Lish84

Klad číslo jedna: výborně vybraní herci (většinou spíše vlastně neherci) v čele se sympatickou Denisou Demeterovou v hlavní roli. V podstatě všichni Romové tu působí velmi přirozeně. A s tím souvisí klad číslo dvě: Romové tu jsou vykresleni "normálně" - ne jako zloději, ne jako legrační postavičky mluvící lámanou slovenštinou a tvůrci se nedopouští ani druhého extrému, kdy by na ukázkách tanců a písní ukazovali, jak je romská kultura skvělá a úžasná, jak jsou všichni krásně bezprostřední a odvázaní a vůbec jak je skvělé býti Romem. Jenže: Snaha tvůrců neuvíznout v klišé příběhů o lásce bílého muže a Romky je sice chvályhodná, ale je to bohužel zřejmě jeden z důvodů nezáživnosti příběhu i celého filmu vůbec. Ačkoliv jsou tedy načaty některé zajímavé motivy, žádného většího dramatu se nedočkáme. I msta Mariiných bratrů nějak podivně vyšumí. Podivné také je, že důležité momenty nám nejsou ukázány. Třeba postupné sbližování páru - vidíme jak se seznámí na slavnosti, kde nakonec Marie Frantovi řekne, aby se za ní když tak zastavil v nemocnici. To se nestane, naopak za několik minut následuje scéna u rybníka, kde už se chovají prakticky jako normální dávno sblížená dvojice. A přestože všechny následující scény poukazují spíše na to, že jejich vzájemná láska je vlastně platonická, najednou se později dozvídáme, že už spolu spali. A předpokládám, že rozhodně nešlo o úmyslný dějový zvrat scénáře. Tvůrci se také až moc soustředí na vedlejší motivy - třeba postavu Táňi Pauhofové vidím pro ústřední téma zcela zbytečnou. Závěr tedy zní: tématem zajímavý, ale v důsledku nepovedený nudný film.

Rodinný příběh s povedenými hereckými výkony - vyčnívají zejména Petr Kostka a Jiří Hálek, mile překvapí i Ivan Řezáč. Komediální výstupy jsou chvílemi až na hranici bláznivé komedie a i když někdy staví na ohraných schématech, díky hercům to ani nevadí. Problém je, že tvůrci film koncipovali ne jako bláznivou komedii, ale jako příběh ze života s trochou nadsázky i hořkosti. Scénář sice nelze označit za odbytý - děj má spád a žádná hluchá místa - ale nutí postavy dělat věci, nad kterými lze jen kroutit hlavou. Hlavně když je v úvodu zcela cizí člověk vpuštěn do bytu, ačkoli se představí jen příjmením, neprozradí úmysl své návštěvy a navíc už je pozdě večer. Nebo dávali byste sousedovi - otravnému dědkovi - klíče od bytu jen kvůli případné katastrofě plynu či vodovodu? Kdyby byl děj aspoň nějak zajímavě ukončen, jenže jak to vlastně skončilo mi není doteď jasné. Jakousi snovou sekvenci a nezodpovězené otázky (Maminka umřela nebo je tedy jen v nemocnici? Dali se mladí snoubenci nakonec znovu zase dohromady?) za smysluplný konec zkrátka nepovažuji.

Sestřih druhé sezóny seriálu, což sice znamená televizní obraz a méně výpravné kousky, o to víc je to ale hravější a zábavnější. Jak se členové party dovedou vyblbnout jak malí kluci je jednoduše sympatické. Samotný závěr je pak vyloženě dojemný (jaký to rozdíl oproti odhalené důchodkyni v Number Two). Nechutné kousky samozřejmě nechybí a je to dobře, ale jejich míra a množství je přesně "tak akorát".

Výpravnější, drsnější a hlavně nechutnější než první díl. Kvalitativně však stejné - tedy docela fajn :)

Sestaveno z kousků, které nakonec nebyly do Jackass: Number Two zařazeny a jak je vidno, tak zcela právem. Buď je to nuda (hra na King Konga) nebo už je to až příliš nechutné (záběr na Wee Manův zadek z kterého leze... ne, opravdu ne!). Aspoň že film osvěžují komentáře jednotlivých členů party, kteří své kousky zpětně popisují a hodnotí.

