foils

Druhý díl trilogie nabídne další sexy záběry, jinak je to ale spíš takový odvar z jedničky. Když Mikael Blomkvist oznámí, že má tentokrát pro změnu 29 podezřelých, vyznívá to až komicky.

Park Chan-wook natočil před deseti lety tři dlouhé, brutální filmy o pomstě. Damián Szifron nyní na totéž téma vytvořil šest filmů krátkých, vezoucích se na stejné vlně násilí, ovšem podstatně uhlazenějších. Víc tak jako frikulín. Výsledek toho moc nevyřeší, ale chvílemi rozhodně pobaví - viz rvačka v autě na srázu, pan Bombička nebo mstící se nevěsta. Hlavně v prvním uvedeném případě se dá dokonce mluvit o parodii žánrových klišé.

Tento pozapomenutý film zaujme vedle dvou největších hvězd hlavně krásnými obrázky, ať už z letiště, závodní dráhy, lodi nebo ostrovní pevnosti Boyard. Žánrově se jedná o jakousi temnou variaci pohádky o hloupém Honzovi - pábiteli Rolandovi, který najde svůj poklad (jejž si ovšem vysnilo a objevilo jeho mladší, a(tra)ktivnější a dobrodružnější alter ego Manu), ale ztratí všechny, kteří mu ho pomohli získat. Psychoanalytici by si na této látce smlsli :) Já jim nebudu fušovat do řemesla a nechám se slovy Kamila Fily slastně ukájet těmi nádhernými obrázky.

Moc nechápu tu vlnu nenávisti, která se kolem tohoto snímku vzedmula a jejímiž vrcholy se staly osobní útoky typu, že režisér chtěl vidět svlečené mladé herečky - a kdo by nechtěl?! Jestli tady náhodou někdo trochu nezávidí :) Ale vážně - ten film naprosto zapadá do trendu midcultových, lehce fraškovitých televizních inscenací, známých z obrazovek ČT. Bonusů velkorysejší filmové produkce bohužel nabízí poskrovnu - nejvýraznějším je přehlídka vtipných výjevů z různých inscenací Dona Giovanniho. Někdo samozřejmě mohl v dnešní bídě domácí kinematografie od 75letého držitele Oscara čekat víc, já bych mu ale za tento počin nenadával.

Příběh trochu šustící papírem (nebo spíš divadlem), zpracování poplatné době vzniku - přesto film nepůsobí klaustrofobně (ač se odehrává v uzavřené místnosti), a dokonce je napínavý! Jako úvaha o trnitosti cesty ke spravedlnosti navzdory všudypřítomným vlastním i cizím předsudkům snímek docela funguje i po letech. Pozoruhodné jsou některé dlouhé záběry.

Parádní trailer mě bohužel nalákal na tuto nepříliš šťastnou snahu udělat z Dostojevského frašku. Jasně, maj tam spoustu vymazlených záběrů, ale jinak je špatně snad všechno počínaje přesazením příběhu do 2. poloviny minulého století kamsi na západ (se zřejmou snahou napodobit Gilliamův Brazil) a konče vedením herců. Mia předvádí solidní výkon, na druhou stranu její part zde není zdaleka tak náročný jako třeba ve Stokerových. Pokud jde o hlavního představitele, tak drsoni Eisenbergovi sedí (jak známo již od Social Network), ale coby Simon Jamesoň ku podivu tápe a snaží se to zachránit figurkařením. Třešničkou na dortu pejska a kočičky je pak asijský soundtrack... Ale jak říkám, trailer měli pěknej.

James Benning je nekompromisní tvůrce s radikálním přístupem k filmařině a tento dokument začíná podobně nekomunikativně. Postupně se přece jen více prostoru věnuje Richardu Linklaterovi, který je ve snímku představen jako flegmatický pohodář nic nelámající přes koleno - když přijde inspirace, OK, když ne, taky dobrý. Benning je zase vylíčen coby samotářský poustevník meditující kdesi v Sierra Nevada. Nakolik jsou tyto charakter(istik)y pravdivé a nakolik jsou výsledkem promyšlené image nebo dokonce jen (dvou)hrou z názvu dokumentu, snímek příliš neřeší. Linklater alespoň přiblíží okolnosti vzniku Chlapectví a svých raných filmů, zmíní některé ze svých inspiračních zdrojů a vyjádří pár obecnějších myšlenek stran umělecké tvorby. Benning naproti tomu formuluje jen pár základních tezí, které ovšem příliš nerozvine. Nedozvíme se tedy například, jak se mu s jeho studenty daří hledat nový filmový jazyk, když se jeho vlastní tvorba obrací naopak k samotným počátkům kinematografie (nebo dokonce ještě dál do historie až k americkému transcendentalizmu). Celkově je snímek spíš sbírkou nahodilých myšlenek než uceleným představením tvůrčí vizí obou účinkujících osobností. Jistě, propagace vůči Hollywoodu se vymezujícího DIY přístupu nebo kult celebrit ironizující scény, kde se oba filmaři baví sportem, působí sympaticky. Přesto jsem se toho za 70 minut mohl dozvědět víc. ** 1/2 (50 %)

Po zhlédnutí Electric Dreams se všeobecná lehká adorace Her jeví jako ještě více mimo - Steve Barron (také úspěšný tvůrce videoklipů) totiž natočil téměř totéž třicet let před Jonzem. Zároveň však bohužel oba filmy dokládají, že od dob 2001 se málokomu podařilo téma z ruky se vymknuvších počítačů zpracovat tak, aby to stálo za opakované vidění - napadá mě jen Blade Runner, možná Matrix. Zajímavost: To, co na první pohled působí jako scénáristovo neumětelství (Miles vidí, že si jeho počítač dělá, co chce, a přesto se ho neodhodlá jednoduše vypnout), se dá chápat i jako pěkná metafora našich reálných závislostí na elektronických hračičkách.

Manželství a církev = úhlavní nepřátelé leseb. Nic proti lesbickým mokrým snům, tenhle se ale bere příšerně vážně, a přitom je dost příšerný sám - ať už podle scenáristických, estetických (novácky televizní vizuál), nebo i erotických kritérií.

Na erotický film bych čekal víc erotiky (nikoliv jen nahoty). Na thriller nedává jednání většiny hlavních postav moc smysl. A coby moderní adaptace markýze De Sade zase film působí neuvěřitelně lacině a plytce - to se týká nejen scénáře a hereckých výkonů, ale třeba i střihu a svícení (v řadě scén sledujeme temné postavy na přepáleném pozadí). * 1/2 (30 %)