Martynes

Do tohoto filmu jsem šel s absolutní nevědomostí. Jediné, co jsem věděl, bylo jméno režiséra - můj oblíbenec Nolan. Po zhlédnutí jsem byl naprosto ohromen. Film vtáhne do děje už první scénou a nepustí až do konce. Ve způsobu vyprávění nemá obdoby. Mé hodnocení: 10/10

Některí lidé jsou chytří a někteří zase hloupí...

SPOILERY Barry Lyndon je filmovou adaptací knihy The Luck of Barry Lyndon od Williama Makepeace Thackerayho režírovaná Stanley Kubrickem. Jedná se o historický film odehrávající se v 18. století a mapuje život titulní postavy. Samotný román je pak vzdáleně inspirován skutečnou historickou osobností Andrewa Robinsona Stoneyho. Ačkoliv tedy Kubrickův snímek nevypráví o reálné postavě, pojetí filmu tak působí. Vypravěč divákovi předkládá pouze faktické informace o životech hrdinů. Tam, kde se ztrácejí fiktivní historické prameny, už nedohlédne a pouze usuzuje. Ve své podstatě je tedy životní cesta Barryho Lyndona vymyšleným příběhem, tvářící se jako jakýsi hraný dokument. _____ Obecně je úloha vypravěče v tomto snímku zajímavá. Ten zpočátku nepůsobí žádným zvláštním dojmem a pouze dovysvětluje souvislosti. Když však posléze vidíme, kam směřuje Barryho osud, můžeme ve vypravěčových vsuvkách rozpoznat jistou ironii. Nejedná se však jen o samotné vyřčené věty, ale i celkové vyznění jeho pozorování. Kubrick tímto satirickým pohledem poukazuje na určité nesmyslnosti tehdejší doby. Ať už je to naškrobené chování, skrývající skutečné podlé záměry, či souboje řešící všechny problémy mezi postavami, vždy se vše řídí jasnými pravidly. Zároveň však nejde z Kubrickovy strany o zesměšnění daného období; na všechny situace zkrátka jen nahlíží z pozice „moderního člověka“, který už Barryho životní cestu dávno zná. _____ Vývoj titulní postavy můžeme rozdělit do dvou etap – dvě části, na které je rozdělen příběh. Celek je pak rámcován jedním z hlavních motivů filmu, tedy pistolním soubojem na život a na smrt. Ten se objevuje hned v prvním záběru, kdy je zastřelen Barryho otec a také uzavírá snímek, po kterém hlavní postava mizí z historie, což zde znamená její zánik. První část filmu nese podtitul Jak získal Redmond Barry jméno Barry Lyndon a jeho životní styl. Jde tedy o vytyčení cíle, kterým má tato část skončit (i zde vidíme vševědoucnost vypravěče o historických faktech). Již zpočátku se ukazuje nepřítomnost otce v Barryho životě. Během prvního segmentu tak sledujeme opakované hledání této osoby – nejdříve kapitán Grogan, později Chevalier de Balibari. Chování hlavní postavy se pak odvíjí hlavně od jeho mladické naivity a temperamentu. Zamilování se do sestřenice je počátečním spouštěčem řady dalších problémů, ze kterých se Redmond nemůže dostat. Celou dobu hledá své postavení ve společnosti a neustále utíká z místa na místo. Díky přátelství s Chevalierem de Balibari se však dokáže i pomocí nekalých praktik dostat na vrchol. Svatba s Lady Lyndon je pak konečným nalezením touženého postavení, a tedy i dovršením cíle první části. Druhá etapa s podtitulem Vylíčení neštěstí a pohrom, které postihly Barryho Lyndona ukazuje opětovný pád hlavní postavy až na dno. Ta už zde sice přišla o svou mladickou naivitu, avšak se po dovršení svého cíle stává osobou nesympatickou až zápornou. Jediným smyslem života pro něj pak je výchova syna, ve kterém vidí sám sebe. Touha po jeho bezpečné budoucnosti Barryho znovu vede na scestí. Po smrti syna už tento pomyslný cíl ztrácí a stává se z něj naprostá troska. Chyby z minulosti ho však v podobě nevlastního syna Lorda Bullingdona dostanou až na nemocniční lůžko. Ve finálním souboji pak můžeme vidět Barryho lítost nad jeho činy, když není schopen zastřelit svého oponenta. Ani to ho však nezachrání. _____ Velkou stálostí v Kubrickově tvorbě zůstává jeho chladná odtažitost. Ta je přímo dělaná pro dané historické období, během kterého se lidé snažili chovat ve společnosti bez výrazných emocí. Titulní postava je pak jednou z mála ve filmu, která tyto zvyklosti poruší. I v jeho chování však často vidíme bezemočnost, která se s Barryho zabydlováním ve vyšší společnosti neustále