Tato inscenace začíná nenápadně, jen jako standartní zpracování klasikova díla (v tomto případě novely Karla Václava Raise). Vladimír Menšík jako Špáta však tak strhne svým výkonem, že navzdory televizní dekoracím a méně kvalitnímu technickému zpracování jsem se zcela ponořil do děje a plně soucítil se Špátovou manželkou. Menšíkův rádoby pán mi byl protivný i směšný, přesto jsem ho alespoň částečně chápal a na konci mi ho bylo i trochu líto. Námět filmu, že "peníze nedělají člověka šťastným", se může zdát jako klišé, ale film tak rozhodně nepůsobí. Díky Menšíkovi i dalším hercům a díky režii, která jen plně slouží příběhu a citlivě vede herce.

Z volné trilogie tvůrčí spolupráce scénáristů Radka Johna a Ivo Pelanta a režiséra Karla Smyczka jsou dnes Jako zajíci nejméně známí - rozhodně však ne o nic horší. Vypráví o kamarádství dvou kluků s nádechem foglarovské romantiky, které je narozdíl od jiných filmů s motivem dětského přátelství přímo konfrontováno se světem dospělých. Těm tvůrci zcela přesně "nastavují zrcadlo". Nevyčítají, pouze poukazují. A nenechme se uchlácholit tím, že doba se po listopadu 89 změnila. Tedy přesněji řečeno: doba ano, ale lidské charaktery vůbec. Proto Jako zajíci bez problémů fungují i dnes. Navzdory prosluněné letní atmosféře je to celkově smutný film, přestože zdánlivě o téměř nic nejde.

Tvůrci se bohužel až příliš soustředili na netradiční formu vyprávění, než na příběh samotný. Hodně se tu stříhá a místy je nasazena rychlá střihová sekvence záběrů, které pocházejí ze scén, jež se ve filmu objeví až později. Působí to sice zajímavě a diváka to v orientaci v ději nezmate, smysl toho ale moc nechápu. Snad to nemělo působit jako jasnovidecká vidění hlavního hrdiny… Scéna samotného upálení Jana Zajíce nám ukázána není. Ne, že bych ji vyžadoval, ale zpracovat ji formou symboliky v podobě hořícího stromu mi přišlo příliš "umělecké". Snad by bylo lepší v rozhodující chvíli pouze otočit kameru stranou… Jako příklad filmu, kdy se podařilo netradiční formu vyprávění využít k prohloubení divákových emocí, bych rozhodně označil PF 77 od Jaroslava Brabce, které se též snažilo co nejautentičtěji vystihnout chování lidí v době komunistické nadvlády. Právě z PF 77 jsem tu dobu pochopil mnohem lépe, u Jana jsem se v podstatě jen nudil – navzdory vážnosti tématu.

Postavy se sice občas hýbají a chovají jako v němém filmu a to mi i na rok 1935 přijde trochu archaické. Na druhou stranu má film spád - uběhne jen pár minut a Jánošík už s kumpány přepadává bohaté pány. Prostor dostává hlavně akce a žádné dlouhé povídačky. Dočkáme se i humoru - místy chtěného, místy nechtěného. Rozhodně se na tento film kouká docela příjemně a i když je někdy potřeba trocha shovívavosti, nuda nehrozí.

Nesporně zajímavý námět i povedená atmosféra. Děj je však zhruba od druhé poloviny poměrně zmatený a přiznám se, že jsem zdaleka ne vše chápal. Působivá je scéna, kdy Hitlera chystají k popravě - když ale následuje inscenované přepadení, dramatickou scénu to nechtěně změní v grotesku. Problém je, že tvůrcům šlo především o "umění" a ne o napínavou a řekněme i trochu dobrodružnou historickou fikci. Mám mnohem radši, když se tvůrci drží hesla "Nejdřív bav, potom sděluj." V případě filmu Já, spravedlnost tomu bylo naopak.