hermiona

Neexistuje v mém životě větší televizní kult než Nemocnice. Na ní jsem vyrostla, dospěla, s ní u pravidelných repríz žiju i teď a budu do konce svého života. Naprosto bezchybní dialogy, které znám nazpaměť nejen odpředu, ale i odzadu. Postavy tak reální a dokonale zahrané, že se ti lidičky stali skutečnou součástí mého života jako kdybych je někdy v minulosti opravdu znala. Od Štrosmajera a Fastové - co slovo, to perla - jsem si do života odnesla celej perlovej náhrdelník, který nosím a používám denně. Ve scéně, která začíná zvoláním holubičí sestry Huňkové "Ježišikriste!" a pak nasleduje 132 vteřin absolutního ticha, v mém srdci Štrosmajer pokaždé znovu opravdu umírá. Stačí, že uslyším byť jedinej tón znělky a nepřepnu i kdyby jinde dávali přímý přenos z armageddonu naší sluneční soustavy. Seriálová legenda s ještě legendárnějšími hvězdami. Pokračování, co vzešly z jiných per, mě (při vší úctě k účastí původních hvězd) hluboce uráží a nelze jim říct jinak, než známým rezkovsko-štrosmajerovským "zprasily!". A ať si říká nebo myslí kdo chce, co chce, na původní Nemocnici mi nesahejte.