zvyšuje. Na vše začne reagovat naprosto klidným způsobem a události kolem něj pouze prolétají. Do většího extrému pak postupuje postava Lady Lyndon, která mimo lásku ke svému synovi neukáže žádnou jinou emoci, nebo kaplan Runt, jenž je svou chladností vzorem pro ostatní. _____ Stanley Kubrick je vždy v přetváření scénáře do audiovizuálního díla naprosto přesný a Barry Lyndon není žádnou výjimkou. Kamera postavy sleduje v dlouhých záběrech bez přílišného pohybu. Na začátku scény často vidíme detail či polodetail, který se postupně oddaluje, až se před námi objeví záběr celku. Ten pak má buď funkci ustavujícího záběru (před prvním soubojem), či ukazuje osamění postavy ve scéně (Barry po konfrontaci s Lordem Bullingdonem). Občas se však dostaví i obraz, ukazující celek, který postupně přechází do detailu; často ve chvíli, kdy nám režisér chce ukázat nějakou drobnost ve velkém záběru, či když postavy postupují směrem k divákovi. Méně využívaná je ruční kamera, která se objevuje pouze v bojových scénách. Kubrick se z velké části nechal inspirovat tehdejšími malbami, což lze vidět v způsobu, jak objekty kompozičně zasazuje do záběrů. Vše je přesně na svém místě, aniž by se objekty navzájem zastiňovaly. Navíc vše točil za přirozeného světla. Díky tomu mají všechny denní scény jediný zdroj světla a ty noční jsou ozařovány pouze svíčkami. _____ Hudba se skládá z vybraných klasických skladeb, nejčastěji dílo Franze Schuberta a George Friedricha Haendela. Právě Haendelova Sarabande je ústředním motivem filmu, přičemž se několikrát obměňuje. V pomalejších scénách jde pouze o tichý doprovod v pozadí (výzva na souboj ke konci snímku), zatímco jinde je využita v plném rozsahu (pohřeb Bryana). Hudba se také často váže k pohybu objektů na plátně, zvláště se pak kroky postav shodují s melodiemi skladeb. Zajímavé je i prostředí, kde se příběh odehrává. Všechny exteriéry i interiéry byly pečlivě vybírány, díky čemuž působí realisticky. _____ Barry Lyndon je jedním ze stěžejních děl Stanleyho Kubricka. V každém záběru můžeme vidět Mistrův perfekcionismus. Kamera, hudba, scénář, střih i herecké výkony jsou naprosto sladěny a vytvářejí dokonalý obraz a nadpozemský filmový zážitek.

SPOILERY Persona je film Ingmara Bergmana z roku 1966. Protagonistkami jsou dvě ženy – Elisabet a Alma. Ta první je známá herečka, která jednoho dne přestala mluvit s okolním světem a dostala se tak do péče lékařů. Ta druhá je její ošetřovatelka. Společně proto pobývají na odlehlém ostrovním sídle, kde se mezi nimi začne vytvářet zvláštní pouto. Tato doslovná synopse je však pouze okrajem toho, co se ve snímku děje. Bergman zde rozehrává zajímavou psychologickou studii ženské psychiky, jejíž vyznění však má význam i pro druhé pohlaví, přestože její interpretace není vždy jasná. _____ K lepšímu uchopení Persony napomáhá znalost režisérova vztahu k tomuto snímku. Ingmar Bergman se v době psaní scénáře zotavoval z těžké nemoci, která ho málem připravila o život. Je tedy patrné, že ve snímku se tento stav mysli odráží, častěji v postavě Elisabet, do které se sám režisér projektoval a do jejíž představitelky se během natáčení zamiloval. Bergman se také nechal slyšet, že tento snímek mu v podstatě zachránil jeho filmařskou kariéru, a tedy i jeho život. Důležitý je i fakt, že Bergman měl s oběma herečkami osobní vztah. Zároveň několikrát zmínil, že mu připadali neskutečně podobné. _____ Hlavním stavebním kamenem filmu je kontrast mezi ústředními hrdinkami. Alma je otevřenou osobou, která se díky mlčení Elisabet ještě spíše projevuje. Vše značně prožívá a je v životě více hnána svými smysly než rozumem. I z tohoto důvodu se zdá být incident s dvěma mladíky na pláži největším zážitkem jejího života. Sama proto pociťuje osobní problémy, které se však nikdy netýkají ostatních osob. Elisabet je na druhou stranou značně klidnější osobou. Na rozdíl od Almy působí více rozumově, i když sama také má svá trápení. Nejde však o osobní problémy, ale spíše takové, které zažívá svět kolem ní. Ať už jde o válku ve Vietnamu, kterou sleduje v televizi, či hrůzy holocaustu znázorněné