black.mao

Stejný film i na této stránce https://www.csfd.cz/film/145582-koken-wa-arezu-tsukage-ittoryu/filmoteka/

Pokaždé si dáte odvar z čehosi, zvlášť když vám to nabídnou úplně cizí lidi a zvlášť když vám po něčem takovém bylo minule dost divně. Pokaždé musíte zabít toho, kdo vám řekne, že už tuhle bizarní hru nechce hrát a ještě mu strašně moc děkujete za jeho čistou oběť, která vás smířila s veškerenstvem. Zásadní je, že to musí být student antropologie a z Ameriky a jeho mrtvolu musíte naaranžovat tak, aby z toho byl cca 3 sekundový záběr, který nijak nedává smysl, ale v traileru to vypadá strašně akčně. Navíc se to musí odehrávat ve Švédsku, kde mimo výroby nábytku a automobilů značky Volvo pak jen obětují důchodce a nikomu to není vůbec divné. Ale v poho, jsme daleko za polárním kruhem, kde, jak každému vysvětlíte, slunce zapadá jen na chvíli a vlastně je to jen takové šero, takže potom ty záběry rituálů za tmy a svitu loučí se odehrávají nejspíš někde v Norimberku na srazu Hitlerovy mládeže. A celé se to děje na takové loučce u lesa, (ano, na podobných jsme dělávali dětské letní tábory) a vy tak celý film přemýšlíte, čím se tam ti lidé vlastně po zbytek roku živí? Že by jim ti studenti vydrželi až do další sklizně, pardon rituálu? Zkrátka, nedomyšlené, amatérsky zahrané, navíc toporné a příšerně odtažité. Nudna co si hraje na horor, ale koukat se v zoo, přes sklo, na pářící se šimpanze není porno.

Pindy senilního staříka, který byl kdysy výborný dokumentarista, ale teď je jen dementní salónní komunista, který tak maximálně dokáže slintat při vzpomínce na mladou korejskou sestřičku, která mu kdysi dávala injekce vitamínu B12. Smutné a úplně zbytečné.

Takové hezké barevné nic o takovém hezkém barevném ničem. Opravdu, zachytit se něčeho co by neukazovalo svoji topornou prvoplánovitost, naivní edukativnost a žvýkačkovitou barvičkovitost bylo hodně těžké.

Režie: Mizuho Harumi (aka Mizuho Shunkai)

Lazarescu Dante Remus, tedy nemocný poutník který nepostavil svůj Řím. I skrze jméno se dá vyprávět příběh důchodce pana Lazaresca, který pije, aby zahnal samotu vdovce a hlavě zapomněl na své fyzické potíže, které si nakonec tímto pitím způsobuje. Jednou se ale stane, že domácí pálenka už k překonání bolestí nepomůže a Lazarescu je nucený zavolat záchranku. Potíž je ta, že ve stejnou dobu se stane na dálnici tragická nehoda a několik desítek těžce raněných je rozvezeno do všech okolních nemocnic, takže opilý Lazarescu je přetíženými lékaři vnímán jako nezodpovědný alkoholik, který si za svůj tristní zdravotní stav může vlastně sám. Náš hrdina je tak, stejně jako jeho jmenovec Dante Alighieri, svědkem pekla - pekla lidské bezohlednosti, nevšímavosti, frustrace a hloupé arogance. Příkladným Vergiliem na této pouti mu je zdravotní sestra (výborná Luminita Gheorgiu), která snad jako jediná projeví trochu soucitu a nenechá nebohého poutníká zemřít na nemocniční chodbě a stále jej doprovází do dalších nemocnic, kde se odehrávají ta stejná vyšetření a dochází se k těm stejným závěrům: stav urgentní, operace nutná, avšak z důvodu monentálně přetížených kapacit byl pacient odeslán do jiného nemocničního zařízení. Určitě nesouhlasím s těmi, kteří v komentářích píší o nízké úrovni rumunského zdravotnictví. Sami ve filmu vidíme moderní lékařskou techniku i profesionální zdravotníky ji obsluhující. Toto dílo samozřejmě není kritikou zdravotní úrovně v Rumunsku, to by bylo jen jakousi černou fraškou lokálního významu. Naopak, poselsví je univerzální a neodbytně se hlásí celých 150 minut trvání filmu. Jaká je hodnota starého nemohoucího člověka, zanedbaného a zapáchajícího dědka, který leží na nemocničním lehátku a blábolí cosi o bolesti hlavy a břicha? Má cenu ho ještě zachraňovat? Co sním, když pomoc současně potřebují i ti mladší, i ti hezčí,i ti chytřejší, i ti bohatší? Jakou cenu má jeho život a jakou cenu má tedy i život náš?

Obávám se, že Šúmei Óniši snad vůbec neexistoval. Tento film režíroval Masahiro Makino (viz. Stuart Galbraith: The Toho Studios Story: A History and Complete Filmography).

Duplicitní stránka k https://www.csfd.cz/film/145445-jinsei-gekijo-seishun-aiyoku-zankyohen/filmoteka/

Jen pro pořádek doplním, že tento film režíroval Daisuke Itô.

Malá poznámka na úvod: Íránci jsou šíité a okolní arabský svět je převážně sunnitský, vyjma jihovýchodního Iráku, Jemenu, Bahrajnu a Ázerbájdžánu. Z tohoto i dalších důvodů se sami Íránci za Araby nepovažují, takže ono "rozdílné vnímání kultury v evropském a arabském světě" v oficiálním textu distributora je stejná pitomost, jako popisovat československou novou vlnu slovy např. "ty výborný ruský filmy". Ale pojďme k filmu. Malá Marjane zvaná Marji vyrůstá v zemi, kde revoluce neznamená vždy skok k lepším zítřkům (což platí téměř vždy). Diktaturu ambiciózního a bezohledného šáha Muhammada Rezy Pahlavího vystřídá po islámské revoluci tuhá theokracie bigotního ajatolláha Rúholláha Chomejního. Marjane, pocházející z dobře situované rodiny intelektuálů, potkává svého strýce politického vězně a dozvídá se o svém již mrtvém dědečkovi, perzekvovaném šlechtici. Narůstá tak napětí vyvolané rozdíly mezi oficiální státní a rodinou historií a dospívající Marji začíná revoltovat. Navíc vypukne válka s Irákem a státní aparát začne utahovat šrouby. Začíná hon na ideové odpůrce a rodiče raději posílají Marjane studovat do Evropy. Zde se však naše hrdinka jen těžko sžívá se svým novým prostředím. Je vnímána jako exot z té barbarské země, rozumí si jen s partou outsiderů a navíc se přidají i první milostné problémy. Marji neví jak na tyto problémy reagovat, nakonec žije na ulici a po hospitalizaci v nemocnici se vrací domů. Zde sice skončila válka, ale jinak se nic nezměnilo. Mravnostní policie dál šikanuje občany, pro ženy platí přísná náboženská pravidla, je zakázaná západní hudba, alkohol. Marjane tak po několika životních peripetiích opouští Írán již natrvalo. Její babička, velmi moudrá a emancipované žena, její životní vzor, umírá několik měsíců po jejím odjezdu. Slovy již dospělé Marji "každá svoboda něco stojí".