Exkvizitor

Výborný dokument, který dokazuje, že namísto výroby filmů o 2. světové válce, které donekonečna přežvýkavají tisíckrát viděné fotografické a filmové záběry a rekapitulují mnohokrát řečené lze pořád natočit originální počin. Vyzrálé formou i obsahem, sympaticky objektivní v autorském komentáři.

Jakoby tento nestárnoucí film předznamenával neorealistické uchopení obdobného tématu minimálně v poválečném Umbertovi D. Ale to téma - nevyhnutelná "přebytečnost" staré generace a nevděk generace nové - je evidentně věčné. Nemusíme jít až ke Králi Learovi, s geniální nadčasovoství ho zachytil třeba i náš mistr Neruda. Vzpomínáte? "Dřevo ukradl jsi v panském lese / komu děláš z něho koryto?" / "Dědovi; - již se mu ruka třese, / nádobí už všechno rozbito." / "Nauč mne to!" - "Vida toho kluka, / nač by tvá to ruka uměla?!" / "Až se tobě třásti bude ruka, / koryto ti synek udělá!"

Vynikající historický seriál BBC z legendární papundeklové televizní éry, kdy scénář, herecké výkony a (divadelně úsporná a okázalou výpravou ostentativně pohrdající) režie byly vším. Fall of Eagles je nicméně spíše než klasickým narativně pevně svázaným seriálem typu Já, Claudius řetězcem relativně volně propojených 13 samostatných inscenací pojednávajících o několika klíčových epizodách ze života tří významných evropských monarchií, které vystupují jako jakési reprezentativní výjevy podávající zprávu o "duchu doby". Dalším charakteristickým rysem tohoto seriálu je jeho až úzkostlivé lpění na historicky doložitelných faktech: Žádné apokryfní příběhy ve stylu Daňkových Hříček o královnách tu tedy nečekejte - jakkoliv je autorská licence v líčení některých událostí i osob i zde evidentní (a nevyhnutelná). Hlavní devizou tohoto díla jsou ovšem každopádně mistrovské herecké výkony staré školy: Barry Foster jako německý císař Vilém II., Charles Kay jako ruský car Mikuláš II., ale především Patrick Stewart jako Lenin - jsou nezapomenutelní. Všichni tři jmenovaní (pochopitelně za vydatné pomoci autora) zobrazují uvedené historické figury mimořádně plasticky a nejednoznačně, zcela mimo prvoplánovou karikaturu. Například Stewartův Lenin je (mimochodem v souladu s historickou skutečností, nakolik můžu soudit) portrétován jako člověk velmi entuziastický, pracovitý, energický, organizačně a strategicky mimořádně schopný, charismatický - ale také despotický, arogantní, bezskrupulózní, nezdravě ctižádostivý a sebestředný. A tak mimochodem charakterově ne zcela nepodobný Stewartově později nejslavnější roli - totiž kapitánovi USS Enterprise Jean-Luc Picardovi ze seriálu Star Trek: Nová Generace. :-)

Civilní, inteligentní, přirozeně působící, skvěle zahraná "bytová" konverzačka, při níž si člověk matně vzpomene, jak skvělé filmy se tu na podobném principu točily před půl stoletím.

Vynikající anarchistický muzikál/opereta (resp. současně parodie na oba zmíněné žánry a jejich stereotypy: "Pořádná opereta přece potřebuje finále!") srovnatelný druhem humoru třeba s Clairovým Ať žije svoboda! Není divu, že šlo o jednu z nejúspěšnějších komedií Výmarské republiky a současně o jakýsi nedostižný komediální vzor tamtéž.

Pominu-li silnou tradici polského "kina morálního neklidu", zdá se mi, že zde nalézám zejména významnou inspiraci některými ruskými uměleckými díly kritizujícími společenské poměry. Počínaje - z hlediska tématu - literárními velikány 19. století, kupříkladu A. P. Čechovem a jeho povídkami jako Pavilon č. 6 (viz. také vynikající česká filmová adaptace pod jménem Archa bláznů) či Švédská zápalka (i v níž přijíždí policejní jednotka vyšetřovat zločin na odlehlý statek, kde místo vyšetřování chlastají vodku), až - zhlediska tématu i zpracování - k moderním filmovým dílům lidí jako Tarkovskij (symbolismus, rozklad jako téma a statické záběry postavené na vnitrozáběrové režii ve Stalkerovi), Zvjagincev (Návrat) a nejsilněji snad v poslední době Balabanov a jeho Gruz 200 - což je film Temnému domu podobný v mnoha ohledech: Děj zasazen do poměrů reálného socialismu 80. let 20. století naturalisticky zobrazuje všeobecně panující beznaděj, pokrytectví, zvůli, kariérismus, zvrácenost, násilí, sex a chlast. Inspirační zdroje, když už jsem u nich, se však jistě dají hledat i mimo Rusko - kupříkladu v některých násilím prodchnutých filmech bratří Coenů (Zbytečná krutost, Fargo) nebo v nedávném dánském Ukrutně šťastni (v poměrech malého městečka všichni lžou, smilní, vraždí a kradou, všichni o všech všechno vědí, ale nikdo nic neřekne). - P.S. Diskuse s režisérem po filmu odhalila, že Temný dům oplývá náboženskými symboly (které mé necvičené oko ateisty-ignoranta neobjevilo). Konec filmu, včetně skvělého posledního celkového záběru z jeřábu prý symbolizuje oltářní triptych: Život, smrt, (znovu)zrození.