fotografií chlapce na stolku. Značná odlišnost psyché těchto žen způsobuje rozkol mezi nimi, kdy po nějaké době nejsou spolu schopny souznít. Obě se tedy snaží vzájemně tu druhou donutit k vystoupení ze své osobnosti (persony). Zároveň se však obě potřebují a jejich spolubydlení pro ně funguje jako terapie. _____ Na protagonistky však nemusíme hledět jako na dvě rozdílné osoby. I když si jsou rozdílné, v mnohém si rozumějí a často se zdá, že přesně znají své myšlenky – scéna, ve které Alma usne a Elisabet ji probouzí. V pozdější části filmu je navíc Alma oslovována Elisabetiným manželem jako jeho manželka. Interpretovat jejich kontrast a následný rozkol můžeme tedy také jako psychický rozvrat jedné osoby. Alma je vnitřní částí této osoby (Alma znamená španělsky duše), která se však chce projevovat jako její vnější část. Všechny vnitřní pocity dává na odiv, s čímž souvisí i rychlé změny nálad. Elisabet je pak vnější částí stejné osoby, která se však už nechce projevovat a schovává se za část vnitřní. Právě z toho vzniká nesoulad mezi hrdinkami. Vznik tohoto nesouladu můžeme dát za vinu nechtěnému těhotenství a následné nenávisti k vlastnímu potomkovi. V jedné z posledních scén filmu sledujeme monolog Almy k Elisabet právě o jeho synovi. Tento monolog vidíme dvakrát; jednou se záběrem na Almu, podruhé se záběrem na Elisabet. Bergman zde ukazuje obě složky jedné osoby, jak se smiřují s touto situací, tedy samy se sebou. Snaží se navzájem se rozdělit, avšak zjišťují, že to není možné, neboť jsou nedělitelnými částmi stejné osoby. ______ Persona však není jen příběhem dvou rozdílných žen. Film začíná zdánlivě nesouvislými záběry či scénami. Nejdříve sledujeme kratičký film z němé éry, kterým Bergman odkazuje na počátek filmů. Následně sledujeme scény násilí a hrůzy, které jsou vzápětí vystřídány klidnými záběry na krajinu. Bergman si zde hraje s divákovým očekáváním, přičemž ho nutí neustále přemýšlet nad smysly těchto záběrů. Celý film je navíc rámován zapnutím a vypnutím promítacího stroje. I hlas vypravěče patří režisérovi a zní spíše jako čtení scénáře než vypravěčův monolog. V závěru dochází Bergman tak daleko, že na plátně ukáže samotný štáb s kameramanem Svenem Nykvistem. Ve všech těchto momentech Bergman ukazuje iluzorní povahu filmového světa. Hraje si s divákovou pozorností a v určitých momentech (přerušení a zničení filmového pásu v polovině filmu) diváka z děje vytrhne. Předznamenání těchto postupů však můžeme vysledovat už z názvu snímku. Stržením své persony se postava Elisabet snaží přestat předstírat, nejen jako herečka ale i jako ona samotná. Nechce už lhát ani si hrát na něco, čím není, a tedy přestane mluvit. Odhaluje tím něco falešného a fikčního. Podobně tedy můžeme hledět i na samotný snímek. Bergman odhaluje personu filmu jako takového a dává na odiv jeho falešnou povahu. _____ Jedním z nejznámějších obrazů z Persony je prolnutí obličejů hlavních představitelek. Tento výjev potvrzuje interpretaci snímku jako studii rozdvojené osobnosti. K podobným záběrům však dochází v průběhu snímku víckrát. Při konverzacích (zvláště při neshodách) jsou často obě herečky v jednom záběru. Jejich postavení, tedy kdo má v konverzaci navrch, je pak většinou zobrazeno větší přítomností této postavy v obraze. Kamera také skvěle pracuje s prostorem, a i z jednoduchých scén dialogů či monologů dokáže vytvořit nečekaně komplexní záběry. Důležitá je práce s nasvícením, která je v černobílém filmu ještě patrnější. Kameraman Sven Nykvist využívá v scénách neshod a hádek více ostrého světla. Naopak ve chvílích, kdy postavy souznějí nasvěcuje scénu pomocí rozptýleného osvětlení. Střih vždy napomáhá kameře k větší razantnosti scén, i když většinou nechává film trpělivě plynout. Hudební složka snímku je minimalistická a pouze dokresluje nepříjemnost určitých scén. _____ Persona je důležitým snímkem v bohaté filmografii Ingmara Bergmana. Na svou dobu neskutečně revoluční přístup k snímku zachovává jeho nadčasovost dodnes. Komplexní herecké výkony dokreslují promyšlenou psychologickou studii, která osloví každého diváka.