Enemy No. 1

Jsem velká nadšenkyně filmu už od dětských let. Je až k nevíře, že v pouhých šesti, sedmi letech jsem viděla snímky jako jsou Terminátor, Predátor nebo Vetřelec. Takové filmy mě velice poznamenaly a to v tom smyslu, že jsem si oblíbila osmdesátá a devadesátá léta. Dvě naprosto nejlepší dekády vůbec. V pozdějších letech následovaly filmy jako Rambo, Rocky, Komando, Smrtonosná past, Smrtonosná zbraň, nebo Poslední skaut. Humor, akce, svaly a barevné košile mě velice bavily. Pak ale přišel čas na horory, které jsou pro mě naprosto klasickým žánrem. Filmy jako Noční můra v Elm Street, nebo Pátek třináctého, či dokonce Halloween jsem zhlédla jako maraton a dodnes jsou to moje největší srdcovky. Následovaly další známé i neznámé horory a to z celého světa. Nakonec jsem zakotvila v Itálii, kde mě nesmírně zaujalo giallo. Najednou se mi začala líbit i sedmdesátá léta a snažila jsem se sehnat snad každý takový italský horor. Ihned jsem si oblíbila tvorbu Daria Argenta. Takové snímky mě velice ovlivnily, že giallo patří k mým oblíbencům a nedala bych na něj už ani dopustit.Sem tam se podívám na současnou filmovou tvorbu a zkouknu nějakou novinku. Nakonec však zase zabrousím zpět do těch zlatých dob filmu. Důležitá jsou pro mě i šedesátá a padesátá léta.  Padesátá léta jednak svou napínavou tvorbou Alfreda Hitchcocka a šedesátá léta pro svou údernost, v té době dostal film zcela nový a neotřelý nádech, který se postupem času posouval a posouval, třeba až k Johnu McClaneovi. :-) Co se týče mé rodné země, tak české filmy jsou pro mě naprostou klasikou, jako je třeba svíčková. Většinu českých filmů jsem viděla též v útlém věku (rodiče nechtěli číst pohádky, tak pustili film:-), tudíž na ně také nedám dopustit. Většinou se ale jednalo o normalizační komedie, tudíž postupem času jsem doháněla i ty ostatní (Bony a klid, Všichni dobří rodáci, Petrolejové lampy, Spalovač mrtvol, Kladivo na čarodějnice...). Pro ten náš film mám zkrátka slabost. Kromě slabosti ke všem uvedeným věcem výše, mám v oblibě i spoustu režisérů, herců,  hereček, skladatelů a filmů. K tomu taky slouží ty sekce oblíbení, jenže ono je toho někdy až moc. Zkrátka, kdo mě ve své filmové tvorbě velice zaujal, byl David Lynch. Jeho filmy jsou jako výlet do neznáma. Dnes nepochopen, zítra opěvován. To by k němu a jeho tvorbě sedělo asi nejvíce. David je zkrátka vždy napřed a než to většina diváků pochopí a uzná, uteče pár let (viz Twin Peaks). Mezi další mé oblíbence patří právě tvůrci akčních filmů, hororů, thrilleru, nebo fantasy filmů - Paul Verhoeven, Robert Zemeckis, James Cameron, John McTiernan, Steven Spielberg, Ridely Scott, Sam Raimi, John Carpenter, Dario Argento, Lamberto Bava, George A. Romero, Sergio