Lish84

Frajírek, pro kterého je "ukecávání" slečen a mladých paní příjemnou každodenní zábavou a jde mu jen o povyražení? Zprvu se tak mladík v podání Josefa Abrháma jeví. Navíc je to ten typ, který nesází na "sladké řečičky", nýbrž klade drzé a provokativní otázky - z nich některé jsou velmi osobní. A stačí mu jich jen pár, aby přesně dovedl odhalit stávající citové rozpoložení Marie Drahokoupilové - mladé manželky Jiřího Adamíry. Ta je nucena zamyslet se nad věcmi, které si dosud nepřipouštěla. Dialog se postupně mění ve snad až přílišné filozofování, které vrcholí mladíkovým velmi odvážným návrhem (sexu se netýká...). Jenže přijde závěrečná pointa a ta zase vrátí všechno hezky zpátky na zem. A my si musíme klást otázku, zda bohužel nebo bohudík. Každopádně je jasné, že v tom manželství už nic nebude jako dřív... Výborně napsané a výborně zahrané.

Smutné, místy i tísnivé (hlavně díky ruční kameře) a přitom krásné a dojemné. Není to film, kterému lze propadnout od první minuty. Přiznávám, že zpočátku mě i lehce nudil. Do svého světa vtáhne lehce a nenásilně. Nehraje prvoplánově na city: jakkoli by měl divák nejvíc soucítit s postavou malého děvčátka v podání vynikající Žanety Fuchsové, tak zrovna ona lítost vůbec nevyvolává. To spíš postava Věry Galatíkové nebo Naďi Konvalinkové (malá Hanka ji odbývá, protože žárlí, že se vdává). Sympatie vzbudí postava primáře ve výborném podání Vlastimila Brodského, kterého Hanka něžně oslovuje "dědku"…

Způsob, jakým se čtyřčlenná parta kluků do pravěku dostane, je v podstatě abstraktní a scénář ho neobaluje nějakou složitější zápletkou, jak činí podobné zahraniční filmy (ačkoliv zpočátku se prý uvažovalo i o jakési raketě). Což je jedině ku prospěchu věci a také díky tomu si film i dnes zachovává své kouzlo. Podrobnější popis by musel být dobově chtě nechtě více ukotven, což by v současnosti film zbytečně kazilo - už pionýrský šátek na nejstarším členu skupiny v úvodním záběru vyvolává zbytečné (a filmu škodící) asociace. Triky sice už místy působí naivně, ale rozhodně je stále znát jejich poctivost a snaha, aby byly co nejméně rušivé a do filmu zapadly - fungují a své kouzlo mají stále. Nejsou však to jediné, co činí film krásným. Je to především fakt, že pravěkem nepostupuje výprava nějakých dospělých vědců a badatelů, ale parta kluků. Díky tomu se hlavním hrdinům dá dodnes věřit jejich okouzlení a nadšení dávnými živočichy a fantastickou krajinou. V případě zahraničních starších filmů s dospělými hrdiny vyvolává jejich překvapení nad dinosaury už jen shovívavý úsměv. Cesta do pravěku v tomto ohledu funguje i díky povedenému výběru dětských herců, jejich hereckým výkonům a řekněme foglarovsky vykresleným charakterům. Film slouží i jako nenásilná učebnice: kluci postupují proti proudu řeky - což je jakási metafora cesty proti proudu času - a poznávají jednotlivá pravěká období. Obzvlášť kouzelně a mile na mě nepřestává působit scéna, ve které měří mrtvého dinosaura. Vždy mi bylo ale trošku líto, že ve čtvrtohorách místo pravěkých lidí poznali jen jejich jeskyni...

Mrazivé, dynamické a drsné. Zpracované moderně, realisticky a divácky přístupně, přitom vůbec ne podbízivě. Neobaleno žádnými dalšími zbytečnými motivy, které by se snažili už tak silné téma ještě nějak umělecky povýšit (na což bohužel doplácí spousta filmů). Zkrátka natočeno tak, aby téma oslovilo především mladé lidi. Je to příběh, který by se mohl odehrát kdekoli na světě. Tedy: v různých obdobách už se dávno odehrává, akorát pomsta obětí nebývá tak tvrdá. Z filmu jsem měl docela nepříjemné pocity, protože důvěru v lidi a společnost rozhodně neposílí. Když se šikanovaný Joosep pomstí svým agresorům, není vám jich v podstatě líto, i když zadostiučinění přirozeně necítíte. Jeden film samozřejmě šikanu na školách nezmírní, ale pokud se někdo kvůli němu v hloubi duše alespoň trochu zastydí, tak nevznikl marně...

