anakarenina

V tomto filmu mě nejvíce zaujal svým hereckým výkonem Javier Bardem. Tak chladný, bez projevu emocí, precizní, nekompromisní nájemný vrah, řídící se vlastními filozofickými úvahami o smrti a existenci lidského bytí a přesto v něm vnímám cosi citlivého, takže kdyby mě přišel zabít, budu smířená úplně se vším. 

Tento film je pro mě zklamáním oproti očekáváním, které jsem do něj vkládala. Myslím, že popisek filmu zcela neodpovídá tomu, co se v něm odehrává, abych byla přesnější, nemyslím si, že jde v příběhu o  hledání cesty smíření se s otcovstvím, láskou, duševnem, zločinem, vinou a smrtelností. Všechny tyto intimní oblasti lidského bytí jsou sice ve filmu zachyceny, ale jsou tak roztříštěné, že jsem neměla šanci se ani do jednoho z těchto témat pořádně ponořit, tak nějak mě nechávali chladnou... Ve výsledku všechno nakonec zastíní scény, které reflektují svět podsvětí současné Barcelony a sociální problémy lidí, žijících na okraji, v ilegalitě. Je těžké zachytit poctivě všechny témata ve stopáži 148 minut, možná kdyby se režisér soustředil jen na některé z nich, třeba vztah s manželkou, prostitutkou, trpící bipolární poruchou, měl by pro mne snímek větší hodnotu.  

Válečné dramata nejsou úplně mým šálkem kávy. Sahám po nich až úplně naposled, když už nemám z čeho vybírat. tento seriál mě naprosto "odvařil". Působil na mě realistickým dojmem, skvělá kamera, podmanivá hudba, výborné herecké výkony. Jen jsem se trochu hůře orientovala v jednotlivých postavách a než jsem si k některým stihla vytvořit vztah, zemřeli. Což z mého pohledu seriálu trochu škodí, protože kdyby za těmi muži stál i nějaký lidský příběh,(něco z jejich soukromého života) byl by pro mě ten prožitek směrem k jejich osudům mnohem silnější. Takhle jsem tam s nimi mohla být jen na "půl"...

Jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí. Mezi radostí a smutkem, mezi krutostí a něhou, mezi nadějí a bezmoci. Tohle vše jsem dostala naporcované jemně leč s naléhavostí vlastní jen Jarmuschovi. Tenhle příběh se mi vryl pod kůži úplně stejně, ne- li s větší intenzitou, jako Blaekovi básně...

Film na mě působí jako psychologické drama, které se dotýká tématu mezilidských vztahů v té nejintimnější rovině(důvěra, odpuštění,smíření...) jež může pochopit pouze protagonista sám. Hlavní hrdinku vnímám na začátku filmu jako manipulativní, hysterickou osobu, trpící chorobnou žárlivostí a strachem ze  ztráty a jen ztěží u ni hledám pozitivní momenty. A i její počin a způsob jakým to udělala, na mě spíše vrhají dojem sobeckosti než sebeobětování se ve jménu lásky. Velmi křehký snímek o vině, která je odčiněna? velkým utrpením...