najret

Taková ta česká klasika - když chybí nápad, musí to aspoň nějak vypadat. Takže vezmete známý český herce, zasadíte je do nějaký díry, zařídíte, aby vypadali jak vytažený z konťáku, necháte je existovat v prostoru a spoléhat na to, že to bude fungovat tak nějak samo o sobě. Tohle ale bylo víc tragický, než obvykle tragikomický a celkově mi z toho zbyl spíš takovej hodně nepříjemnej pocit.

Pro někoho umělecký počin, pro mě místy nesnesitelný kýč. Snaha o velké umění, které je však poskládané ze samých klišé. A ve výsledku jsou všechny ty krásné záběry stejně tak nějak prázdné. Pořád ale o sto procent lepší než většina dnešní klipové produkce.

Nádherná šílenost, při jejímž sledování máte pocit, že jste nutně museli požít nějaký drogy. Not bad.

Dlouho jsem neviděla český film, který by na mě tak hluboce zapůsobil. Filmy české nové vlny jsou dnes už notoricky známé. Je tedy s podivem, že tomu není zrovna tak u snímku Případ pro začínajícího kata. Řekla bych dokonce, že většinu zmíněných filmů i převyšuje. Velkým překvapením pro mě byl herec Lubomír Kostelka v hlavní roli Lemuela Gullivera. Dosud jsem byla zvyklá vídat ho pouze v rolích staříků v komediích typu Trhala fialky dynamitem. Tahle úloha mu vyloženě sedla a myslím, že by si takových rolí zasloužil mnohem víc. Zdá se, že totalitní doba neumlčela pouze jen výborně filmaře, ale vybrala si svou daň i mezi hereckými talenty.

Místy hodně dobrý, místy hodně nudný, sem tam divný, ve výsledku ale příjemně nenucený a hlavně nevyumělkovaný. 3,5*.

Tenhle dokument je v dnešní době "profláklý" zejména díky hudebnímu doprovodu Cinematic orchestra. Osobně bych ale doporučila pustit si ho například i s původní Šostakovičovou hudbou, nebo třeba s tou od Michaela Nymana. Variant je dnes bezpočet, působivá vizuální složka se zcela pochopitelně stala velkou inspirací pro mnoho hudebníků/skladatelů. Každý si pak s obrazem hraje naprosto odlišně a výrazně tak mění atmosféru a celkové vyznění záběrů. Krásná ukázka toho, jak velkou roli hraje hudba ve filmu.

Už úvodní scéna, na které krásná Emilia Marty přijíždí ve své limuzíně a za ní se promítá město, dává tušit na dobu vzniku filmu velmi kvalitní vizuální podobu. Pokud se mám rozepsat o podobě scény, tak musím podotknout, že Kašlík zůstal věrný své pověsti avantgardního režiséra. Scéna je propracovaná do posledního detailu a postavy se po ní pohybují s téměř domáckou znalostí. Na české poměry je zde i nezvyklé pojetí kamery. Ta je buď neustále v pohybu a pronásleduje aktéry na každém kroku, nebo nabízí zajímavé pohledy, kdy na scénu v pozadí vstupují postavy, aniž by kamera spustila zrak z právě „hovořicích“. Umožňuje nám však i detailní záběry tváří herců, zobrazujících jejich dokonalou mimiku, emoce i ledový klid. Hojně je využíváno hry stínu či zrcadlového efektu. Podle mého názoru se v tomto případě přenesení opery do filmové podoby vydařilo. Filmová kamera přidala opeře ještě více na dramatičnosti. Na druhé straně neumožňuje divákovi zachovat si jakýsi "odstup", jak je to běžné na divadelní scéně. Opera "tak zblízka" diváka na úkor děje téměř hypnotizuje. Člověk se v jedné chvíli přistihne, jak jen omámeně zírá na plátno. Pokud bych měla vypíchnout jiné "nedostatky", upozornila bych na občasné nepřesnosti, kdy protagonistům nejde hudba přímo do pusy, ale s odstupem času se mi to zdá spíše jako moje malichernost.

Na první pohled možná jen mile dětsky naivní film. Obsahuje však několik zásadních pravd o životě. To že některý lidi jsou víc a některý míň, a pokud se je naučíme rozlišovat a filtrovat, pak bude náš život možná o dost šťastnější. Že to, jak si vykládáme chování ostatních, se nemusí vždy shodovat s realitou. A taky že nedostatek komunikace mezi lidmi zapříčiňuje akorát nedorozumění a nepochopení. Možná to všechno zní jako klišé, ale prostřednictvím sympatických dětských hrdinů to najednou nějak víc dává smysl a hlavně absolutně postrádá patos. Snímek který mě opravdu zahřál na duši.