GesikCZ

The Thick of It: The Rise of the Nutters - 4 hvězdy

The Thick of It: Spinners and Losers: Opposition Extra - 3 hvězdy

Tyto dva filmy spolu zdánlivě nemají vůbec nic společného, tak jak mě proboha mohlo napadnout je v něčem porovnávat? Inu, řekl jsem si, že jsem tak trochu pokrytec. To by nebylo nic zvláštního, pokrytec je svým způsobem úplně každý, tady jsem si chtěl ale svoje pokrytectví zdůvodnit a případně vyvrátit. Tak o co vlastně jde?

Když jsem si v létě 2017 v hlavě průběžně sestavoval svoje pocity při sledování Dunkerku, vytýkal jsem snímku, že se jedná pouze o jakýsi mix jednotlivých scén, které sice vzájemně propojuje vedoucí linka v pozadí, ale které stojí trochu samy o sobě. Jak je tedy možné, že mi podobný koncept nevadí u snímku Tenkrát v Hollywoodu, který stejnou formuli aplikuje snad ještě razantněji, jednotlivé scény jsou ještě nezávislejší než u Dunkerku a hlavní linka v pozadí je mnohem hůře čitelná, vlastně skoro úplně nečitelná. Je to tím, že je Tarantino lepší režisér než Nolan? Nebudu zastírat, že mě dlouhodobě Nolanovy snímky příliš neberou a že jediný Nolanův film, který považuji za výborný, je Inception, ale v tom to podle mě není. Je totiž důležité položit si otázku, zda může film fungovat bez děje.

V roce 1964 natočil Andy Warhol osmihodinový snímek s názvem Empire, který zachycuje osmihodinový úsek nepřetržitého a nesestříhaného snímání mrakodrapu Empire State Building v New Yorku. Ve filmu se během osmi hodin nestane vůbec nic, tedy kromě toho, že se setmí, a New York se ponoří pod roušku tmy. To je samozřejmě extrém, ale posouváme se díky tomuto příkladu blíže odpovědi, zda film může fungovat bez děje. Warholův film fungoval, i když asi ne pro obyčejného diváka, jako další prvek v mozaice „důležité obyčejnosti“, na kterou se Warhol snažil upozornit třeba profláknutým obrazem Campbellovy plechovky rajčatové polévky. Warhol se svojí prací snažil poukázat na zdánlivě bezvýznamné a bezpředmětné věci či momenty, které samy v sobě mohou nést větší příběhy, než bychom si kdy dokázali představit. O Warholovi a jeho práci tento blog ale není. Mě zajímá, jak mohl Warhol natočit film bez děje a prošlo mu to.

Jinak, ukazuje tedy příklad snímku Empire, že filmy nepotřebují děj k tomu, aby fungovaly? Myslím si, že ne, protože Empire se snaží, přestože zdánlivě žádný příběh nemá, upozornit na ty menší skryté příběhy ve zdánlivých bezvýznamnostech, jinými slovy říká, že i osmihodinový záběr na mrakodrap má příběh. A to je podstatné. Film nemůže fungovat bez příběhu, ale může ztroskotat na jeho zmateném podání. Je totiž rozdíl, jestli točíte film nebo dokument. V dokumentu jde především o faktografické vylíčení daných událostí a pro ilustraci je mnohdy doprovozen dramatickými scénami, aby si obecenstvo udělalo bližší přehled o dění. To byl podle mě kámen úrazu Dunkerku. Snažil se podat dokumentární obraz evakuace spojeneckých vojsk do Británie z přelomu května a června 1940 a proložit jej jednotlivými dílčími osudy účastníků.

Proložit je ale v tomto případě slabé slovo, spíše by se dalo říci, že snímek sestává pouze z těchto jednotlivých epizod. A v tom je chyba. Ústřední děj a práce s postavami jsou totiž hlavními pilíři celého filmu a když tyto prvky zatlačíte výrazně do pozadí, rozhodnete se kapitulovat na klasické vyprávění a film sestavíte z jednotlivých epizod, které by mohly klidně stát samy o sobě a nepropojíte je tak zásadním způsobem, jako u finále Inception, tak to prostě nemůže fungovat a divák si odnese pocit, že viděl několik samostatných zajímavých scén, ale film jako celek neviděl. Jako by se dal tento popis aplikovat i na Tenkrát v Hollywoodu, že? Proč to tedy Tarantinovi vyšlo a Nolanovi ne?

Myslím si, že na rozdíl od Nolana, který se pokusil experimentovat a sestavil film z jednotlivých epizod, aby docílil více dokumentárnějšího pojetí, se Tarantino vůbec nesnažil potlačit děj. Pouze ho ukryl tak hluboko, aby nebyl na první pohled čitelný a aby se po něm divák musel pídit. Když se nad tím zamyslíme, tak Tenkrát v Hollywoodu nabízí značné množství na první pohled ne úplně zřejmých linek. Film můžeme vykládat jako příběh jednoho velkého mužského přátelství, které pohasíná s tím, jak oba dva hlavní hrdinové stárnou a je jim dáváno najevo, že patří do starého železa. Nebo jej můžeme chápat jako příběh soumraku hnutí hippies. Nebo jako životní osud pouze Rickyho Daltona (Leonardo DiCaprio), který se zoufale snaží udržet se na hollywoodském výsluní. Nebo jako pomrknutí na brutální vraždu Sharon Tate, které otřásla Spojenými státy v roce 1969. Těchto několik nastíněných linií se ve filmu neustále prolíná, zdánlivě spolu nesouvisí a divák tak dostává pocit, že vlastně sleduje na sobě nezávislé jednotlivé epizody podobně jako u Dunkerku bez nějakého hlubšího zakořenění. V závěru filmu ale dojde k rozuzlení, linky se propojí, i když možná ne tím způsobem, jakým jsme u klasických filmů zvyklí. Rozhodně se ale nedá říci, že by Tarantino natočil film bez děje, jako si to troufám tvrdit u Nolanova Dunkerku. U Dunkerku totiž k něčemu takovému nedojde a i na konci zůstávají jednotlivé epizody a dílčí příběhy oddělené. Film tak zůstává dokumentárním zobrazením atmosféry události z roku 1940, ale bez hlubšího dějového zakořenění.

Film bez příběhu tedy, alespoň podle mě, fungovat nemůže. V případě Dunkerku se Nolan vydal na hodně tenký led a příběh zatlačil tak hluboko do pozadí, že mu to hrubě nevyšlo a výsledkem je experiment, který za moc nestojí. Tarantino ale o podobnou strategii neusiloval, příběh pouze záměrně skryl, ale rozhodně nejde říci, že by natočil film bez nějaké vodící linky. Možná se ta linka nedržela základních filmařských pravidel, to ale neznamená, že by tam nebyla nebo že by byla špatná.