Ještě sice ne tak emocionálně silné a s tak podmanivou atmosférou jako novější film Jakuba Hussara Dalur, ale i zde je působivě a přitom jednoduše nastíněna neradostná budoucnost. Skvěle je rozehrána jednoduchá dramatická zápletka a díky tomu, že se ve filmu nemluví, tak herecké výkony netrhají za uši amatérismem - naopak! Především z filmu sálá velký potenciál tvůrce, který netápe - ví co chce a jak toho dosáhnout. A kterému byste okamžitě svěřili peníze na nějaký pořádný profesionální sci-fi celovečerák...

Nečekal jsem, že z tohoto pro mě neznámého a televizemi opomíjeného filmu se vyklube takové povedené dílko. Vůbec v ničem si nezadá s tou trochou dnešních českých teenagerských komedií a to i díky tomu, že do filmu nepronikly žádné politické reálie (pionýři apod). I při srovnání se zahraničními komediemi (mám na mysli hlavně Holky to chtěj taky či Panenství na obtíž) vychází Hon na kočku vítězně, protože tvůrci se nesnaží být líbivě cool a naopak se při rozmluvách holek a kluků snaží o reálnost, aby se každý ve filmu aspoň trochu poznal a řekl si: To je přesný! Lásky jedné plavovlásky jsem neviděl, ale je znát, že režisér Milan Muchna se trochu snažil Formanův styl napodobit - drobná rolička Milady Ježkové se dá chápat jako polehčující přiznání. Nicméně inspiruje se jen částečně a snaží se být řekněme více komerční. V dospělých rolích tedy sází na osvědčené herce a zejména Bronislav Poloczek opravdu pobaví - kdyby se tehdy rozdávali Čeští lvi, bez váhání bych mu ho udělil. V hlavní roli se mi líbila sympatická Jaromíra Mílová.

Tato inscenace začíná nenápadně, jen jako standartní zpracování klasikova díla (v tomto případě novely Karla Václava Raise). Vladimír Menšík jako Špáta však tak strhne svým výkonem, že navzdory televizní dekoracím a méně kvalitnímu technickému zpracování jsem se zcela ponořil do děje a plně soucítil se Špátovou manželkou. Menšíkův rádoby pán mi byl protivný i směšný, přesto jsem ho alespoň částečně chápal a na konci mi ho bylo i trochu líto. Námět filmu, že "peníze nedělají člověka šťastným", se může zdát jako klišé, ale film tak rozhodně nepůsobí. Díky Menšíkovi i dalším hercům a díky režii, která jen plně slouží příběhu a citlivě vede herce.

Trio Moučka, Chramostová, Vášová si své role zjevně užívá a humoru rozhodně nedosahuje za cenu "tlačení na pilu". Zvlášť roztomilé je hašteření Marie Vášové a Jaroslava Moučky a především Moučka v této krátké povídce exceluje a snad každou svou větou pobaví. Bečička je ten případ, kdy legrace naštěstí nezůstala ve studiu a beze zbytku se ji nenuceně podařilo přenést na obrazovku.

Než jsem v programu na 24.12.2006 zaregistroval tento krátký film, měl jsem za to, že kromě třináctidílného seriálu a čtyř celovečerních filmů už s Jaroslavem Marvanem jako panem radou Vacátkem nic nevzniklo. A tu se z televizních archivů vynořila inscenace, kterou Česká televize snad skoro vůbec nevysílá (možná se trochu mýlím). Ovšem díky faktu, že jsem film předtím neviděl, to byl velmi příjemný vánoční dárek, lahůdka, dezert po vánoční nadílce a já nevím co ještě. Obraz byl sice televizní a film ne tak výpravný (kromě pár exteriérových scén se děj odehrává jen ve dvou interiérech), ale rozhodně není o nic horší než další věci o hříšných lidech města pražského. V něčem snad dokonce ještě lepší: herci si o to víc se svými rolemi vyhráli a mluva hrdinů je tu ještě o něco roztomile vytříbenější - co věta, to hláška (dovolte mi tohle moderní slovo v souvislosti s tímto příběhem z první republiky použít). Štědrý večer pana rady Vacátka je milá filmová povídka, co pohladí.

Slovo nadšení sice může znít v případě Letu 93 nepatřičně, ovšem pocity z filmu vystihuje dokonale. Nejde o nadšení ze zajímavého námětu, z pocitu, že takhle nějak se to opravdu stalo, z hereckých výkonů či citlivé a pečlivé režie, ale o nadšení ze silného zážitku, který tyto jednotlivé atributy dohromady přinášejí. Zaujal by mě jistě i dokument nebo o něco slabší film věnující se letu 93, ale sotva bych měl po jejich skončení tak silné pocity jako po Greengrassově zpracování. Snad se na film raději ani podruhé dívat nebudu, při všech jeho kvalitách by při druhém shlédnutí zážitek nemusel být tak moc silný.