Boulos

On n'est pas bien? Není nám snad dobře? Les Valseuses jsou možná můj úplně nejoblíbenější film vůbec. Easy Rider po francouzsku – dva grázlíci (Gérard Depardieu a Patrick Dewaere) neuznávají žádné hodnoty, snad kromě jediné: absolutní svobody. Při své bezhlavé hedonistické honbě za uspokojením svých tužeb se nezastaví před ničím, před krádežemi, ozbrojenými loupežemi, ani před sexuálním násilím (dost silná je scéna, ve které obtěžují kojící matku ve vlaku). I v nich se však postupně po poetických zážitcích s propuštěnou trestankyní probouzí pocit základní lidské pospolitosti a zodpovědnosti za druhé, v dobovém kontextu generační revolty se tak spolu s nim záhy ocitnete vlastně na stejné straně… To co na filmu šokovalo a dodnes stále šokuje, není ani tak nahota, či krev, jako spíše zdánlivá bezcitnost jeho postav a cyničnost s jakou ke všemu přistupují. Film je přesto komedií, byť rozhodně ne pro každého – v malém klubovém kině jsem se osamoceně smál uprostřed hrobového ticha:) Blierův scénář je dokonalý a v podání ústřední dvojice jde o skutečný herecký koncert, některé scény jsou podle mě ukázkou čiré geniality (především pak sexuální scéna, kdy se nazí Depardieu a Dewaere za absurdního dialogu marně pokouší uspokojit frigidní Miou-Miou, ta je prostě na chcípnutí:). Škoda jen, že toho spolu kromě pozdějšího Připravte si kapesníky více nestihli. // Přece nebudem celej život píchat jen studený telecí. Tobě je to fuk, jsi jak žížala, na každou vlezeš. Se mnou když neuroní slzu, tak mě to nebaví

I na tomto komorním dokumentu jsou dobře patrné některé typické rysy Herzogovy filmařské práce – jeho bezohlednost, megalomanie a posedlost amazonskou džunglí. Juliane Koepcke, jedinou přeživší děsivé letecké havárie z roku 1971, donutil se po letech vrátit na místo neštěstí a absolvovat stejný let (mimochodem s další pochybnou leteckou společností), dokonce i na stejném sedadle v letadle. Při pátrání po troskách letadla pak neváhal dát vykácet kus deštného pralesa, aby měly kde přistát helikoptéry, a jeden domorodec (někdejší Julianin zachránce), kterého poslal před natáčením pátrat napřed, navíc málem umřel, protože ho do nohy bodla jedovatá trnucha… Zkrátka typický Herzog :)

Docela bizár. Serge Gainsbourg se očividně rozhodl šokovat veřejnost i na poli kinematografie - vzal tedy svou přítelkyni Jane Birkin, nejkrásnější ženu své doby, ostříhal jí vlasy na krátko, upravil do androgynní podoby a donutil jí dát se za doprovodu jejich nesmrtelného hitu Je t'aime moi non plus ojíždět do zadku od Joe Dallesandra (slovutného to gaye z Warholovy crew). V kontextu tehdejších šokujících francouzských filmů jako Poslední tango v Paříži, Velká žranice či Buzíci to ovšem nebylo nic zas až tak neobvyklého, Gainsbourgův pokus však za zmíněnými filmy přeci jen trochu zaostává co do kvality. Úplně přesně nechápu, co si maestro od filmu sliboval, ale mám trochu podezření, že jde z jeho strany o originální způsob jak se pomstít své nejprofláklejší skladbě za její popularitu, či prostě jen o jeden z mnoha projevů jeho úchyláctví, případně o obojí. Film vypráví jednoduchý příběh o dvou teplých popelářích, z nichž se jeden zamiluje do tiché a odstrčené dívky androgynního vzezření - jejich jediný problém spočívá zdá se v tom, že je schopen jí to dělat pouze do análu, což jí dost bolí a její řev děsí ostatní hosty v motelech, takže je vždycky odevšad vyhodí. Druhý popelář je nešťastný, protože ztratil svou lásku, a neutěší ho ani Gerard Depardieu na bílém koni, protože má na něj moc velkou kládu, takže se nakonec rozhodne dívku zabít (nebo jen postrašit). Můžete to brát jako dlouhou reklamu na lubrikanty, nebo také jako citlivý film o nešťastné lásce mezi lidmi, které nemilosrdně rozděluje bariéra jejich sexuality, jak kdo chce...

