capák

Nerad používám tohle klišé, a obzvlášť u filmu jako je Alois Nebel, ale forma bohužel zvítězila nad obsahem. Asi není potřeba zmiňovat se o tom, že samotná animace a vůbec celá atmosféra filmu je úžasná a na český poměry nevídaná, to už je ostatně patrný i z traileru. Za pozornost stojí i zajímavá hudba, které onu melancholickou atmosféru perfektně podtrhuje. Uvnitř je ale Alois Nebel nečekaně prázdnej film, jehož scénář je pro mě velkým zklamáním. Příběh zachycuje v podstatě jen dvě dějový linie, přičemž první z nich není nijak zvlášť zajímavá a u druhý jsem já osobně její konec vytušil už někdy v polovině. Schází mu jakýkoli napětí a gradace a já jsem se navíc za celou dobu nedokázal ztotožnit ani s jednou postavou. Mrzí mě, že film, kterej stál tolik úsilí, ve finále kromě týhle snahy vlastně nemá moc co nabídnout. Po cestě z kina mě napadlo, jakej by Alois Nebel byl, kdyby šel k divákům hned po natočení hraný části, a došlo mi, že v takovým případě bych nejspíš ten večer do žádnýho kina ani nešel. Kvůli vizuální stránce určitě stojí za to Aloise Nebela vidět, kvůli obsahový stránce spíš ne. I přes to všechno však musím vyseknout Tomáši Luňákovi obrovskou poklonu, protože natočit jako debut něco takovýho, chce pořádnou dávku odvahy. Doufám, že se režisérovi podaří v budoucnu najít látku, která naplno ukáže jeho vysokej potenciál.

Lidice mě velmi příjemně potěšily. Na filmu by se určitě dalo najít několik nedostatků, ale myslím, že celkovej výsledek je důstojným pomníkem jedný z nejbolestnějších kapitol naší historie a rozhodně stojí za vidění. Potěšil mě Mahlerův scénář, kterej ukazuje přinejmenším dva zajímavý lidský osudy, a to osud Františka Šímy a především pak postavy Vlčka, kterej je díky shodě okolností nucenej zradit svojí vlast a národ, což se ve finále ukazuje jako věc daleko horší, než samotná smrt. První polovina filmu je sice mírně nevýrazná a rozvleklá, ve druhý polovině ale lidická tragédie vypukne naplno a musím přiznat, že při scéně popravy lidickejch mužů mě polilo pěkný horko. Minimálně za tuhle scénu si Nikolaev zaslouží obrovskou pochvalu. I přesto pro mě ale byla nejsilnější scéna, ve který Šíma po příjezdu do Lidic zjistí krutou pravdu o jejich osudu, protože právě tahle scéna podle mě nejlíp vystihuje podstatu tragédie a vyjadřuje pocity zoufalství a naprostý bezmoci s ní spojený. Moc mě potěšil i casting, protože rád objevuju šikovný neokoukaný mladý český tváře, a navíc se v tomhle filmu sešli moji dva nejoblíbenější současný český herci, a jak Roden, tak Bydžovská mě opět nezklamali. Co mě naopak trochu zklamalo, byla scéna atentátu na Heydricha, která vypadá dost amatérsky a celkově je ve filmu zbytečná. Taky jsem moc nepochopil smysl seznamu španělskejch jmen a fotek v závěrečnejch titulkách, ale tohle už nechme stranou. Lidice rozhodně nejsou špatným filmem. Je jedno, kolik lepších českejch filmů ještě v letošním roce vznikne, protože žádnej z nich nebude mít takovou hodnotu jako právě Lidice. Pro nás pro Čechy obzvlášť ne. Minimálně v tomhle směru jsou tak pro mě osobně Lidice z našich letošních filmů číslem jedna.

Obsahová, technická či vizuální stránka tohohle filmu by se daly rozebírat do nekonečna. Mohli bychom diskutovat o překrásně natočeným prologu, hudbě nebo nádhernejch záběrech planety, která tu ovšem nehraje ústřední roli, ale slouží spíš jako prostředník pro vyjádření pocitů hlavních postav, mohli bychom diskutovat o fantastický atmosféře, oslnivejch hereckejch výkonech obou hlavních představitelek, významu několika symbolů, který tu sice nejsou nastrčený tak viditelně jako v Antikristovi, ale přesto i tady hrajou určitou roli, nebo o silným a nevyhnutelným konci. Mohli bychom tu taky najít pár slabších míst, ale tohle všechno u Melancholie vlastně nemá smysl. Jeho absolutně ničivou zbraní jsou totiž pocity, který ve vás dokáže vyvolat. Po dlouhý době jsem v kině znovu zažil absolutní ticho po celou dobu závěrečnejch titulků, po dlouhý době jsem v sobě díky filmu znovu zažil silný pocity úžasu a zdrcení. Nic není nekonečný. Trier je génius a Melancholia zatím nejlepším filmem roku 2011.

