okolo. Vidíš, jdu pomalu a ani se na tebe skoro nedívám, jen jdu po cestě. Ona stála a pozorovala mě. Šla jsem k ní stále blíž a dodržela jsem, co jsem slíbila. Šla jsem po cestě pomalým krokem a snažila se dívat jiným směrem. V jednom okamžiku jsem byla u ní skoro na dva metry. Cítila jsem veliké na-pětí i vzrušení, které nejspíš bylo vzájemné, neboť ještě o metr poskočila a pozorovala mě dál. Já jsem ale odešla. Ještě cestou mi narazil do hlavy motýl a to bylo veškeré mé dobrodružství.

    Přecházím cestu a vydávám se pěšinkou. Spíš to byl lesní tunel, než pěšinka. Stromy rostly blízko sebe a cestu lemovalo houští. Překračovala jsem kořeny a šla tmavou přírodou stále dál, až jsem se ocitla u rybníka. Vyrazilo mi to dech. To byl ten rybník, který jsem chtěla najít. Nemusím dodávat, že jsem tam chvíli pobyla a nostalgicky zavzpomínala.

    Nakonec jsem došla až na místo, kde jsem se poprvé rozhodla vyrazit směrem k lesu. Obloha byla tmavá a v dálce bylo vidět, jak déšť na obloze kreslí pruhy. Šla jsem přímo za deštěm. Až k autobusové zastávce. Doběhla jsem téměř na čas. Jen co jsem se schovala, strhnul se prudký déšť a tak jsem se rozhodla počkat na autobus v bezpečí pod střechou. Nebyla jsem jediná, koho to napa-dlo. V momentě se tam objevilo i pár dalších veselých chlapíků, kteří nejspíš šli z práce, nebo z hospody, protože z nich bylo cítit pivo. Jeden pán přistoupil ke mně a řekl: „Máte krásný kříž na krku." Já odpovídám: „to není kříž, to je drak." On na to reaguje: „Jste věřící? Já ano!"  Nebyla mi otázka příjemná a cítila jsem se hodně nesvá. Neměla jsem náladu polemizovat s někým cizím o náboženství. Z vlastní zkušenosti vím, že to nikdy nevedlo k ničemu, stálo to hodně času a nikdo nebyl na konci spokojený. Odpověděla jsem jen: „v naší rodině někteří jsou, ale já jsem proti fana-tismu, nesmí se to přehánět."  Jako by mou odpověď čekal a poznamenal, že to je nebezpečí každé víry. Na čemž jsme se shodli. Jeho přátelé se věnovali legraci a já se zoufale snažila chytit každé příležitosti, abych zavedla téma hovoru jiným směrem. Ale marně. Nenechal se odbýt. Trochu mě i mrzelo, že kontakt s tímto člověkem mě může vytrhnout z mého čarovného rozpoložení, jenže on ho ještě umocnil. Jak jsem záhy zjistila...

   „Milujete přírodu? Objímáte stromy?" Řekl, zadíval se mi do očí velice vzdáleným pohledem. Jako by najednou mluvil někdo úplně jiný. Bylo mi jasné, že něco ví, nebo alespoň tuší. Po chvíli dodal: „ a podáte mi pravou ruku po vzoru staré víry?" Vzhledem k prožitku na kopci, mě vyslovení slov: "stará víra" trochu zaskočilo. Podívala jsem se mu pozorněji do očí a uviděla šibalský záblesk. Bylo to zcela jasné. On ví. Svůj svého vždy pozná, jak říkával můj učitel. Má nervozita se ještě zvýšila a on dodal: „Máte nádherné a upřímné oči, jste dobrý člověk, to já poznám. Už jsem toho zažil hodně a poznal mnoho lidí." To by ještě nebylo tak zvláštní, kdyby nepokračoval a neodpověděl mi na veškeré mé otázky, které jsem si pokládala, než jsem se vydala na procházku. „Když vás muž bude milovat, udělá pro vás cokoli. Tak poznáte toho pravého. On za to bude chtít jen porozumění. Vy ale jste velmi chytrá, musíte dát i na rozum".  V tu chvíli jsem stála jako opařená. Dívala jsem se na pána s nepřítomnýma očima, podala mu ruku po vzoru "staré víry", řekla jsem mu, ať se opatruje a vběhla do autobusu. On mi oplatil stejným. V autobuse jsem seděla a dívala se před sebe. Ještě ke mně doléhaly jeho slova. Ano, pomyslela jsem si, teď je dnešní příběh kompletní. Nyní už vím, co jsem potřebovala vědět...