spotczek

Amerika objevila střední Evropu a vzdává hold Zweigovi, ale i Hrabalovi - Menzelovi, Jaroslavu Haškovi, Karlu Zemanovi, architektuře, přírodě a geniu loci vůbec, nezapomíná na dějepisné reálie, a celý ten groteskní guláš nejrůznějších žánrů a forem dochucuje změtí světově proslulých hereckých osobností, které se povětšinou jen mihnou, ale zato pobaví. Dokonalé retro, inteligentní zábava, upřímný obraz, proměnlivé tempo, nápaditá hudba a hlavně úžasná ústřední dvojice Fiennes - Revelori. Lepší příklad fungující dekonstrukce už si nepředstavím.

Snad neprozradím příliš, že Raimundo Conti je pro mě zosobněním ďábla, takový argentinský Mefistofeles, kterému se však na rozdíl od Fausta podaří Eduarda zdolat. Člověk se vydrží dívat. Příběh je zajímavý i napínavý. Jen se mi občas zdál scénář poněkud nelogický, např. když jednu chvíli manželka Eduarda vybízí k tomu, aby s Raimundem zatočil, a hned druhou chvíli Raimunda obhajuje. Vliv ďábla by to sice vysvětloval, ale takové vodítko chybí. Kdyby scénář trochu víc zapracoval na jakési dvojí tváři Eduarda (zde moc přímočaře rozdělené na neurvalou minulost a svatouškovskou přítomnost, proto jsou psychologické motivace neuvěřitelné a i přes svou logičnost působí závěr moc tvrdě, nesourodě), kdyby se celkově některé detaily dopracovaly, byla by z toho mrazivá obžaloba kariérismu a dnes běžného životního stylu.

Na příběhu je znát, že předlohou mu byla kniha. Moderní kniha. Hrdina směřuje z jednoho bodu do druhého (a třetího ad.), ale v podstatě nikam. Působí to nejen depresivně, bezvýchodně, ale hlavně se s tím nelze ztotožnit. Přitom problém, že v životě děláme něco jiného, než jsme původně chtěli, je vlastně pro každého nesmírně aktuální. V knize lze nejspíš najít jisté detailní popisy či úvahy nebo něco podobně důležitého, proč příběh vyprávět, ale do filmu se toho moc nedostalo.

Romantická pohádka, nic víc. Tiffany Dupont sedí na svou roli perfektně, zato blonďatý, modrooký Brit v roli perského krále působí vyumělkovaně a tak nějak steroidně umělohmotný. Příběh je napínavý, ale tak černobílý. Bohužel až moc černobílý.

Film o Farinellim nezklamal, ale bohužel ani extra nenadchnul. Výběr herců a kostýmy s výpravou úžasné. Neříkám, že jsem odborník, ale co se týče celé té technické komplikovanosti ohledně hlasu, obyčejný neupravovaný kontratenor by mi vyhovoval víc (často to znělo příliš žensky a slabě - podle mě především síla hlasu, přestože vysokého, a jeho čistota byla tak uchvacující - viz např. árie Dove sei Andrease Scholla nebo Philippe Jaroussky na youtube). A v celém příběhu mohlo být méně strojenosti. Téma psychologického souboje zní úžasně, ale zbyla z něj jen obrazová opulentnost a perfektní hlavní představitel. Nevěřím však, že by Händel při poslechu své hudby omdléval. Naopak by stražil uši, aby mu nic neuniklo a pak si třeba rýpnul na adresu byť jediné ustřelené noty. Charakter Riccarda se mi v podstatě také jeví trochu neujasněný. Sedělo by mu více fanatického, až šíleného zbožňování, ne jen jakási rozbolavělá zamilovanost. Jinak tleskám.

Trochu jinak Životy těch druhých nebo Pouta. Určitě se ani Farewell neobejde bez určité stylizace a lehkých nepřesností (ne každý den chodili pionýři ve slavnostním po ulicích v organizovaných průvodech; myslím, že dítě vyrůstající v Rusku, respektive v jakémkoliv autoritářském systému, by svého rodiče nevykázalo ze svého pokoje; těžko by Grigoriev věřil, že jeho syn dostuduje, když hodlal podrazit své chlebodárce apod.), ale jinak se jedná o další nečernobílý pohled na fungování totalitního systému. Kusturicovi lze plukovníka věřit. Ze špionáže se nedělá zbytečné drama. Naopak právě ten zdánlivý klid působí hrozivě, když cáry papíru i psychologické tlaky pohybují bezejmennými úředníky a jejich rodinami, manipulují se jimi prezidenti, šéfové rozvědek i světové dějiny. Nejhorší zůstávají ty základní principy, u nichž mi něco říká, že se od osmdesátých let zásadně nezměnily.

Pokud chce dneska někdo udělat horor, už se těžko může opírat o celkem směšné reálie jako jeho tvůrci před sto a více lety. V tom Projekt Frankenstein nezklamal. Sedí výběr herců, podivně neurčité a odtažité prostředí (zaživa tlející, byť dnešní) i vztahy, nenadálá úmrtí, zvraty. Ale souhlasím s hodnocením Elementála nebo FlyBoye, že se film brzy změní v nezáživnou depresi a nic víc. Horor dneška nespočívá jen v narušení tradiční rodiny, ale hlavně v jakýchsi psychologických koncentrácích, které si kolem sebe budujeme. Dobrovolně! V tomto projektu došlo jen k ilustraci, ale nikoliv k hledání podstaty problému, přitom již víme, že hrůznější než fikce bývá sama realita.

Není nad to, když někdo něco umí a zná a ještě to umí prodat :-) Návštěva Kew nadchne.

Příliš apokalyptické. Moc nahodilých náznaků a evokací, které přináší imaginace, proti jednotné a stmelující myšlence konkrétního, nikoliv opět jen alegorického, příběhu. Abstrahovat a básnit dokáže kdekdo, ale vdechnout tomu jednotící řád, který pochopí každý, to je pravé umění. Škoda, že práce s tolika zajímavými momenty, které tady skvěle popsal např. Gekacuk, nedostala kromě technického hávu, spousty šikovných hereckých osobností a naléhavosti vlastně nic dalšího.

Nic moc. Koukat se na to dá, ale zázrak to není. Proč by se proboha vraždili? A když už by konali, proč by toho najednou litovali? Chybí mi tu hlubší prokreslení pro pochopení. Takhle je to prostě jen napínák pro pobavení. Ale nic víc.