nichts

možná je to naivní pokládat film za nástroj vhledu do romantických homosexuálních vztahů, ale jiný nemám. čistě verbální zachycení sexuálně-citové vazby v homosexuálním vztahu, velice tělesné, velice působivé, emocionální. jsou to krásné nápady jak si radostně pamatuje, že si jeho přítel nevytřel pořdně řiť a zbyla na ní dlouhá hnědá čmouha, nebo sladká chuť právě jeho spermatu. O sexu se však pouze mluví, vlastně film pro děti. )

ne dá se zapřít, že to je poněkdu zdlouhavé, 2,5 hodiny pomalých záběrů na kůži, kusy zahrady, poušť a dvě postavy. ovšem průpovidky jedné postavy(amatérská filsofie, ale také jaká jiná, argumentační linie a odkazy profesionální filosifie z akademických časopisů dokáží zcela zabít jakýkoliv film. Proto také v žádném nejsou.) a chování druhé(připomíná jönse ze sedmé pečeti), jsou mimořádně zajímavé. za celý film vůbec nemáte ponětí kde jste, záběry jsou tak na tělo, nebo "nemsylné" výseky, což přináší jistý pocit blízkosti, ne- bezpečí tam dál, ale přitom celý film vede diváka k jistému příjmnému rozpoložení. na obranu "stopáže" se dá říci, že některé věci se prostě nedají říci rychle, nicméně klade takové nároky na divákovu pozornost, že vede k otázkce po hranicích fomrátu film. Dokázal bych si snímek představit jako velice zajímavé pozadí do klidné kavárny.

to je flim jenž nepůsobí esteticky, nějak skrze hučení, zvuky, obrazy působí přímo na tělo - wau. jinak navozuje intenzivní pocit pohledu do hlubší reality - vulgárně řečeno - prostě tím jak rychle střídá někonlik obrázků a zároveň dvojexpozice tak vidíte víc než je možné vidět pouhým okem. vopravdu zajímavej kousek )

řekl bych že se jedná spíš o video art než film, což podtrhuje i to, že je snímek takřka nepochopitelný bez předchozí znalosti interpretačního klíče, který se nedá ze snímku prakticky vyčíst.(kdyby to bylo delší odešel bych) Když ovšem dopředu víte, že se probírá přibývání černé(což nikdo v sále nevěděl), jež se děje aktuálně skrze přibývání bílé, světla. cirkusové stany se balí, odklízí až nezbude nic, ale to nic je bílé, tedy světelný obraz, tak je to teprve zajímavé. Není, není, není smysluplné promítat video art bez interpretačního klíče, teď bych se na to podíval ještě jednou, ale bez vysvětlení - hrůza!

asociace very sad pictures production s pop pictures production, už něco vypovídá o tom jaký to je povedený kousek. K různým příjemným překvapením patří například, když se celá scéna odehrává mimo záběr a přitom je to skvělé nebo velice rozkošné naladění jež zůstane v divákovi. Vzhledem k tomu, že film má jen 36 záběrů, je asi poněkud zbytečné vyzdvihovat skvélé rámování, které se odráží i ve výtečné kvalitě těch nekolika fotografií jež se objeví v záběru, už kvůli kterým film stojí za zhlédnutí.

to co dokument rozhořčené 2012 nesplnil jakožto dokumento o angažovaných intelektuálech(pomineme-li jednu halvní postavu) - zobrazení každodení intelektuální práce, každodennosti veřejného inteletktuála, zobrazení jeho pozice, refelktivita dokumentu na něj samotný, nahlédnutí do teorie a myšlenkového přístupu, umístění ve společensoti, a jistá nevtíravost - tak to je přesně to, co tento dokument splňuje. co mi trochu chybělo, je bližší rozpracování jedné myšlenky s využitím nějaké grafiky, třeba jako součást přednášky, jeden holt nemůže mít všecho. myslím, že vnímání dokumentu může obohatit fakt, že ani ne 9 měsíců po jeho uvedení v kinech je Bourdieu už mrtvý.

neni to místo ani čas, nejde o to že dneska nebo na předměstí, prostě to stojí za hovno a není nikdo kdo by na tom byl líp. taková velká žumpa ve který se všichni plácaj, a moc dobře to věděj.

tak nějak tam o nic nešlo a ta věc se záchrnaou lidstva byla naimplantovaná, jako by to celý bylo sešitý z různejch částí, ale nejednotnejch, což bylo příjemný. prostě pokračování z předchozí epizody nijak nevycházelo, kromě toho, že na sebe děje nasedaly. byly bezcílné, vlastně tak trochu jako android, jeho odpověď, že na tom, proč ho vytvořili vlastně nesejde(a že vlastně nic neche) a tvrzení dokrotky, že na tom hodně sejde bez argumentů je úžasný. stejně jako neuvěřitelně primitivní morální strukturace, jsou jen dva druhy imperativu - osud lidstava a soukromé vlastnictví. a to bez ohledu, zdali je to záměr nebo nezamýšlenej produkt.

bál jsem se, aby tam nebyla nudná kamera a střih. Ale tohle byly hody, pomalu každej druhej záběr z neobvyklýho úhlu - třeba dvoice sedí u stolu a kamera je snímá z pod stolu, takže vidíte roh a jen hlavy. Nebo, dyž sleduje na postavu, tak se okolo ní i se střihem točí tak, že máte pocit bloudění a krásně se rozbíjí prostor. i co do příběhu je tam hafec kreativních nevtíravejch epizodek. co mě ovšem zarmoutilo, je naprostý klišé vážnýho náctiletýho slibu a vůbec vomletá písnička hlaní dějový linie - nesnášej se a nakonec na sebe nedaj dopustit - ale vo děj díky bohu moc nejde.

Velmi jasně je vyjeven rám obrazu, tím že je přesně umístěna pozice kamery, její záznam je objektivizován. Zároveň neúplností, omezeností obsahu, kompozicí významného a nevýznamného nutí k druhému, třeími shlédnutí, protože jak to valstně bylo? současně s tím se zviditelňuje fungování filmu, dokumentu, zkušenosti vůbec. Na druhou stranu je to přece dokument o živých lidech. Passivita kameramana je odporná.