Nejen vynikající suchý (a často velmi cynický) anglický humor sluší této klasické erotické komedii, která zahájila jedno ze slavných období britské kinematografie. Vedle propracované výpravy a opakovaně nápaditého užití montáže (zejména co se match cuts a paralelních střihů týče) filmu zřetelně dominuje gargantuovská postava Charlese Laughtona. Jeho bohémský, nenažraný, ješitný, živelný, dětinský a mohutně se smějící Jindřich VIII. - je k nakousnutí.

Velmi nezvyklý a současně velmi půvabný film. Jde o jakousi podivnou směsici fiktivního příběhu, hudebního dokumentu a vojenské propagandy. V zásadě zápletka pojednává o tomto: Několik mladých (fiktivních) vojáků dostane opušťák v New Yorku těsně před odvelením do zámoří. Vydají se do reálně (tedy i mimo fikční svět) fungujícího podniku Stage Door Canteen, jakéhosi vlasteneckého válečného kabaretu, kde dostanou zdarma najíst a každému je přidělena - ovšem za dodržení několika přísných pravidel, které zejména znemožňují intimní kontakt - jako společnost krásná (fiktivní) dívka. Vojáci prožívají v průběhu filmu s dívkami své romance - a přitom jsou svědky mnoha scének a hudebních čísel, které se odehrávají na jevišti podniku, a v nichž slavní interpreti reprezentují sami sebe. Tyto scénky a hudební čísla jsou přitom vynikající kvality - a vypíchl bych alespoň vystoupení orchestrů Counta Basieho a Bennyho Goodmana, scénku skvělého mně neznámého kominka-břichomluvce či píseň Ethel Mermanové. Všemi hudebními i nehudebními čísly, jakož i (převážně velmi zdařilými a břitkými) dialogy fiktivních postav se přitom vine jednoznačný silně vlastenecký (a často krvežíznivý) podtón. Jsme tak svědky žertovné písně o střílení do Japonců, písně o budoucím triumfálním pochodu Američanů Berlínem nebo dojemně naivní manifestace solidarity se spojenci ze Sovětského svazu a Číny. - Stage Door Canteen rozhodně není film, který by fascinoval hereckými projevy (řada je jich naopak dosti chabých), vynalézavou montáží či jízdami kamery. Ale nese určité, velmi silné a krásné nostalgické kouzlo dávno zašlých jazzových časů, plných autentického patriotismu, obdivuhodného sebeobětování a solidarity.

Natočeno ve stejném stylu a ve výsledku stejně geniální jako první Formanovy filmy vzniklé v Československu. Rejs pak připomíná zejména Hoří, má panenko: Stejně jako ve Formanově filmu, i zde se postavy chystají zorganizovat společenskou událost - místo soutěže krásy na hasičském bále jde o oslavu narozenin na výletní lodi - a tento proces odhaluje obdobné (mírně alegoricky motivované) charakterové vady zúčasněných: tvůrčí a rozhodovací impotenci, trapnost, znuděnost, užívání prázdných floskulí, manipulativní sklony... A stejně jako u Formana je to hrozná sranda.

Působivá dokumentární rekonstrukce a výpověď o sebe-upálení "polského Palacha" Ryszarda Siwiece. Snímek s obdivuhodnou otevřeností i víceznačností a bez zjevné autorské manipulace odpovídá na důležité otázky: Kde, jak a proč se upálil? Jaktože o jeho činu, na rozdíl od činu Palachova, téměř nikdo neslyšel ani v samotném Polsku? Co si o Siwiecovi mysleli jeho nejbližší příbuzní a přátelé, jak reagovali očití svědci protestu? Byl Siwiec šílenec, anarchista, svatý muž či dokonce vzor hodný následování? A byla jeho nakonec dokonale ututlaná obět zcela marná? - Silně kritický film "Uslyšte můj křik" významně narušuje vžitý mýtus o hrdinném a vzdorujícím polském národu, který je často porovnáván s mýtem o zbabělém národu českém.