Mě osobně tedy Tim Burton rozhodně nezklamal. Jakmile se po krátkém úvodu Alenka ocitne v říši divů, začíná fantastická cesta po kouzelném světě plném nejrůznějších bytostí, postav a fascinujících možností, která v kombinaci s 3D zážitkem a krásnou hudbou způsobí, že se vám do reálného života nebude chtít zpátky. Přesně tak na mě působil i Alenčin návrat do světa nad káličí norou. Je sice pravda, že 3D technologie Burton poměrně často zneužívá (zejména díky postavě králíka, který po vás neustále hází všelijaké předměty), ale to na kráse magického světa nijak neubírá. Český dabing se poměrně vydařil a stejně jako například u Avatara vám umožní naplno si vychutnat vizuální efekty. Příběh je vcelku jednoduchý, což je vzhledem k tomu, že jde o pohádku, pochopitelné, ale přesto bych k němu jednu výhradu měl. Chápu, že dobro musí zvítězit nad zlem a každej záporák musí být řádně potrestán, ale trest, který stihne hlavního záporáka tady, bych nepřál ani nejlepšímu kamarádovi své přítelkyně. A co se týče hereckých výkonů, Johnny Depp si drží svůj standart a nijak výrazně nepřekvapí, zato Helena Bonham Carter je v roli zlé královny naprosto úchvatná a snadno jí tak odpustíte i to, že chce ve filmu neustále každému stínat hlavu. No a na Miu Wasikowskou v roli Alenky jsem se po celou dobu nemohl vynadívat a tajně jsem si přál, aby jí ty krásný modrý šaty po každém vypití kouzelného lektvaru spadly a ukázala nám pravou říši divů. Nic takového se ale bohužel nekonalo, a tak musím chtě nechtě ubrat jednu hvězdičku. Jinak ale krásný filmový zážitek.

Především je nutný říct, že tenhle dokument není o Banksym, jak by se mohlo podle názvu zdát, ale o (pseudo)umělcovi, kterej si říká Mr. Brainwash, a jeho proniknutí do prostředí street artový scény, osudovým setkáním s Banksym a počátcích vlastní tvorby. I přesto je však film zajímavou ukázkou ze světa pouličního umění, kterej se nebojí ukázat i řadu kontroverzních záběrů a nahlížet na spoustu věcí kriticky včetně postupný komercializace, která se stejně jako punku nebo hip hopu nevyhnula ani street artu. Osobně bych možná uvítal víc informací o pouličním umění obecně, o jeho vzniku, vývoji nebo problémech se zákonem, na druhou stranu chápu, že tenhle dokument je primárně trochu o něčem jiným. Důležitý je spíš to, že film vyvolává spoustu otázek o tom, co je ještě umění a co ne, popřípadě zda projevy street artu postihovat. Já osobně bych se v ulicích výtvorům Banksyho a spol. rozhodně nebránil, znamenalo by to ale problém najít hranici mezi uměním a vandalismem. Kdo totiž určí, zda se v případě "díla" nějakýho kreténa, kterej přes celou zeď s nově natřenou omítkou v podchodu u nákupního centra nastříká sprejem ANTIFA nebo SMRT NEONACISMU, jedná o poškozování cizí věci a v případě Banksyho výtvorů už ne? Z tohohle hlediska tak Exit Through The Gift Shop splnil svůj účel.

Vynikající sociální drama, který se mě osobně sice nedotklo tak, jak bych u Iñárrita očekával, ale přesto se mě dotklo tak, jak bych očekával u dobrýho filmu. Srovnávat ale Biutiful s režisérovýma předchozíma snímkama je hloupost, každej film je zkrátka jinej. Amores Perros, 21 gramů, Babel a Biutiful spojuje především dobře odvedená práce, a to, jestli Iñárritu dosáhl nebo nedosáhl nějaký laťky, je mi ukradený. Biutiful má rozhodně co nabídnout - od zajímavýho scénáře, přes tradičně skvělou hudbu až po životní výkon Javiera Bardema v roli člověka, kterej se i přes svůj rozporuplnej charakter snaží za všech okolností pomáhat druhým, ačkoli je to právě on, kdo pomoc potřebuje nejvíc. Nenechte se odradit řečma těch, který Biutiful odsuzujou, a udělejte si na něj vlastní názor. Nebudete litovat.

