black.mao

Sirtlarindaki hayat (2004, Life on their shoulder)

Takové "Hoří, má panenko" po íránsku. Absurdní snaha policistů udržet pořádek během fotbalového zápasu Bahrajn - Írán, tedy nevpustit na stadion žádnou ženu a ty už zadržené udržet odděleně od ostatních fanoušků, je předem odsouzena k zániku (a podobá se tak neméně absurdní snaze vesnických hasičů zorganizovat hasičský bál a nenechat si při tom rozkrást tombolu). Tak jako nejde věrohodně vysvětlit, proč íránské ženy na stadion nemohou, kdežto ty japonské ano, tak stejně není jednoduché umožnit těmto dívkám vykonat potřebu, protože na stadionu, kam nemohou ženy, těžko najdete dámské záchody. Cestou na policejní stanici jsou pak všichni naši snaživí ochránci pořádku vytažení slavícím davem z dodávky a celá jejich urputná snaha přichází vniveč. Panahí natočil výborný film, pro všechny dívky byl tento film jejich prvním a jejich bezprostřednost je úžasná. Všichni si proto zaslouží plný počet *.

Zhýralý samuraj Gonkurô (Shigeru Amachi - Jigoku, či Tôkaidô Yotsuya kaidan mnohem známějšího Nobuo Nakagawy) zabije, společně se svoji nevlastní tetou svého vlastního movitého strýce, aby nakonec neušel spravedlivé odplaty ducha zavražděného a to za vydatné pomoci tanukiho - psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides viverrinus), kterému japonská lidová tvořivost přisoudila mimo jiné i dovednost brát na sebe lidskou podobu. Ač film není skutečně nijak úžasný, stojí za shlédnutí právě pro klasický příběh, prostý jakékoli snahy o "modernizaci" tématu kaidanu a také kvůli zde již zmíněném originálním bestiáři japonských yôkai.

http://www.dailymotion.com/video/x170k0w_nichiren-to-moko-daishurai-1958-official-movie_shortfilms

Sněžná žena (Shiho Fujimura) se zamiluje do mladého sochaře (Akira Ishihama - např. mladý Motome ve výborném Kobayashiho Harakiri) aby zjistila, že mimo lásku dokáží lidé rozdávat chamtivost, zlobu a nenávist. Nelze vidět v tomto kaidanu, kterým mě Tanaka přesvědčil, že zvládá i další žánry mimo jidaigeki (Zatoichi, Nemuri Kyoshiro, či Shinobi no mono) hrůzostrašný horor, ale klasickou pohádku byť plnou nezbytného napětí. Mladý Yosaku po smrti svého mistra musí vytvořit pro chrám sochu bohyně soucitu Kannon, avšak nemůže najít správný výraz tváře. Yuki, jeho manželka a původně sněžná žena, snáší mimo jiné i ústrky od panovačného a bezohledného správce, kterého nakonec zabije. Tak se ale musí vrátit zpět do svého světa démonů, přičemž v momentě loučení Yosaku, který má hlavní vinuy na tomto nešťastném konci, objeví ten dlouho hledaný emoční výraz, chybějící jeho soše. Film upoutá nejen svojí výbornou atmosférou, ale i skvělou hudbou Akiry Ifukubeho.

