Zatarias

Film Pohani se vymyká všemu, co bylo doposud v české kinematografii k vidění. To, co vypadá jako živočichopis jedné rozpadlé rodiny se vznáší vysoko, převysoko nad hladinou v Čechách tak oblíbeného kapitalistického realismu. Tady se odkazuje rovnou k filosofujícím filmům Bergmanna či Tarkovského. Začíná to černobílou stylizací a končí kdesi v hlubinách podobenství Stalkera. Kdo film čte v poetice Homolkových, nic nepochopil a pochopit nemůže. Tohle není přehlídka českých křupanů, ale alegorie. Nejde tu o nic menšího, než Víru a Spasení. Tady se stylizuje vysoko nad současnými zvyklostmi. Tenhle film je jen pro Zasvěcené. A abyste mohli být zasvěceni a pak spaseni, musíte zapomenout na vše, co jste až doposud viděli. Tady platí úplně jiné dešifrovací tabulky. Nemáte-li je, jste ztraceni a film nedešifrujete buďto vůbec a nebo špatně. Olga Dabrowská dlouho bloudila, než vydala tento plod Víry. Jenom tak mohla nabídnout takový okamžik zázraku, jakým je klarinetová scéna otce a dcery v nemocnici. Do smrti na ni budu myslet! Spása přichází od těch, od nichž to, k naší škodě, vůbec nečekáme. Spása sahá mimo naší představivost. Odtud k českému publiku přišli i Pohani - z obrovského, nezištného, zázračného sebenasazení, jaké v české kinematografii nikdo jiný nepředvedl. Olga Dabrowská je anděl, který se snesl mezi české čerty, aby jim připomněla, že jsou, že jsme, všichni jen padlí andělé. Na tomto se shodujeme s panem profesorem filmové dramaturgie Bedřichem Ludvíkem.