Po závěrečnejch titulkách jsem si šel vzít na hlavu klobouk, abych mohl smeknout před Darrenem Aronofskym a Natalií Portman. Black swan je strhující dílo, který mi poskytlo fantastickej filmovej zážitek, a pro mě osobně je to nejlepší film minimálně za posledních cca půl roku. Aronofskyho osobitá a bravurní režie je cítit v každý scéně, v každým záběru a spolu s úžasnou Mansellovou a Čajkovskýho nesmrtelnou hudbou vytváří neuvěřitelnou atmosféru, díky který mě film nenechal od začátku až do konce vydechnout. Měl jsem pocit, že kdyby se na režisérskou židli posadil někdo jinej, byl by film poloviční. Aronofsky opět velmi dobře pracuje s kamerou a střihem a tentokrát navíc zajímavě využil i zrcadel. Příběh sledující proměnu osobnosti "bílý" baleríny v její "černou" stránku zejména ve druhý polovině výtečně graduje a směřuje k celkem očekávanýmu konci. Natalie Portman podala skutečně životní výkon. Za celou dobu v podstatě nesleze z plátna a exceluje jak v baletních, tak psychicky vypjatých scénách, ale především dokázala dokonale ztvárnit onu proměnu. Potlesk znějící v závěrečnejch titulkách patří především jí a Aronofskymu, kterej dokázal z baletního prostředí udělat fascinující podívanou. Bravo!

V podstatě jde o klasický akční film, který nijak nevybočuje z řady. Celý příběh by se dal shrnout asi takhle: střelba - úder - hláška - výbuch - ženská - reklama na akční hvězdy 80. let - výbuch - střelba - hláška. Nicméně už jenom kvůli tomu, že tolik akčních es pohromadě v jednom filmu jinde neuvidíte, stojí za to Expendables vidět. Když se otevřou dveře kostela a z nich pomalu vychází světlem ozářený Arnold, srdce nejednoho filmového fandy zaplesá. Velmi osvěžujícím prvkem filmu je, že Stallone a spol. už nejsou prezentováni jako nezničitelní hrdinové, ale několikrát uvidíte, jak chvílema pěkně dostávaj na prdel (s výjimkou Stathama, kterej zvládne sám šest chlapů na basketbalovým hřišti jako by se nechumelio). I tady by se našlo pár nedostatků v čele s občas nepřehlednou kamerou či nedostatečně využitým prostorem pro několik postav. Já osobně jsem ale dostal to, co jsem čekal a rozhodně nemůžu říct, že bych se nebavil. Naopak.

Fighter je celkem zajímavý boxerský drama, který má oproti podobnejm kouskům výhodu v tom, že je možná přece jen o něco uvěřitelnější. Filmu vévodí jako vždycky vynikající hereckej výkon Christiana Balea a doufám, že po Zlatým glóbu si za svoji roli odnese i Oscara. Bale svým výkonem zastiňuje i Marka Wahlberga, kterej mě osobně přišel trochu nevýraznej. Stejnej problém mám bohužel i s celým filmem. Fighter mi dokázal pěkně zpříjemnit večer, ale jinak kolem mě v podstatě jen tak prošuměl a nic ve mě nezanechal. Nebejt Christiana Balea, není pro mě celej film prakticky ničím zajímavej. Zatímco některý scény z Rockyho, Zuřícího býka nebo Těžký váhy si pamatuju i po několika letech, mám pocit, že na Fightera si nevzpomenu ani za pár tejdnů. Moje hodnocení tak vychází spíš z krátkodobýho pocitu. Z dlouhodobýho hlediska bych nejspíš nějakou hvězdičku ještě ubral.

Jsem rád, že se konečně někdo rozhodl aspoň touhle formou vypořádat s poválečným odsunem Němců, což je kapitola, na kterou my jako Češi pyšný bejt rozhodně nemůžeme. Jsem rád, že film dokazuje, že nejenom nacisti, ale i Češi byli během války a po ní pořádný svině. A taky jsem rád, že se Herz postavil k tomuhle kontroverznímu tématu čelem a natočil ho objektivně a bez obalu. Habermannův mlýn by podle mě mohl bejt klidně o půlhodinu delší, protože se mi zdálo, že některý postavy mohly bejt víc rozvedený a některý situace víc dotažený. Trochu mně v podobných filmech taky vadí to, když spolu dva Němci mluvěj česky a podobně, protože se tak výrazně vytrácí autenticita. Naopak musim jednoznačně vyzdvihnout herecký výkony, především pak ústřední dvojici Waschke - Roden, a skvělou hudbu. Herz natočil po dlouhý době něco, čím mě donutil uznale pokývat hlavou, a ať si každej řiká co chce, Habermannův mlýn je i přes několik nedostatků jeden z nejlepších a hlavně nejdůležitějších letošních českejch filmů.