Martino, Lucio Fulci, Wes Craven, Stanley Kubrick, Alfred Hitchcock a již zmiňovaný David Lynch. Mohu říct, že to určitě nejsou všichni a že jsem na někoho zapomněla. Co se týče herců tak tam jasně vítězí River Phoenix, Keanu Reeves, Joaquin Phoenix, Bruce Willis, Louis de Funés, Alan Rickman, Johnny Depp, Crispin Glover, Michael J. Fox, Sylvester Stallone, Arnold Schwarzenegger, Jim Carrey, Pierre Richard a spousta dalších známých i neznámých. U hereček zase vítězí Bette Davis, Winona Ryder, Angelina Jolie, Elizabeth Taylor, Sophia Loren, Michelle Pfeiffer a další. Co se týče české tvorby, tak oblíbenými režiséry jsou Karel Kachyňa, Juraj Herz, Václav Vorlíček, Věra Chytilová a Jiří Menzel. Mezi oblíbené herce a herečky bych mohla zařadit většinu, přes to bych mohla vyzdvihnout třeba Ivu Janžurovou, Magru Vášáryovou, nebo Vilmu Cibulkovou. Jako herce určitě Rudolfa Hrušínského, Petra Čepka, Eduarda Cupáka, Bolka Polívku, Vladimíra Menšíka, Miloše Kopeckého a spousta dalších. Ve svém volném čase nesleduji pouze filmy, ráda také čtu, kreslím, nebo sama píšu. Vedu si i filomový deník a sbírám videokazety (originálních mám zatím fakt málo:-) a další staré věci. Co se týče četby, tak v poslední době dávám přednost čistě poezii (Hrabě, Kainar, Těsnohlídek, Wolker), ovšem ráda čtu i beletrii. Zbožňuji jak světovou (Rowlingová, King, Rolland, Remarque, Kafka, Christie...) tak i českou (Hrabal (ten vítězí), Fuks, Vaculík, Mucha...). Čtu také ráda o historii, doma mám spoustu knížek o druhé světové válce, komunismu v ČSSR, knihu o Castrovi a Che Guevarovi, knihu Charty 77, knihu o Lidicích, nebo Katyni. Historii jsem měla ráda už na prvním stupni základní školy, kdy jsme měli vlastivědu a na druhém stupni dějepis. To byly dny, kdy jsem se opravdu těšila do školy. :-) To se nezměnilo ani na střední. Poslední dobou také ráda píšu poezii, nebo amatérské filmové články. Když je čas, ráda si zahraji i nějakou počítačovou hru, buď nějkaou novější, nebo staré klasiky z devadesátých let (nejčastěji střílečky, rpg, horory - Wolfenstein 3D, Doom, Quake, Blood, Far Cry, Stalker, Half-Life, Dead Space, Outlast, Tomb Raider, nebo i logickou hru Portal a Portal 2...). Jako každý miluju hudbu, poslouchám převážně hudbu z osmdesátých a devadesátých let, miluju Madonnu, poslouchám ale i žánry jako jsou rock, hard rock, trash metal (Metallica, Sepultura), nebo jazz, blues, new jack swing. V oblibě mám i soundtracky a to jak filmové, tak herní. Poslední dobou vyhledávám převážně horory, slashery z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nějak jsem se rozhodla vidět (skoro) všechny filmy z této doby. Zatím se mi to daří natolik, že jsem dokonce začala holdovat i trash artu.

