Ukrizku

Příjemná vánoční oddechovka.

Teprve s odstupem několika let mám potřebu zhodnotit kvalitu každého detailu ďáblova obhájce. Dramatický průběh dozajista korunuje geniální Alovo prefinále - proslov o svobodné vůli člověka a o mohutnosti touhy po uspokojení pudů - dává thrilleru nadstandardní rozměr filosofické bilance: čím je člověk a proč je na světě, k čemu potřebuje Boha a za jakou cenu obětuje potravu duše potřebám těla. Soma pneumatikon - duch, který oživuje hmotu, hmotě může rozumět, ale nemusí se jí nechat ovládnout. Když vidím, co mohou mít, proč si na to nesáhnout, když si sáhnu, proč si nekousnout... nemohu nepřiznat svoji paralelu k dnešním komunálním volbám: vlci ve své existenci potřebují trávit beránky. Skryti v rouše beránčím, dokud nepotřebují pozřít sebe sama navzájem, jednou totiž beránci dojdou.

Uhlazené, decentní, emočně průhledné životopisné okénko, z kterého by šlo udělat drama za předpokladu, že by se někdo trochu umazal a divák by pak mohl být dotčen tíhou mezinárodní soudní mašinerie a nespravedlnosti nacistického bezpráví.

Hluboká je bezesporu láska Asie k Januszovi. Januszova láska k hloubce je hluboce sebestředná. Dokument sám o sobě ovšem hluboký není. Neukazuje životní priority před nemocí, ani nám nedopřeje informace o uspokojení po uskutečněném ponoru. Samotné přípravy by se vešly do pár minut. Člověka po CMP můžeme pochopit, pokud známe jeho život před nemocí. Význam hrdinských činů pocítíme až s následným přesahem. V Deep love ale nezbývá, nežli si domýšlet. Nabízí se tedy i motiv asistovaného suicida v hluboké lásce? Protože jestli je to jen o překonávání hranic, můj obdiv Janusz nemá. Můj obdiv mají jen ti, kteří ho hluboce respektují, laskavě ho podporují, ale s jejichž láskou on egocentricky manipuluje. Hrdinství má pro mne totiž jiný význam. Zde jsme jen svědky odhodlání nemocného člověka.

Upřímná výpověď o autismu s MR, která vyvrací rainmanovskou scifi o vtipálkovi s geniálními schopnostmi, čistým sakem a asertivními rituály. Tady je realita prosta líbivého umění dojímat. Realita obětavé lásky pečujících, absence zpětné vazby, realita odmítnutí a násilné saturace. Konečně první krok k pochopení nevyléčitelné introverze s patologickou asocialitou. Už jen zbývá doporučit shlédnout těm, kteří mohou ovlivnit zakázku státu . Slovy Hynka Jůna: zakázka státu musí být kvalita života. Kvalita života autistů i jejich blízkých.

Stejně jako u Pokání Ian McEwan jde do hloubky a netřeba mnoha slov ani obrazů, abychom vytušili, jak palčivě temné pocity ovládají život člověka, kterému zbývá jen malá naděje a někdy ano to ne. Jakkoli se považuji za přízemního diváka, v The Child in Time mi nepřipadalo nic nedostatečné, ale ani zbytečné. Nerespektuji ovšem český název, neboť celé drama vnímám jako metaforu pro dítě v čase, nikoli v pravý čas. V pravý čas přišla konečná perspektiva, to ano. (A díky té předvídatelnosti o jeden bod méně.) Absolutní ponořenost Benedicta Cumberbatcha do své role vyvolává dojem, že je to reálně on, kdo ztratil své dítě, ale stejně tak i svého nejlepšího přítele. Dějová paralela podporuje smysl hledání dítěte, nadbytečná v příběhu není ani omylem. Ale znovu podotýkám, že nějaké dvojznačnosti ve filmech obvykle nechápu. Možná jen tenhle snímek mi na obrazovku přišel v pravý čas.

Okouzlující jsou ženské ve svých rolích. Triviálně naopak působí převrat jejich pozic. Což je škoda, protože první polovina je výživná svou nepředvídatelností. Ta druhá je béčková.

Česká herecká lahůdka se zrychleným scénářem navozuje pocity krize středního věku. Prostá bilance stávajícího vztahu na pozadí triviálního románku na pracovišti sice ničím nepřekvapí, ale pozornost udržuje skvělým výrazem. Paralela natáčení pak filmovou atraktivitu ještě zvyšuje.

Neofilmátorská barevná americká atraktivita je téměř dokonalá. Až na jednu maličkost, precízní chladnokrevnost nedává prostor pocitům. Asi tak od třetiny filmu považuji za normální absolutně vyváženou trojlásku, kladně přistupuji k drogovým dealerům, přestanou mi vadit mrtvoly... a to je to, co nechci. Aby mě sebelepší film vmanipuloval do normality patologie.

Od svých povinných školních let jsem Švejkovi s odporem odolávala. K maturitě to byla snad jediná kniha, kterou jsem opsala, abych po dvaceti letech statečně usedla před velikonoční TV a přesvědčila svoji holčičku, že pro tentokrát může místo knihy do čtenářského deníku našvindlovat film a já ji podpořím tím, že to přežiju s ní. Začátek: Mami, to nemyslíš vážně! Po 10 min: Cože? Po 30 min: To nechceš! Já po hodině: Vydrž, už to skončí. Na konci my obě: To bylo strašný! Wtf: To je jen jeden díl! Další už nepřežijem. A já: Opiš to. ... S odstupem musím uznat, že jsem byla na svých ...náct předvídavá. Ale respektuji ty, kteří mají zálibu v manipulativním bulíkovi, který svými úlisně - mnohoznačnými, rádoby nezáludnými žvásty ovládá ještě větší idioty, nežli je on sám. Ale když se kouknu na to vysoké skóre, řekla bych, že obdivovatelé budou tou většinou, která nám zvolila prezidenta a předsedu vlády. Ovšem herecky je film profi.