foils

Při sledování Váženého občana se mi vybavili Sedláčkovi Muži v říji. Argentinsko-španělský film je o něco vtipnější a o něco víc přiznává DIY estetiku než Sedláčkova expedice na jižní Moravu, ale taky je o hodně ukecanější a rozvláčnější, než by mu slušelo.

Extrémně talentovaná, a zároveň magor. Poměrně neotřelý filmový styl těžko vynahradí fakt, že se Asif Kapadia rozhodl jít diváckým předsudkům a dojmům naproti. Příčiny zpěvaččiny smrti nachází v přehnaně liberální výchově, v lidech, kterými se obklopovala, a v tlaku mašinérie showbusinessu. Nedostatky ve výchově prezentuje hlavně jako selhání jednotlivců, ostřejší kritiku obecnější společenské tendence by totiž "jeho" divák nemusel zkousnout. Zato si užijeme trochy obligátní kritiky nahrávacích korporací. Vyloženě za exploatační se jeho dílko (dokument je to tak napůl) sice označit nedá, přesto si nejde nevšimnout určitého nezájmu o zpěvaččino nitro. Určitou výjimkou budiž její (ve skutečnosti poněkud ambivalentní) excentričnost ve vztahu ke slávě a vnějším známkám úspěchu a také v osobních vztazích, jinak se jí ale režisér dostat trochu hlouběji pod kůži příliš nesnaží, respektive se spokojuje se zkratkovitými odpověďmi. Spíš ilustruje další témata, třeba jak korespondovala její hudební tvorba s osobním životem. Film Amy stojí za vidění, na tak velké ploše se ale dal vykreslit zajímavější, rozmanitější a pravdivější portrét zesnulé zpěvačky.

Nadšené ohlasy jsem se snažil brát s rezervou, a přesto jsem byl na animovaného Kaufmana celkem natěšený. Výsledkem je lehké zklamání nad poměrně banálním příběhem milostného trojúhelníku coby průvodního jevu hledání štěstí, naplnění, prostě něčeho, co by za něco stálo, na pozadí krize středního věku. Zápletku už minimálně tucetkrát zfilmovanou Woody Allenem samozřejmě úspěšně ozvláštňuje animace (viz úvod snímku, kdy stokrát viděná cesta z letiště do hotelu najednou působí skoro až napínavě), většinou však nedokáže zaujmout natolik, aby to dalo zapomenout na průměrnost scénáře. Čestnou výjimkou budiž snová sekvence - škoda, že se víc nerozvinula. Samozřejmě to, jak protagonistovi splývají hlasy a snad i podoby všech lidí, či některé další metafory a vtípky (manželka glosující synovo chování stále stejnou hláškou) jsou povedené nápady, ale přece jen jsem čekal od všeho trochu víc.

Zde poměrně často prezentovaný názor, jak je Carol formálně bezvadná, úplně nesdílím. Film ve mně spíš vyvolává dojem, že kdykoliv tvůrci nevěděli co dál, tak rozehráli další téma. Témat mnoho, ale nejsou rozpracována příliš do hloubky, takže divák ztrácí s postavami kontakt (a obávám se, že totéž se přihodilo i Cate Blanchett, neustále se usmívající jak Mona Lisa). Zpestření typu úvodního flashforwardu pak působí trochu samoúčelně. Vysloveně vedle jsem nebyl ani z vizuálu. Je hezké, že se točilo na 16mm film, jenže ve výsledku to příliš není poznat - jednak dnešní materiál skoro netrpí zrnitostí ani jinými podobnými vadami, jednak se velká část filmu odehrává v potemnělých prostorách, tudíž je většina záběrů lehce podexponovaných a film šumí zhruba stejně jako digitál. Největší devizou Carol tak zůstávají dokonalé postavy obou hlavních hereček - jež si můžete užít v jediné erotické scéně.

Tak trochu jiné kostýmní drama někomu jistě poslouží jako ukázka úpadku současné kinematografie do videoklipové povrchnosti. Někdo jiný na druhou stranu ocení snahu podívat se na minulost současnýma očima. Očima krásné Alicie Vikander, jež od prvního záběru klame tělem (totálně dnešní makeup i herecký projev. Režisér nás evidentně chvíli nechává v iluzi vsuvky ze současnosti, když titulek s místem a časem děje zařadí až po úvodní scéně). A nebude náhodou, že je to především ona, kdo táhne celé dvouhodinové emancipační drama, jež je jinak hlavně připomínkou a oslavou průkopníka, který cíli stát se sám sebou neváhal obětovat vlastní život. Dnešní doba klade velký důraz právě na individualitu a svobodnou vůli. Dánská dívka (trochu šroubovaný překlad) se k tomu nestaví kriticky, spíš upozorňuje, že svoboda není samozřejmostí, ale něčím, oč je třeba bojovat. S fakty snímek nakládá jen o trochu méně volně než třeba nedávný hit The Imitation Game, na rozdíl od něj ale aspoň výrazně méně manipuluje s divákovými city a nesnaží se vydojit slzy dojetí. Nikoliv dokonalé dílo, ale ani prazdná postmoderní hříčka. *** 1/2 (70 %)