Nejoblíbenější filmové soundtracky:

2000 What Lies Beneath, Pod povrchem, Alan Silvestri 

1992 Basic Instinct, Základní instinkt, Jerry Goldsmith 

1991 Terminator 2 Judgment Day, Terminator 2 Den zúčtování, Bred Fiedel

1990 Twin Peaks, Městečko Twin Peaks, Angelo Badalamenti

1988 Die Hard, Smrtonosná past, Michael Kamen

1987 Prince Of Darkness, Vládce temnot, John Carpenter

Oblíbené citáty:

Začni plnit sny ve skutečnost. (klišé)

Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali a ty ses usmíval, až jej budeš opouštět. (indické přísloví, něco na tom bude)

Trezorové filmy jsou filmy, které dnes mají vysokou hodnotu, ale dříve byla jejich hodnota vysoce nízká. Zkrátka se jednalo o snímky, které narušovaly, či dokonce poškozovaly dobré jméno socializmu a proto musely být zničeny, nebo jejich natáčení bylo zrušeno. Éra trezorových filmů byla velice rozšířená v šedesátých letech dvacátého století, kdy u nás v Československu vznikala takzvaná nová vlna, která byla odezvou pražského jara. Vznikaly kvalitní snímky, které se věnovaly jiným tématům, než byla nekonečná ideologie, či převrácené dějiny, nebo pohádky. V padesátých letech kladli filmaři velký důraz na historické filmy, kde mohli překopat celou historii a vyšlechtit tak komunismus, například utopický film Jan Hus z roku 1954, nebo taková Anna proletářka z roku 1952. Co však bylo celkem důležitým zlomem v československém filmu, bylo natočení pohádky Pyšná princezna. Ta byla natočena v roce 1952 a byla to vůbec první hraná pohádka našeho znárodněného filmu. Po úspěchu Pyšné princezny začal stát investovat peníze do natáčení dalších pohádek a že jich vzniklo hned několik. Pohádky publikum zaujaly snad nejvíce a hned jako další to byly komedie. Avšak šedesátá léta byla tím pravým smetanovým, když do kin přicházely naprosto svobodné a nezávislé filmy, které mohly konkurovat americké produkci.

Lidé veřili, že se něco mění. Věřili, že brzy bude všemu konec a že nebude trvat dlouho a z Československé socialistické republiky se stane demokratická repubilka. Znovu vycházel "svobodný" tisk. Znovu se mohlo o určitých věcech povídat nahlas v hospodách. Udavači měli strach, že už nebudou muset udávat a když skončí komunisté, lidé se jim pomstí. Občané věřili v Dubčeka a Svobodu. Léto roku 1968 bylo krásné, než přišel srpen. Rusko se rozhodlo reformy v Československu jakkoliv zastavit a tak z noci na ráno dvacátého prvního srpna roku 1968, začali náš stát okupovat vojáci Varšavské smlouvy (Polsko, Jugoslávie, Maďarsko, Východní Německo, SSSR). To mělo za následek ztrátu několika životů a několik raněných lidí, kterí se snažili vojáky, převážně Rusy, zastavit. Přemalovávali a přepisovali názvy ulic a směrovací tabule. Lidé znovu žili ve strachu. Někteří pořád veřili a doufali. Když se v lednu roku 1969 upalil student Jan Palach, věděli, že už je konec a že znovu prohráli.

Co se týče nové vlny, ta skončila rychleji, než naše naděje na svobodu. Filmy byly takzvaně uzavřeny do trezoru. Premiéra Spalovače mrtvol byla zrušena. Miloš Forman, který v Československu natočil snímky Hoří, má panenko, nebo Lásky jedné plavovlásky, v roce 1969 emigroval do Spojených států, kde později natočil velice úspěšné a dnes již legendární snímky Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus, nebo Vlasy. Ti co zůstali, museli se režimu podřídit. Buď natáčeli filmy, které byly pro komunisty vhodné, nebo nenatáčeli vůbec. Věra Chytilová natočila v roce 1966 stylizovaný a abstraktní film Sedmikrásky, které byly uloženy do trezoru. Později natáčela satirické komedie, či dramata, ale až v roce 1991 natočila svůj dnes již velice oblíbený, zároveň i neoblíbený film, který toho v sobě skrývá mnoho, jen vy to musíte odhalit, Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Odkazuje na život vesničanů, jejich morálku a zároveň i jejich porevoluční blahobyt.

A jaké filmy byly vůbec zakazované? Cenzurou by jistě neprošla nahota, politické řeči, jakékoliv dvojsmysly (pálení čarodějnic x politické procesy v padesátých letech), prozápadní myšlenky, odposlechy, pravdivý odkaz na historii a pravda vůbec. To všechno obsahovaly trezorové filmy. Byly to Všichni dobří rodáci (1968), Spalovač mrtvol (1968), Kladivo na čarodějnice (1969), Pasťák (1968), Sedmikrásky (1966), Skřivánci na niti (1969), Svatba jako řemen (1967), Ucho (1970) a spousta dalších.