Výborná pohádka mistra Kurosawy. Dva vesničtí dřeváci Tahei a Matašiči (skvělí Minoru Chiaki a Kamatari Fujiwara) co jsou schopní pro měďák zradit jeden druhého, potkají princeznu Yuki (Misa Uehara - Desperado Outpost Kihachi Okamota, nebo i Nippon tanjô Hiroshi Inagakiho) utíkající, spolu se svým až psovsky věrným generálem Makabem Rokurótou (poněkud slabší výkon Toshira Mifuneho - pravda, ne pokaždé mohl hrát Yojimba), před armádou pronásledovatelů. Co však upoutá pozornost obou hamižných trhanů, není ani tak pohnutý osud prchající princezny, ale asi půl tuny zlata který musí generál Rokuróta spolu s princeznou dostat do bezpečí. Taheiovi s Matašičičim se žádná hora najednou nejeví příliš vysoká a žádná strž pro ně už není nepřekonatelně hluboká, obtěžkáni tímto zlatem následují oba naše utečence nepřátelským územím a jejich živočišná chamtivost, kontrastující s aristokraticky odměřeným chováním princezny, baví mnohdy víc než mistrné ovládání kopí Mifuneho generála. Z dalších rolí určitě stojí za zmínku přátelsky nepřátelský generál Hjóe Susumu Fujity (Sugata Sanshirô debutujícího A. K., nebo třeba Yosôbei Kajikawa v Inagakiho Chûshinguře) a dostane se i na Takashi Shimuru, byť v epizodní roli princeznina rádce. Film si právem zaslouží plný počet *, nehledě na inspiraci George Lucase a to i díky hudbě nehudbě Masaru Satôa. Musím ale přiznat, že slušivé šortky a tričko princezny Yuki mě poněkud iritovaly, Ve středověkém Japonsku by byl tento vyzývavý obleček společensky neakceptovatelný.

Mladá Yuko (nádherná, byť poněkud toporná Yukiko Kobayashi) se stane upírkou, na což doplatí většina lidí v jejím okolí. Námět a ani zpracování není nijak originální, zajímavé je však, podle mého, prolínání japonských reálií s klasickým evropským hororem, ještě před Takashi Miikem, Takashi Shimizuem, či Kiyoshi Kurosawou.

První část odehrávající ve štatlu, kdy si naši milí Židé snaží zachránit svůj život před deportací do lágru bláznivým nápadem zorganizovat vlastní deportaci a utéci tak, pod přísnou kontrolou svých sousedů převlečených za nacisty do Palestiny, je svěží, vtipná a těžko ji lze něco vytknout. Druhá část, odehrávající se ve vlaku, je naopak toporná, nudná a plná bezradnosti svých tvůrců. Mihaileanu bere za vděk kýmkoli a čímkoli, jen aby se film posunul o kousek dál. Vtipy najednou nejsou vůbec vtipné, ti blbí Němci jsou ještě blbější než v jiných válečných filmech a zcela zbytečné epizody s partizány, či romským taky falešným transportem ... Snad konec, kdy Šlomo dovypráví svůj příběhza ostnatým drátem koncentračního tábora, mě vytrhl z určité letargie z tohoto filmu. A srovnávat Vlak života s Benigniho "La Vita e Bella"? Ale jděte :) To můžeme srovnávat Třicet případů majora Zemana s Easy Rider, protože tam taky nějaký chlapi jezdí na motorkách.

Dnes bychom to nazvali filmem o filmu a dali jako bonus na dvd Felliniho filmu Satyricon. Místy i nudící dokument o natáčení tohoto filmu, ozvláštněný poněkud nesrozumitelnou mistrovou angličtinou. Režie Gideon Bachmann.

Jistě zajímavý film, na kterém však vadí určitá bezkoncepčnost příběhu. Naopak, velmi zajímavá je hudba jednotlivých kapel od bluesové Rany Farhan po rapoveho Hichkase. Je ale velká škoda, že kapely nejsou ve filmu označené. Pokud totiž budete Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh sledovat, tak potom kvůli kapelám, jinak vás dost jednoduchý příběh dvou mladých lidí hledajících kytaristu do své kapely a shánějící víza, aby mohli vycestovat ven z Íránu, bude, až na pár vtípků, nudit stejně jako mě. Celkově to všechno působí nehotovým, uspěchaným dojmem. Ghobadi točil tento film sotva dva tři týdny, zřejmě z důvodu přílišného zájmu policie a navíc herecké výkony až na jediného profesionálního herce Hameda Behdada nejsou zrovna přesvědčivé. OK, ale to vše neubírá tomuto snímku na síle. Filmů o mladých točených natruc režimu jsem dosud mnoho neviděl, proto čtyři * Všichni co pracovali na tomto filmu si to zaslouží.