m4xp4yn3

Asi žádný jiný film ve mě tak silně nezpřítomnil dojem "tyvole my jsme tak hrozně moc v prdeli." Není to o holokaustu, ale o sebezáchovné funkci lidské mysli odfiltrovat zlo. De-problematizovat naše jednání, výměnou za vnitřní klid přepnout svědomí do úsporného režimu. Jedinou nadějí budiž, že to takhle nemůže fungovat trvale, zkorodované svědomí se dřív nebo později zbortí a další generace budou nuceny ke změně.

Tár ve mě i týden po druhém zhlédnutí vyvolává řadu nejasností. V prvé řadě otázku 'jak se dělá elita?' Protože Lydia Tár není dobrý umělec, i když přizpůsobila celý svůj život tomu, aby si to akademická i laická veřejnost (a skrze ně i ona sama) myslela. Nechá si říkat Maestro, aplikuje svoji reálnou moc, ničí životy, ale uvnitř je stále malý duch. (Je film o tom že lidé původem z nižších vrstev v sobě mají i po dosažení nejvyšších met zakořeněnou potřebu dokazovat svoji hodnotu skrze druhé?) Když slyšíme ukázku jejího velkého díla, opus magnum, je to pár jalových not napsaných jazykem devatenáctého století, které dokáže jen tak mezi řečí vylepšit mladá středně nadaná cellistka. Lydia má možná nakoukanou estetiku vznešeného, naučila se rozpoznat krásu a kvalitu, nedokáže ji ale sama vytvořit, jenom replikovat. Proto ten odpor k mladé generaci, která jde dál a už nechce poslouchat přednášky stavící na vrchol staré mistry.

Film jsem si pustil s pocitem ’uf, to bude asi náročné‘, ale už první půlhodina mě pohltila rychlým sledem událostí a postav; obavy nad stopáží přestaly být faktor. Altman zručně použil moderní metody Nové vlny a aplikoval je na dynamičtější americké prostředí; většinu času jsme do děje vlákáni jako přihlížející - kamera sleduje dění okem a uchem náhodného účastníka, který se zaposlouchá do vzrušeného hovoru u vedlejšího stolu, zhlédne zprostřed davu deset minut veřejného politického meetingu nebo koncertu, je svědkem hromadné havárie. Realističnost je tu vzácně vybalancovaná a nikdy není na úkor diváckého zážitku nebo dramatického dopadu, naopak jej umocňuje. 4 a ½ *

Ohromně podnětný film, který bude pro každého diváka při každém zhlédnutí o něčem jiném. Během sledování jsem si nebyl jistý jestli se mi líbí, jestli nesleduju jenom manýrismus, s odstupem uznávám že na film, postavy a situace dost často v různých souvislostech myslím. Je šílené že dynamiku moci, kterou bychom na úrovni chování státu vůči občanům nazvali tvrdou diktaturou, je na úrovni rodinných vztahů možné akceptovat jako konzervativní patriarchální výchovu.

Jakkoli se vyhýbám útočnému postování, zde udělám výjimku a řeknu že ti kdo dali Titanu podprůměrné hodnocení, stáhli ho do modrých čísel a přihodili něco o samoúčelné exhibici nechutnosti, prostě nemají kapacitu na docenění komplexnější filmařiny. Protože tenhle film je vzácně soustředěný, scénáristické experimenty používá rozvážně k obohacení obsahu, hodně riskuje a odměnou je inspirativní dílo se kterým se dá vést dialog. Parafrázujme JFK: “Neptejte se co může film dát vám, ptejte se co vy můžete dát filmu“. No a podle toho budete odměněni.

Chybějící článek mezi Personou a Mulholland Dr., které napříč dekádami doplňuje na dokonalou trilogii.

Naprostá soustředěnost vyprávění a překvapivá významová bohatost. Pro dnešního diváka bonusová interpretační vrstva v podobě matky která vypadá jako Jordan Peterson (aka ultimátní cock-blocker). Na někoho může zastaralost triků působit srandovně a zbavit film rychle houstnoucí atmosféry živelného nebezpečí. Můj prožitek byl opačný - pohled na podivně se pohybující vtáky, které diriguje neviditelná ruka, odhodlaná způsobit bezmocným postavám smrt, utrpení nebo aspoň děs, byl silně zneklidňující. Ani pleskot jejich křídel nezní přirozeně, ale jakoby z jiné dimenze. Masterpiece od prvního do posledního okénka.

Dánové dělají něco dobře. Jako jeden z mála národů žijí v hlubokém smyslu v míru s vlastní směšností, nesmyslností života a celkovou beznadějí. Ne jako třeba britové, kteří se naoko všemu vysmějí, ale v jádru se berou smrtelně vážně, nebo francouzi, z jejichž osvobozující dekadence zůstalo akorát pár básnických sbírek. V severské depresi je autentické přitakání životu. Je to paradox, ale i díky tomu se Dánsko umisťuje na předních příčkách World Happiness Indexu. Severská deprese má víc ducha než americký sen. Tenhle film je toho oslavou. (Krom toho diváka neobtěžuje patosem nebo expozicí.)

Vůbec by mi nevadilo kdyby i jiní autoři na sklonku vydali podobný komplexní odlitek svého myšlení, odpověď na otázky "Co jste celej život dělal? Co je podle vás důležité?" Vachek se toho ujmul skvěle, dal nám neošizené nepřikrášlené žijící tablo všeho. Nejcennější na tom je že se nevyhýbá děravým místům, ukázkám konfrontací ze kterých u většiny publika vyjde jako protivný dědek lamentující o věcech, o kterých má často jen matné intuitivní porozumění, a do všeho tahá ten svůj mysticismus. Přesto i technokraticky uvažující divák často musí pokývat hlavou, protože ikdyž Vachek mluví zkratkovitě, no leckdy i dost zprdele, v jádru má vesměs pravdu, a nelze ho podezírat ze zlé vůle nebo slepé víry v převzatou ideologii. Každý si tak může vybrat jestli se Komunismem nechá otrávit nebo obohatit.

Cronenberg skloubil výrazovou úspornost (automobily, denní doba, sex) a obsahovou bohatost (roviny psychologické, filosofické, zachycení ducha své doby..), aniž by mu vyšlo pouhé stylistické cvičení nebo nafoukaná póza. Film drží pohromadě posedlost svým námětem, divák má pořád nad čím přemýšlet, podněty dostává po hrstech. Snad jen pokud jste si přišli pro příběh, tak ten spíš nedostanete. Je mimochodem zajímavé si dohledat dobovou kritiku - na srovnání hodnocení Crashe tehdy a nyní je dobře patrný posun ve posuzování přijatelného a šokujícího.