Film Všichni dobří rodáci z roku 1968, který režíroval Vojtěch Jasný a hlavní roli hrál Radoslav Brzobohatý, dobře ukazoval na znárodnění půdy komunisty v roce 1945. Obyčejní zemědělci, rolníci museli pod nátlakem (mučení, držení v cele i bez jídla či vody), podepsat prohlášení, že souhlasí se zestátněním jejich vlastní půdy a odevzdávají ji tak všem, tudíž státu. Spalovač mrtvol, který byl natočen ve stejném roce, režíroval Juraj Herz a hlavní roli hrál zasloužilý umělec Rudolf Hrušínský. Film byl natočen podle stejnojmenné knihy Spalovač mrtvol od Ladislava Fukse a nabízí jedinečnou atmosféru na černobílém obraze. Rudolf Hrušínský vystupuje jako Karel Kopfrkingl, který si rád předčítá knihu o Tibetu a spolupracuje s nacistickými okupanty. Zbavuje se všeho nebezpečného, dokonce i své rodiny. Zde měli komunisté strach, že lidé neuvidí pouze nacistické okupanty, ale i komunisty, s kterými mohl kdokoliv spolupracovat. Viděli zde dvojsmysl, tudíž premiéru dne čtrnáctého března roku 1969 přerušili StB a diváci mohli film znovu vidět až v roce 1990. Film mohl být dokonce nominovaný na cenu Oscar a byl přirovnávan k Hitchcockovým filmům.

A tak to bylo. Buď zničit svoje dílo, svůj film, nebo zničit svoji karéru. Druhé východisko bylo, že budete natáčet později normalizační filmy, či seriály. Avšak nakonec se trezorovým filmům dostalo šance, kdy byly po pádu komunismu všechny znovu promítány. Museli čekat více jak dvacet let na svoji šanci. Spousta diváku si tuto novou vlnu přiopomíná. Možná se vám ani nechce věřit, že náš film byl tenkrát tak nadčasový. Ale byl. A kdyby tenkrát to pražské jaro vyšlo a kdyby k nám tenkrát nepřijely ty tanky a kdyby nás tenkrát SSSR nechalo být, tak kdoví jak by to pokračovalo. Náš film, celá naše kultura by vypadala jinak. Neemigrovalo by tolik umělců. Forman by tu zůstal. Kundera by tu zůstal a Československo by vzkvétalo do krásy. Jenže ony nakonec ty tanky opravdu přijely a celá zem byla uvrhnuta do naprostého nekulturního barbarství a pozdějších normalizačních filmů, kterým dnes všichni říkají hej!

Gia. Film o jedné mladé modelce, která jako první měla titul supermodelka. Byla krásná, mladá a úspěšná. Cindy Crawfordové se na začátku kariréry říkávalo mladá Gia, která ji byla a je opravdu podobná. Gia svoji kariéru odstartovala v roce 1978, kdy se seznámila s bývalou modelkou Wilhelminou Cooperovou. Gia měla bouřlivé mládí, stejně tak jako Drew Barrymore, která měla s alkoholem zkušenost už v devíti letech. Gia s alkoholem, marihuanou a drogami začala jen o pár let později. Nevyhovovala ji střídavá péče. Většinu času také trávila v (gay) klubech. Když však konečně získala nějaké menší nabídky, přestěhovala se do New Yorku. Brzy začala fotit pro Vogue a její jméno začínalo být v modelingu synonymum pro slávu.

Giina krása a nenucené vystupování udělalo dojem na každou agenturu. Gia byla jiná než ostatní modelky a tak fotila pro světový módní časopis Vogue, Cosmopolitan, Versace, Armani, Dior, Yves Saint Laurent a další. Přes to všechno se ale cítila v hloubi duše opuštěná. Ve svém bytě v New Yorku bydlela sama a tak samotu zaháněla kokainem a návštěvami v populárních klubech. Bez těch drog bychom mohli říct, že Gia byla tak trochu živel.

V roce 1980 během focení v Karibiku se projevil její problém s drogami. Když jeí přítelkyně Coopetová zemřela, upadla Gia do silných depresí a zvýšila dávku kokainu a poprvé začala užívat i heroin. Jjeí spolupracovníci si brzy uvědomili, že je Dia těžce drogově závislá. Ta si však stále myslela, že má všechno pod kontrolou a to i přes to, když si píchala v práci heroin do žil. To mělo za následky, že při focení usínala, dělalo ji problém neusnout, dále také špatně artikulovala a vpichy na jejím předloktím se už nedalo jen tak skrývat. Musela se kvůli stavu svých žil podrobit chirurgickému zákroku i když zabýralo spíše retušování fotografií.

