d.beseda

Neposlušné chování Leni a Lazara nebylo sice ve filmu nijak blíže vysvětlováno, ale působilo na mě docela příjemně a oba hlavní hrdinové mi byli i sympatičtí. Můžeme sledovat dva mladé lidi, ve kterých ještě pořád přetrvává ta rozpustilost a nespoutanost z dětství, jak putují (bez konkrétního cíle) ospalou srbskou krajinou aby i oni byli následně konfrontováni s dospělostí. Dějově mi však film nic zajímavého nepřinesl a také nezanechal žádné emoce. Téměř celá první polovina filmu na mě působila až příliš utahaně. Teprve v road movie scénách začal film mírně gradovat. Také na postavu vypravěče jsem si nemohl nějdříve nějak zvyknout, ale když jí hodnotím s odstupem bylo to příjemné zpestření a odlehčení snímku. Díky zajímavé kameře (Dorde Arambasic) a vhodně zvolenému hudebnímu doprovodu (zejména písně Milana Subota) musím přidat v hodnocení třetí hvězdu.

Může obsahovat spoiler. - Téměř do dvou třetin působil film až příliš idylicky a optimisticky. Teprve poté nastává lehký zvrat ve vyprávění (který divák musel tušit, že nastane) a rozčarování z toho, že se hlavní cíl celé cesty do Amsterdamu (setkání s oblíbeným spisovatelem) vůbec nevydařil podle představ. Přesto však tato cesta nakonec přinesla něco pozitivního. - Willem Dafoe, v roli podivínského, nevrlého a alkoholu holdujícího spisovatele Petera Van Houtena, opět dokázal, že mu tento typ postav vyloženě sedí (stejně jako např. Jopling v „Grandhotelu Budapešť“). Nevím zda to byl záměr, ale dost mi vizáží i chováním připomínal H. Laurieho v roli Dr. House. - Na scénáři se podílela úspěšná dvojice Scott Neustadter (1977) a Michael H. Weber (1978) (obdrželi několik významných amerických cen v kategorii nejlepší scénář k filmu „500 dní se Summer“) a také samotný autor knižní předlohy John Michael Green (1977). - I když nejsem zrovna moc velký fanoušek „písničkových soundtracků“, musím uznat, že zde se výběr skladeb i interpretů povedl a o zbytek se mistrně postarali kolegové z kapely Bright Eyes - Nate Walcott (1978) a Mike Mogis (1974), kteří spolupracovali s režisérem J. Boonem již na filmu „Stuck in Love“ (2012). - Filmů na podobné téma jsem měl možnost vidět hodně, ale „Hvězdy nám nepřály“ bude patřit mezi ty nezapomenutelné. Místy to sice až balancovalo na hraně sentimentu (což při tomto tématu nebývá nic zvláštního), ale režisér to pokaždé mistrně ustál. Nezasvěcenému by se mohlo zdát (kdo dobře nezná naturel američanů), že například líbající scéna v domě Anny Frankové už opravdu hraničí s klasickým hollywoodský happy endem, ale musím uznat, že i tam to režisér „utnul“ ve správný čas a zakončil roztomile. - Možná to bylo právě tou nenuceností a přirozeností, možná i díky komediálnímu ladění (přesně tak akorát), ale rozhodně jsem odcházel z projekce silně citově „otřesen“ a zároveň naplněn silným optimismem. - Viděno: 02.06.2014 (kino); - Mé hodnocení: 90%.

Ať chci nebo nechci, ale nemůžu si pomoct. Průměrný sportovní film (i když zajímavá kamera se musí ocenit), ale více než 65 - 70% dát nemůžu. Je to jeden z mála filmů, který jsem sice neviděl v kině, ale jen na DVD, takže možná po kino projekci a jiném rozpoložení ještě změním názor :-) . Tentokrát mě (bohužel) nenadchl ani Hans Zimmer.

Naprosto bezduchá záležitost. 10%

Nejlepší byla samozřejmě první epizoda s Ladislavem Peškem, která je zároveň krásnou metaforou na to jak někdo nezapadá do průměrnosti a o tom jakou s tím pak mají práci byrokraté. Ostatní dvě epizody nejsou až tak moc povedené. Celkové hodnocení: 75%.

Zajímavé svou "obrazovou čistotou" - méně někdy znamená více i v takovém to žánru filmu. Nechybí napětí ani překvapení. Viděno: 15.04.2013 (kino). Mé hodnocení: 75%.

Další skvost na letošním Febiofestu. I přes tragické téma čiší z filmu životní síla a optimismus. Až do závěrečných titulků jsem nechtěl věřit (a nevěděl jsem to), že Dawid Ogrodnik (představitel hlavní role) není vážně postižený a všechno to takle bravůrně dokázal zahrát. Mé hodnocení: 85%. Viděno: 22.03.2014 (Febiofest 2014).

Opět jeden z filmů, kde mě nalákal trailer a výsledek kde nic - tu nic. Humor mi přišel hodně nucený a nepřirozený. Závěrečná tisková konference s režisérem Breienem můj názor taky nijak nezměnil abych dal lepší hodnocení. Mé hodnocení: 45%. Viděno: 24.03.2014 (Febiofest 2014).

Ani režisérská verze mě nezklamala. Stejně jako po první projekci (viděno na Febiofestu 2014) mě zaujalo mírně hořce komediální ladění filmu, které snad ani nebylo režisérovým záměrem, ale vyplynulo z někdy až absurdních událostí, které přinášela tato doba v kontrastu s nebojácným, tvrdohlavým a živelným Lechem Walesou. Naprosto úžasný herecký výkon Roberta Wieckiewicze, který pod taktovkou Wajdy ztvárnil postavu jedné z nejvýraznějších evropských osobností druhé poloviny 20. století, naprosto přirozeně a bez zbytečné glorifikace. Snažil jsem se najít v režisérské verzi přidané scény a myslím, že se mi podařily pouze tři. Jednalo se např. o scénu kdy se manželka Walesy teoreticky připravuje na slavnostní převzetí Nobelovy ceny, kterou si manžel nemohl vyzvednout osobně, nebo scéna se sochou Lenina, apod. Odvážně natočený snímek, kterému mohu jen zatleskat. Mé hodnocení: 85%. Viděno: 49. MFF KV (světová premiéra).

Na americký film se jedná o téměř komorní snímek. Černobílý ráz snímku rozhodně prospěl. Herecké výkony jsou věrohodné, dialogy uvěřitelné. Celkový dojem z filmu mám ale rozpačitý. Něco (podstatného) mi tam prostě chybělo. Mé hodnocení: 65%. Viděno: 24.03.2014 (Febiofest 2014).