nichts

Hraní je příliš teatrální, v jedné scéně jsem nejprve nepoznal zdali jde o casting nebo skupinovou psychoterapii. Atributy jsou jedno černobílé klišé za druhým – drsná žena = ukažme jí jak trénuje box(?!?), hloupý manžel = ožrala, popelář, nacista; zkrátka hrůza. To kompenzuje roztříštěná narativní struktura, dosud si nejsem jist jak všechny scény za sebou následují. A ospravedlňuje, velice ostré vystavění katastrofy(bez černobílých atributů by to šlo těžko), úplné destrukce sociálních vztahů hrdinky.

Film byl sponzorován Centre Pompidou, tomu odpovídá, že se dílo blíží videoartu, takový Krvavý román na video. Nemohu říci že by mne to plně strhlo, ale mají vůbec takové věci strhávat? Interpretaci pomůže (spoiler) znalost, že celý film je rámován povídáním o koupání ve vaně, + že celé dobrodružství končí, když dřevorubec najde svou ztracenou vzpomínku (ona dívka) v plně rozteklém výbušném rosolu.(spoiler end) ani já ani zbytek publika jsme nepochopili, film jako komedii, ačkoliv zpětně nechápu jak je to možné s takovým množstvím absurdně směšných scén, nesmyslnými přeskoky, dramatickým požíráním lívanců a stálým přerušováním napětí jednoho příběhu dalšími a dalšími nesouvisejícími vyprávěními senilního dědka.

Pokud si člověk vzpomene proč měl vlastně Hobita, jako knihu, rád, nemůže být zcela nespokojen s Jacksnovým výkladem, nevýrazné, takřka nepřítomné charaktery, nevýraznou drakovu smrt, dětinsky mýtickou koncepci BPA, kdy vše dobrě bojuje proti všemu zlému a orli jako deus ex machina, uvědomí si navíc, že toto vše je Tolkienova koncepce, a v určitém smyslu se takovéto výtky míjí se "žánrem" díla. Ono Thorinovo blouznění je směšné, vskutku mne iritovalo, pokud jej ovšem interpretujeme v rámci epického žánru Eddy, Beowulfa, Illiady, není mu moc co vyčítat a naopak na nás dýchne příjemným patosem starého věku. Konečně BIlbo prezentující konec epické doby hrdinů, zde má vůbec nejlepší komentáře ze všech jacksno/tolkienovských filmů!

Nevěřte zlým jazykům, že se ve filmu nic formálně nového neobjevuje, na mainstreem je toho až až.

Je třeba zmínit nádhernou fomální stránku filmu. Film je vyprávěn ve dvou rovinách odvíejícím se příběhu a dokumentráních inteview s hlavními aktéry komentujícími příběh. Tato dokumentární konstrukce, vede k odcizení, strhává pozornost na formu a konstruovanost filmu, čímž mimo jiné zjemňuje emocionální napětí a propůjčuje celému debutu lehkost (co je to sakra za vlastnost?). Za pozoruhodný počin je možno považovat barevnou vložku, v níž se film vrací ke starší formě zvýznamnění diference barvy/černobílé. Barevná scéna je naráz ireálná oproti dokumentání černobílé.

Ženu si odvede a zase nepoškozenou vrátí a vlastně ani není jisté zdali nenávidí bohatství jako takové, tolik k nepřesnostem v obsahu - obsah z kviff je mnohem lepší. Kdyby se podařlo udržet úroveň prvních scén a nezavést do film prázdnou postavu řezníkovy manželky - je spíš pojmem než postavou, byl by film dokonalý. Zásadový postoj Totala, odmítat vykořisťování, nakonec diváka přivádí k absurditě jeho situace. Total jako marxista, se na počátku filmu stane zlodějem aby popřel vlastnictví alespoň jednoho Lumpen-boháče, takovýto přispup je však na konci filmu ukázán jako upevňující bohatství v socální apologii zlodějů. Lumpen-boháč sám říká, že jediný způsob jak jej zbavit bohatství je vyrabovat banky a pojišťovny, spálit katastry, všechny smlouvy a zbourat jeho domy. Osamocený Total je ve nakonec zavražděn.

Petrimu se podařilo v naivním divákovi(já) vyvolat hnus a mimořádné zmatení. NIkde není řečeno, proč se tam všichni sešli, o co jim jde, kdo je odrovnává, co chce církev - jezuité. Při tom všem převládá neksonalá fascinace prohnilými charaktery ztvárněnými Piccolim a Mastroiannim. - Piccoliho postava je ztvárněna do podoby tehdejšího ministerského předsedy (Aldo Moro), který je dva roky po premiéře "odstraněn" Rudou brigádou. Jakkoliv absurdně tak byl film přiléhavým opisem tehdejší situace.

V lehkém stylu naznačuje, co to znamená práskat, zavírat oči a komu to hraje do karet. Něco, co by člověk spíš čekal v sociologické analýze, a ne v krátké komedii ze základní školy.

Jeden z nejlepších snímků z KVIFF 2014, které jsem měl to štěstí zhlédnout. Myslím si, že právě tento snímek umožńuje velmi dobřé porovnat fotografii a film ve vizuální zkušenosti. Mnich se pohybuje při pohledu na celek záběru nepostřehnutelnou rychlostí, vytváří nádherné pohledy, a vše ostatní v záběru se okolo něho míhá, reaguje na sebe. Je to jako se dívat na fotografii a zároveň na film, kompozice je nehybná, ale v záběru se odehrávají v pohybu minipříběhy. Jako další rovina vystupuje Lavantovo zábavně neohrabané napodobování mnichovy nesmyslné chůze, chůze která nikam nejde, čisté chůze.

Doporučuju k doplnění ještě dokument, jednak obsahuje spoustu kontextových informací a pak nedocenitlenou výpověď specialisty na balistiku a rekonstrukci falšování důkazů. http://www.csfd.cz/film/275423-sacco-and-vanzetti/ Jinak bych se zastal zpracování - napříkald scény policejního rabování a zatýkání jsou mimořádně působivé.