Na konci tohoto roku Gia podala výpověď a přecházela z jedné agentury do druhé. V roce 1981 se přestěhovala z New Yorku zpět ke své matce plně rozhodnutá, že se svou závislostí začne něco dělat. Rozhodla se jít na odvykací program, kde se bohužel seznámila s dívkou, se kterou začala znovu užívat drogy aznovu do toho naplno spadla. To už mělo za následek i menší autonehodu, honičku s policií pod vlivem alkoholu a drog, nebo vykradení bytu své matky.

Gia šla znovu na léčení, jenže když se dozvěděla, že při autonehodě zemřel její přítel, ukončila proces léčby. Její tělo bylo pokryté ranami a hnisajícími boulemi, které jsou mezi narkomany tipickými. I přes to však mohla fotit dál a v zimě roku 1982 nafotila snímky pro Cosmopolitan, kdy si musela ruce kvůli svému stavu schovávat za záda. Konečným focením pro velké magazíny bylo, když Gia opět usnula a popálila si hrudník cigaretou. Nikdo už nechtěl mít s drogově závislou modelkou nic moc společného. Na jaře roku 1983 nafotila poslední snímky a to v Tunisku, kde byla přistižena s drogami. Její kariéra byla u konce. Tak končí kariéra supermodelky.

Gia se odvrátila od svého úspěšného života. Oddala se drogám a v Atlantic City žila mezi narkomany, živila se krádežemi a prostitucí. Dokonce byla jednoho večera přepadena a znásilněna. Gia žila na podpoře, přihlásila se na půlroční léčebný program a nakonec se vrátila do Philadelphie. Zde prodávala v obchodu s oblečnením. Znovu začala uvažovat a projevovat zámej o modeling, nebo dokonce i měnších rolích ve filmech. Jenže její zdravotní stav se zhoršoval. Trpěla halucinacemi, schozofrenií, depresemi, infekcí prstů u nohou, anémií, či poruchou kostní dřeně.

Když konečně dokázala znovu nějak žít, nezvládala své stavy a k heroinu se znovu vrátila. Pokoušela se dokonce o sebevraždu předávkováním o takzvanou zlatou ránu. V roce 1986 bylo už všemu konec. Konec na hledání pomoci, či hledání nabídek na focení. Gii bylo při hospitalizaci zápalu plic diagnostikováno AIDS. Byla hospitalizována a umístěna do izolace, kde trávila poslední chvíle svého života se svojí matkou. Byla napojena i na respirátor, kdy komunikovala pouze pomocí psaných vzkazů. Gia zemřela osmnáctého listopadu roku 1986 ve věku dvaceti šesti let.

V roce 1998 byl o této modelce natočen televizní film, kde hlavní roli hraje Angelina Jolie. Život modelky je popsán tak, jak jste si ho teď mohli v krátkosti přečíst. Mapuje celou její kariéru od začátku až po samou smrt. Film je natočen tak realisticky, že divák může mít pocit, jakoby byl členem fotografického studia, když je Angelina Jolie jako Gia, focena na stránky časopisů. Je dbáno na každý detail, i když může být někdo nespokojen. Samozřejmě se nadá odepřít, že se jedná o krásný životopisný film. Nedá se ani uvěřit, že se jedná o pouhý televizní film. Jeho kvalita šplhá nahoru. Angelina Jolie svými hereckými výkony dokonce vyšplhala až na Zlatý globus. V tomto filmu mohla konečně ukázat své herecké i modelingové nadání.

Když Angelina hrála Giu, cítila se být zarmoucená. Život této modelky ji natolik zasáhl, že si dokonce musela oholit hlavu. Říkala, že to udělala pro to, že jí život a myšlenky na Giu pořád pronásledovaly a tak byl čas na to, aby tuto roli nějak ukončila a aby byl čas pro nové začátky.