Ambiciózní snímek, jenž nepostrádá myšlenku a silné téma, ale nohy má svázané realizační nejistotou. První klopýtnutí se přihodí hned na začátku, když na plátně defilují Saudkovy nejznámější fotky jako v nějakém televizním dokumentu. S přibývající stopáží se bohužel ukazuje, že Irena Pavlásková má problém s realizací jak komických, tak i dramatických scén. Však také její nejúspěšnější filmy stavěly na jiných kvalitách - zachycení atmosféry, vizuál, zobrazení zvláštních vztahů. Ty jsou přítomny i ve Fotografovi, jenž přes dominanci interiérů nepůsobí klaustrofobně, a umělecké ztvárnění provozu Saudkova ateliéru pak představuje jeho největší přínos (ano, cosi málo se už objevilo v některých dokumentech, většina se jich však soustředila na to, co si Jan Saudek myslí, nikoliv jak tvoří). Na žádnou hitparádu není ani scénář, jemuž by prospělo důslednější sledování klasické dramatické struktury. Solidní práci odvedl kameraman David Ployhar. Hudba Jiřího Chlumeckého působí jak z nepovedeného pokusu o grotesku (spolehlivě pobaví též závěrečný "rap" Ota Klempíře). Film hodně stojí na hereckých výkonech. Karel Roden byl do titulní role obsazen spíš na základě vnějškové (úspěch v zahraničí, neobvyklé intimní vztahy) než osobnostněpsychologické podobnosti s Janem Saudkem, a přestože mu chybí Saudkův smysl pro humor, dokáže celý film utáhnout o hodně přesvědčivěji, než by se mohlo zdát z traileru (i jsem se ale neubránil pocitu, že by celý film byl o něco zajímavější, kdyby fotografa hrál např. Bartoška nebo Hanák). Slušně hraje i Máša Málková v roli intrikařící asistentky Líby. Vedlejší role jsou většinou redukovány na pouhé figurky, výraznější výkony podali ještě Zuzana Vejvodová jako fotografova dcera (trochu připomíná Kristen Stewart v tematicky příbuzném, leč realizačně výrazně povedenějším filmu Sils Maria), Vilma Cibulková a částečně Václav Neužil v roli syna Marka. Celkově Fotograf představuje nevyužitou šanci na vytvoření evropského portrétu jedné z nemnoha našich žijících uměleckých osobností významem přesahujících hranice bývalého Československa, na druhou stranu se konečně někomu podařilo dostat Saudkovi trochu pod kůži a to není málo. Přes všechny vyřčené výhrady čekám, že letos vznikne max. jeden lepší český celovečerák. *** 1/2 (70 %)

Woody Allen se tváří, že zfilmoval Barettův úvod do existenciální filozofie. Pokud by si to skutečně myslel, jednalo by se o naprostou ztrátu soudnosti, protože ve skutečnosti je Iracionální muž podobně jako předchozí Allenův film s Emmou Stone hlavně směsicí motivů známých z dřívějších autorových počinů. Vztah studentky a profesora vzal auteur snad přes kopírák z Manželů a manželek (učitel slečnu vlastně nechce, nejvíc ho zaujme, když s ním nesouhlasí atd). Spřádání plánů na vraždu, Dostojevského Zločin a trest, vražda milenky nebo vražda vedoucí k další vraždě zase těžko může nepřipomenout Match Point. Vražda ve prospěch někoho jiného se objevuje např. v Kasandřině snu, ale zatímco tam šlo o formu zištné vraždy na zakázku, Iracionální muž věří, že zabíjí ve jménu všeobecného dobra. Tuto poněkud výstřední myšlenku Allen ospravedlňuje nejen názvem filmu, ale hlavně protagonistovým filozofickým zaměřením. Celý film přesto působí dost kašírovaně - v tom se Woody trochu přiblížil české kinematografii :) Navíc odhaluje, že Emma Stone není úplně s to celý (nijak výjimečně dlouhý) snímek utáhnout. Představitelka Rity Parker Posey asi jako jediná z hlavní čtyřky pochopila, že je k vystižení její postavy třeba přistupovat s určitou nadsázkou. Vůbec komediální momenty působí osvěžujícím dojmem a drží film nad vodou - jen škoda, že jich je tak poskrovnu.

