Slepejsek

První dojem: velkolepé, monstrózní, pompézní... Některé záběry jsou opravdu dechberoucí (písečná tvář Arrakisu, nadržená aréna či bájní červi). A když to ještě podmaluje Zimmerova hudba, jste bez šance odolat. Pokud tuhle prvotní vlnu přečkáte bez úhony, narazíte i na chyby a pochyby - za nejrušivější považuji nevyrovnanost filmu v servírování souvislostí, vazeb a některých zlomů - některé jakoby spadly z čistého nebe, místy k nim vede sprint nad překážkami, jinde zas jsou cpány na lopatě až do chřtánu. Knižní předlohu nemám načtenou, přesto si troufnu tvrdit, že oproti všem předchozím pokusům je tenhle nejpovedenější a na velkém plátně by neměl uniknout žádnému filmovému fanouškovi...

"Píchali jste spolu?" "Ne." "Ale penis má?" "Jo, má..." Tak trochu reklamní plakát na polyamorii. Ne, že by tu všechny chvíle a všechna slova byly hezké, ale vždycky je tu někdo, kdo je natolik pozitivně nabit, že všechno zlé stačí v dobré obrátit. Nejsem si zcela jistý, zda to tak spolehlivě funguje i v životě. Tak jednoduché to asi nebude - čím víc je vás na to, tím může být snazší někoho takového najít, ale na druhou stranu zase čím víc lidí v jednom svazku, tím hůř se slaďují...

Těžký nářez. Tak trochu z čistého nebe. Nevinné dětství a kruté dospívání. Jak daleko a blízko k sobě mají? Ten čas her a malin nezralých... Kde končí hra a začíná zločin? Kde je hranice dospělosti? (Po klíčové scéně jsem zůstal jako opařený a zmrazený současně. Vzpamatovaly mne až otázky - jak asi vypadala ta léta mezi, která na plátně chybí?)

Abiturientský večírek hippie komunity po 25-i letech aneb nevstoupíš dvakrát do téže řeky... Všichni jsou stejní, ale všechno je úplně jinak. Všechno je stejné, ale všichni jsou úplně jiní. Nikdo a nic není jako tenkrát. Čas ani život prostě nezastavíš a kdo chvíli stál, již stojí opodál. Jak těžké je smířit se s tím, že cos neudělal tenkrát, to už dneska nedoženeš? PS: Když už nic jiného, aspoň se vám dostane poučení, jak si dneska holit frndu. I když čas ani s oholenou neoblomíte...

Tak trochu (ale opravdu jenom tak trochu) bizarní road movie... Kdesi na samotě na severozápadních fjordech Islandu žije syn s matkou. Když matka zemře, chce jí syn splnit poslední přání a tak ji posadí na zadní sedadlo svého starého auta a veze ji na jih, do její rodné vesnice, aby ji tam nechal pohřbít. Cestou je čeká pár více či méně bizarních setkání s domorodci, cizinci i sebou samými (selfie u Gulfossu je to nejmenší), protože pár věcí je pořád ještě potřeba si říci. A to všechno viděno s láskou a pochopením, černobíle a v milém odéru let, kdy se svět ještě točil tím správným směrem...

Matka vezme dceru s kamarádkou na plavbu výletní lodí v karibiku. Na palubě si to chtějí "užít" a oslavit dceřiny osmnáctiny. Představy o "užívání" jsou ale generačně diametrálně odlišné ("studená" dcera vs. "trapná" matka), takže se dřív než se první noc stačí rozjet, rozjedou jejich cesty - matka míří do podpalubí, zatímco dcera na palubu... Výsledek je "překvapivě" stejný a přitom diametrálně odlišný. Matka se rychle utvrzuje v přesvědčení, že dcera byla znásilněna a tahle černá můra ji žene dál. A proti všem - dcera nechce mluvit, ochranka má snahu to zamést pod koberec, společnost nestojí o skandály, podezřelí se nechtějí přiznat a všem ostatním je to srdečně jedno... Nezbývá, než aby se matka snažila sama. Vytrvale, místy až zoufale, ale přece tak, že se všechno pomalu ale jistě posouvá k odhalení pravdy. I když rozuzlení je nakonec trochu jiné, než by si všichni okolo - vč.diváka - přáli... PS: Vždycky je tu nebezpečí, že nakonec se nebude smát nikdo.

