Beuthen

Doufám, že už nikdy neuslyším nic jako Karla Gotta, který s podivným operetním vibratem zpívá Škoda lásky...

Pokus o feministické a náznakové soft-porno (kdykoli žena obšťastňuje muže a ne naopak, vypadá a dopadá to špatně viz Myslivečkův konec života) ne 18., ale povinným prizmatem 21. století včetně ženské nejen intelektuální převahy, takže i čtrnáctiletý Mozart musí nutně působit spíš jako produkt AI než mladý génius. Některé lokace a rozhodně hudba zachraňují leccos, ale hlavně díky Myslivečkovi, ne Václavovi. Než se snažit o takovéto aktulizace (jinde bude Smetana nasávat ve Švédsku feminismus? Dvořák v USA boj proti otroctví?), raději nenatáčet nic.

David Švec své stylové úpravy hraje s nadhledem, Adam Plachetka ovšem nezapře operního zpěváka: Jeho vibrata, ač naštěstí ne příliš mohutná, působí poněkud nestylově a připomínají Kecala, Kalinu a další smetanovské postavy, jakkoli je Plachetka ztvárnil výborně.

Program: Franz Liszt - 1. klavírní koncert, Es dur; Fryderyk Chopin - Valčík Des dur zvaný Minutový (přídavek Jevgenije Kissina); Igor Stravinskij - Pták Ohnivák

Ano, kontroverzně pojatá režie sice začíná narážkou na Čajkovského homosexualitu. Postupně ale narůstá pocit přinejmenším zbytečnosti, když postava skladatele předvádí na jevišti muka tvůrčího procesu včetně extatického jakože třískání do klavíru s náležitě exaltovaným výrazem tváře, hroucením se, postáváním vedle svých postav. Každé klišé je dobré a žádné není dost velké, abychom si uvědomili, jak trpící skladatel dává do díla sám sebe... Při tak dominující polopatičnosti je skoro škoda skvělých zpěváků i orchestru.

Trifonov je vynikající pianista, jak jsem sledoval i naživo při jeho loňském recitálu v Katowicích. Pletněv mě také jako pianista uchvátil naprosto neokázalou a přitom hlubokou interpretací 2. Rachmaninovova koncertu... Přesto se mi jeho "přeorchestrování" Chopinových koncertů zdá povrchové, možná vytahující z orchestru jiné barvy, ale bez výrazného efektu. Co se týče původní, "temnější" Chopinovy instrumentace, oba virtuózní koncerty jsou určeny převážně klavíru samotnému s orchestrem přirozeně vystupujícim do popředí zejména v předehrách, mezihrách a dohrách. Oba koncerty vždy fungovaly - a bez ohledu na Pletněva stále fungují - jako suverénní umělecká díla i bez úprav. Záleží i na schopnostech sólisty, dirigenta i orchestru - třeba v nahrávce s Elisabeth Leonskou Vladimir Ashkenazy (který je zároveň i výborný klavírista) s Českou filharmonií vytáhli z orchestru velmi barevný, pestrý a plastický zvuk. Pletněvova nová instrumentace je tak spíš zajímavý pokus bez většího uplatnění. Ostatně o chopinovské instrumentaci toho v dokumentu moc nezaznělo (hlavně ne "důkazy" jejích údajných slabin), největší prostor byl dán zkouškám orchestru, nahrávání, koncertu i Trifonovovi samotnému. Jeho hra si zaslouží plný počet hvězdiček.

Sice standardní TV detektivka, ale Vašátko s Horácem mají k sobě pořád dál - trochu se to snaží vyrovnat až závěrečná scéna. Nejslabší mně ale připadá líčení soukromého života postav - je to dost umělé, šedivé, dialogy hrozně chtěné, jak z nějaké učebnice. Hlavně na začátku filmu, v předešlé epizodě (Případ dvou sester) je to ještě markantnější.

Hodnocení rozhovoru Duky a Sidona (jako samostatný pořad tady není).

Modro-šedivý snímek ve svém průběhu nabízí řadu možností, kterými se bude děj dále ubírat. Potměšile? z nich však vycouvá, aby závěr přinesl návrat téměř do původního stavu, i kdyby to měla být pseudokatarze. Emoční studenost vyvažuje skvěle obsazená border kolie, která paradoxně působí jako nejlidštější postava celého filmu a zároveň svorník celé rodiny (čímž ovšem k oné zpochybnitelné katarzi přispívá).

Jak dívka svou mazaností k práci, štěstí i lásce přišla. Klasická schémata, známá i z naší kinematografie té doby a nakonec i z oblíbených divadelních frašek lepších i horších autorů (Feydaux apod.). Převleky (změny identity), nedorozumění a ne zrovna pravděpodobné momenty vedou k nevyhnutelnému šťastnému konci. Herecké výkony i režijní vedení se ale drží na celkem slušné úrovni. ____ Zajímavější jsou ovšem osudy samotných tvůrců, jejchž osudy později tragicky ovlivnila válka a německá okupace (režisér Mieczysław Krawicz, herci Franciszek Brodniewicz, Ina Benita, Michał Znicz) a které by vydaly na samostatný film, dokument nebo seriál.