Poslední tango verze 2015. Dekadence pokročila o několik řádů. Noé se snažil natočit opus magnum (což tak úplně nevyšlo) a zároveň trumfnout Triera i Reygadase, přesto se mu podařilo zůstat svůj. Po druhém zhlédnutí: Za poslední rok snad jediný film, kterému se podařilo něco někam posunout. Křiklouni, kteří mají potřebu tady mluvit o pornu apod., ať laskavě jmenují nějaký důmyslnější a inovativnější počin z poslední doby. Noé rozhodně neměl v úmyslu diváka rajcovat. Ten film samozřejmě není bezchybný - mě osobně třeba značně irituje soundtrack (Pink Floyd : The Wall a podobné rockové sračky - sice rozumím, proč si je režisér zvolil - chtěl něco nadčasového a originálnějšího než contemporary electro, které by se k tématu sice logicky nabízelo, ale za pár let by působilo podobně "dated" jako třeba dnes soundtrack k Antonioniově Identifikaci ženy; přesto si mohl vybrat něco trochu objevnějšího). I tak si ale troufám tvrdit, že ten, kdo nikdy neprožil něco podobného jako Murphy s Electrou, buď nezažil skutečnou lásku, nebo nenašel odvahu jít za svými sny.

Tiffany rozhodně potěší (a pobaví!), na druhou stranu - nalejme si čistého vína - je to ten typ snímku, bez jehož zhlédnutí byste stěží byli o něco ochuzeni. V kontextu tuzemské tvorby brilantní práce s významy - česká společnost je metaforicky vyobrazena jako burani okrádající jiné burany, poklad najde člověk ze společenské vrstvy, kde je snění o pokladech celkem rozšířené, jméno titulní "postavy" tvůrci evidentně také nevybrali náhodou, do toho kutání v Jiřetíně - všechno do sebe perfektně zapadá a vůbec se nedivím, kolik lidí toto dílko vyzdvihuje. Ve výčtu filmových kvalit by se dalo pokračovat - ať jsou to perfektně uvěřitelné dialogy, netradiční prostředí, kamera (Kamil Fila musel mít radost, že takhle to v Česku opravdu vypadá), výkon hlavního protagonisty atd. atd. Přes všechny tyto klady tvůrci nedokázali vytvořit o mnoho víc než jen formální hříčku (povedenější než Polski film, ale přece jen ne tak zábavnou jako Nic proti ničemu). Myšlenkové poselství Tiffany je totiž jak ze světa jejích protagonistů - vlastně jsme svědky hixploatace na druhou. Jinak řečeno, Andy Fehu sice prokázal z jistého pohledu větší porozumění filmovému médiu než Hřebejk, Prušinovský & spol., zároveň se ale spokojil se sdělováním banálních pravd denně omílaných v podnicích 4. cenové.

V kontextu hollywoodské produkce konstruující za každou cenu drama i tam, kde ve skutečnosti není, představuje 50 odstínů celkem příjemné osvěžení. Méně už se dá mluvit o ozvláštnění - vedle Posledního tanga, Pianistky nebo Nymfomanky, ale nakonec i těch zatracovaných 9 a půl týdne film působí i přes ucházející vizuál skutečně docela šedě. Pospojování hezkých obrázků, jimž pochopitelně dominují nahé scény Dakoty Johnson, mě na jednu stranu nijak neuráží (protože si na nic víc ani nehraje), na druhou ani nepředstavuje nic extra zapamatováníhodného nebo něco, k čemu bych se měl potřebu vracet (totéž platí o angažmá Rity Ory, která se ve filmu na chvilku mihne v roli Christianovy sestry). Obsah snímku zachycuje zápas o to, kdo bude mít v počínajícím vztahu navrch. To se mu docela daří, lavírování motivované snahou oslovit co nejširší spektrum divaček bez ohledu na jejich vztah k feminizmu vychází. Právě v tom je radno hledat příčiny úspěchu fenoménu "50 Shades" - dámské publikum už je znuděno na jedné straně "klasickými love stories", kde je ženská hrdinka přece jen pasivnější než její vyvolený, ale stejně tak i akčními hrdinkami. Autorky prostě natočily film o postavě, s níž se většina divaček může identifikovat, o "jedné z nich". Zkritizovat autorky za to, že jde spíš o náčrt než o plnohodnotný příběh, jistě lze; upřít jim, že našly mezeru na trhu, však těžko.