Příběh tohoto filmu je naprosto dechberoucí a smutný. I když byla Gia narkomanka, tak i přesto si řeknete, že si to přece jen nezasloužila, navíc ve dvaceti šesti letech. Byla krásná a život měla před sebou.

Italský horor plný opery a krve. Hororový mistr Dario Argento natočil další film, který je opět plný křiku a děsivých smrtících scén. Jako v každém jeho filmu, se i zde objeví herečka Daria Nicolodi. Hlavní roli Betty hraje španělská herečka Cristina Marsillach, kterou bude pronásledovat vrah a před očima zabíjet její nejbližší a nejradžší. K tomu všemu, aby náhodou při vraždění nezavřela oči, přidělá ji pod víčka pásku s jehlami, aby nemohla ani mrknout. Betty bude mít strach o svůj život, věří, že za to může její role v Macbethovi, která ji přinesla slávu, ale i smůlu. Avšak i přes to všechno bude chtít vědět, kdo je vrahem jejich přátel.

V divadle se chystá velká Verdiho opera Macbeth. Všichni se nervózně připravují na večerní představení, připravují se kostýmy, rekvizity, kulisa, havrani a Lady Macbeth, která je tak trochu nevrlá. Neustále ji vyrušují krákající havrani, když ji ale dojde trpělivost, odejde z divadla. Před divadlem ji srazí auto. Jelikož musí být dnešní představení odehráno, je jako náhrada za Lady Macbeth je jasnou volbou mladá operní pěvkyně Betty, které někdo neznámý pozdě večer zavolá a oznámí ji tuto novinu.

Betty má strach tuto rolí vzít, jednak si myslí, že by Macbetha neodzpívala dobře, a jednak ví, že Macbeth nosí smůlu. Její přítelkyně Mira (Daria Nicolodi), se ji však snaží utišit a přimět ji k tomu, aby roli vzala a nebyla hlavně pověrčivá. Betty podlehne nátlaku Miry a ostatních tvůrů operního představení, že nakonec nabídku příjme.

Když příjde čas na představení, Betty předvede skvělý výkon. Jenže během opery se stane vražda. Když Macbeth skončí, Betty sklidí velký potlesk a slávu. Všichni ji gratulují, její přátele a dokonce i první fanoušci. Ovšem večer ji a jejího přítele někdo přepadne v bytě. Betty nalepí pod víčka pásku s jehlami a ona tak musí sledovat smrt svého přítele. Vrah k ní promluvá, promlouval k ní i v divadle, tudíž musí Betty nějak znát. Když ale všechno skončí uteče celá vystrašená pryč. Takhle ji napadne ještě několikrát, pokaždé bude mít na očích pásku a pokaždé ji zabije někoho blízkého. Betty si ale nakonec vzpomene, že všechny tyto události se podobají jejímu snu, který se ji často zdával, když byla ještě malé dítě. Zdálo se ji o tom stejním vrahovi v černé masce a ještě o její matce.

Na konci z jednoho dalších vystoupení Betty, jsou vypuštěni havrani do jeviště, kteří najdou vraha. Betty tak bude muset čelit pravdě z minulosti a zároveň vrahově síle.

Dario Argento znovu, po svém úspěchu s hororem Phenomena, sází na sílu zvířat. Do popředí děje jsou tentokrát stavěni havrani, kteří budou svědky vraždy. Ti budou nakonec identifikovat vraha a vyklovou mu oko. Dále jsou tu opět krvavé scény plné triků a masek. Strach hlavní hrdinky Betty a popravu přátel, vždy skvěle podtrhne rockovo-metalová hudba, která se stala pro Argenta typickou, při takových scénách. Nejlepší jsou však scény v divadle, kdy se stáváte divákem i opery v krásném prostředí. Co vás však může doslova odrovnat, bude překvapivý konec, který bude plný vysvětlení. Šokující konce jsou pro Argenta také typickými.