První pokus televize Nova o quality TV skončil opravdu špatně, za mě jsou to slabé dvě hvězdy (hlavně za Hynka Čermáka). Největší slabinou minisérie je neuvěřitelně hloupě napsaný příběh. O Roubalovi se toho příliš nedozvíme, jeho početné zločiny jsou zde jen na začátku stručně zmíněny vyšetřujícím detektivem (a dále je věnovaná pozornost jen některým z nich), o pohnutkách jeho jednání a osobním vývoji už nevíme vůbec nic, i když chápu, že to asi moc nevíme ani v reálu. Roubal překvapivě není hlavní postavou a nejsou jí dokonce ani detektivové, ale jakási bledá zrzka, která dělá asistentku Roubalovu obhájci a stojí před morálním dilematem, zda má takovou lidskou zrůdu obhajovat (tak nevím, ale tohle si asi měla holka vyřešit dřív, než šla pracovat do advokátní kanceláře:). Jako by to nebylo už dost naivní, tak navíc začne spát s klukem od protistrany (asistent prokurátorky v podání Dagmar Havlové), zkrátka Romeo a Julie v časech bezcitné justice, vedle toho je ještě navíc jako někteří komiksoví hrdinové z Marvelovek hluchá a vybavena zázračnou superschopností – díky naslouchátku slyší, co si šuškají lidé na druhém konci místnosti. Nakonec se hlavní hrdinka pochopitelně rozhodne správně a zradí svého klienta (aniž by si připouštěla, že i lidská zrůda má právo na obhajobu a profesní etika ji přikazuje jednat v jeho zájmu) a pravda a láska opět zvítězí nad lží a nenávistí. Seriálový Roubal má pravdu, když vykřikuje, že je obětí havlismu…:)

Rádoby amatérský dokument - dva filmaři se na několik dnů zavřou do bytu s mladým párem, který natáčí při intimních chvílích. Explicitní záběry nesimulovaného sexu jsou prokládané hovory o ničem. Opravdu netuším, zda má film nějaký hlubší smysl - na konci je odkaz na Lyotarda a jeho Libidální ekonomii, jazyková bariéra mi však zabránila pochopit víc...

Odhlédnu-li na chvíli od toho, že jde o sprostou a zločinnou propagandu, která v čase normalizace přinesla nepříjemný závan propagandy padesátých let a zasela do obecného povědomí spoustu nepravd a stereotypů, tak musím bohužel konstatovat, že i z filmařského hlediska je seriál prostě špatný a jeho obliba nepochopitelná. Nikdy nepochopím jak ten samý Sequens, který jen pár let předtím natočil takový krimi skvost jako jsou Hříšní lidé města pražského, mohl nyní natočit takovou slátaninu. Všichni herci od Brabce až po posledního komparzistu hrají tak neuvěřitelně naivně, až to budí úsměv, dialogy jsou prostinké, v ději je spoustu trhlin a nelogičností, filmařské chyby jsou patrné pouhým okem... Ze 30 dílů za něco stojí snad jedině Kvadratura ženy (z kriminalistického hlediska) a samozřejmě kultovní Studna a Mimikry, které jsou však kultem pouze díky kouzlu nechtěného (aneb tak blbý, až je to dobrý), plus samozřejmě hudba Zdeňka Lišky. Zbytek je odpad.

Byl jsem nalákán na kultovní road movie a vyklubala se z toho jen pitomá americká moralizující srágora. Příslušník zlaté mládeže se na své ušlechtilé pouti za dospělostí dozví tak hluboké a omračující pravdy jako třeba, že drogy jsou špatné, promiskuita je špatná i obžerství je špatné, a že každý musí přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život a přestat se spoléhat na věštící kulečníkovou kouli… V roli kladné postavy zde pak vystupuje sympatický podivín opásaný bombou, který se rozhodne porazit prohnilý systém a svým trochu drsným, ale spravedlivým vyhrožováním pohne lidi k větší pilnosti i poctivosti a na zkostnatělé justici vybude okamžitou spravedlnost. Vážení, to jako fakt? Tipnul bych si, že je to oblíbený film Václava Klause, ale můj rozhodně ne. Svět bohužel není takhle jednoduchý...