Těžký psychický nářez. Ne, že by tenhle příběh neměl své mouchy, ale pořád je tu ten emotivní válec (a to se autoři snaží spíš zlehčovat než tlačit na pilu). Je vám 50, máte jasně zajeté koleje v dnešním světě a pak se dozvíte, že vaše matka má alzheimera. Odhodíte ji jako balvan anebo převrátíte následující roky svého života naruby? "Nech mě umřít doma." Co na to rozum? Svědomí? Žaludek?

Vražedná kombinace drog mládí - svoboda&sex - s drogami reálnými. Naivní Romeo a plavovlasý anděl zkázy Estelle. Don Quijote de la Herca v kulisách slunné Ibizy... Bez obalu a bez milosti spěje k neodvratně tragickému konci. Samotný film občas podklesne v kolenou (nikoli vinou drog), ale vysoko na vlně ho podrží soundtrack - měl jsem tohle album rád, aniž bych znal film. Teď mohu říci, že do něho přesně zapadá. A silueta větrného mlýna z obalu se pro mne stává jedním z nejděsivěji vztyčených prstů 60.let... (čtvrtou hvězdu dotahuji za skvělou hudbu)

Za nejvýstižnější bych považoval trochu jinou variantu překladu z angličtiny - NEMOCNÁ SAMA SEBOU. V tom mi rezonují i oba možné výklady - jak nemoc, kterou si hrdinka sama přivodí, tak i stav mysli, který ji k tomu dovede. V komentářích se hojně mluví o narcismu, ale já bych raději použil termín sebestřednost. Téhle hrdince totiž na jejím vzhledu vlastně nezáleží, její potřebou je být centrem pozornosti. Jakkoliv. Těžko se s ní budete ztotožňovat a stejně těžko vás bude bavit. A možná tak utečete i z otázky, ke které celý film spěje: není to nakonec jenom strach ze samoty, co tuhle dívku žene vpřed?

Do třídy deváťáků přijde třídní s dotazníky na volbu povolání. Jeden kluk se vzbouří a s tvrzením, že v životě nemá nic smysl, uteče na strom. Spolužáci začnou snášet věci tak, aby ho přesvědčili o opaku. Začíná to jako nevinná dětská hra - kdo by neobětoval cokoli, co může vypadat efektně, ale ve skutečnosti je mu to už volné? Ať je to hračka od ztraceného rodiče nebo kytara, na kterou už dávno nehraje... Chce to přece něco, na čem nám opravdu záleží! Takže si "oběti" začnou stanovovat vzájemně. A začíná přituhovat... Oblíbené boty či vlasy? Málo! Co takhle vykopat mrtvého bratříčka či ukrást z kostela sochu Krista? Vzdát se svého panenství? Pořád málo? Zabít potulného psa či useknout spolužákovi prst? Mohou jít ještě dál? Nejděsivější je ovšem reakce dospělých. Prvotní rodičovský šok velmi rychle vystřídá pohled psychologů. Zvrhlost se mění v obdivuhodný projev potlačené osobnosti. Z malých grázlů se stávají velcí hrdinové... Snad by je mohl zastavit aspoň ten, kvůli kterému se to všechno vlastně rozeběhlo. "Jak jste to všechno mohli obětovat? Kdyby to pro vás opravdu něco znamenalo, tak se toho nikdy nevzdáte! Co vám teď zůstalo?" Jenže na moralisty není nikdo zvědavý. A kolektivní vina probouzí v davu pudy. "To nebylo neštěstí!" "Teď už s tím nic neuděláš. Tak pojď a nech to být..." K filmové dokonalosti chybí lepší herci a taky scénář by si zasloužil propracovanější vývoj a zlomy. Ale s mrazením v zádech z toho, kam až došla naše společnost, se budete v mysli potýkat ještě hodně dlouho. A možná se jí už ani nezbavíte...