Sarpele

Taková normální partyzánská rodinka, která se snaží ve svém vodním domově co nejlépe přežít útoky amerických vrtulníků, a přispět co největším dílem k vítězství Vietkongu. Film je zajímavý hlavně po vizuální stránce. Spíš než klasickým hraným filmem je Divoké pole černobílou obrazovou básní, která svou formální vybroušeností, krásou a způsobem práce s černobílým materiálem připomíná brazilské Barravento resp. práce Man Raye. Trochu zvláštně působí obsazení asiatů do rolí amerických vojáků, které by se dalo vykládat jako "castingovou nouzi" nebo jako snahu ukázat, že všichni lidé jsou stejní a je nesmyslné se navzájem zabíjet. / S odstupem mi na filmu čím dál víc vadí, jak idealizuje příslušníky Vietkongu. Pravděpodobným důvodem vzniku filmu zdá se bylo podpořit pohled na konflikt ve Vitenamu, který byl (a je) typický pro "mladé a pokrokové" západoevropany a Američany. Totiž že USA zlovolně zaútočily na Vietnam jen proto, že se vyžívají ve vraždění nevinných. A příslušníci Vietkongu byli vlastně obyčejní dobří lidé, kteří této zlovůli čelili. Což je ovšem skutečnosti více než nepodobné.

Je to smutné. Kdyby to byl aspoň poctivý odpad...

Jen taková jemně bulvární zajímavost. Dívkou, pro kterou Jakub Sommer film natočil, je producentka Eliška Fuchsová, momentálně mediálně známá jako vdova po architektu Janu Kaplickém.

Ano, Michael Moore je Hloupý Bílý Američan. Stejné metody a stejná omezenost jako ti, které kritizuje, jen holt stojí pro spoustu diváků na té správné straně barikády. Účelová agitka, jejíž manipulativnost pro mě byla téměř nesnesitelná. Primitivní urážení členů "koalice ochotných" (na ČR nedošlo nejspíš jen proto, že název země režisérovi neřekl vůbec nic), záběry vytržené z kontextu, potopení těch několika silných momentů (výpovědi mladých vojáků o bombardování Kábulu za zvuků písně The Roof Is On Fire) lacinými vtípky (vždyť na to, aby se George Dabljů nebo Britney Spears zesměšnili, stačí jen namířit na ně kameru). Na druhou stranu je tento film dokonalou výpovědí o své době, o mediální realitě a především o svých divácích. Patří k těm filmům, u kterých je zajímavější sledovat reakce diváků, než film samotný.

Film FC Venus byl uveden na MFF Karlovy Vary (rok 2006) v rámci sekce Dny kritiků Variety. Svěží a zábavná romantická komedie, která vás během filmového maratonu dokáže probrat líp než šálek silné kávy. Ten typ filmu, který právě na filmových festivalech vyhrává divácké ceny, ale mimo festivalový rámec většinou zapadne, protože je bohužel průměrný (nebo jen lehce nadprůměrný) a snadno zapomenutelný. Dalším příkladem je Kámoš, který přestože získal na MFF KV diváckou cenu v roce 2003, později v běžné kinodistribuci neuspěl.

Dokonalé béčko a perla porevolučního exploatačního filmu!!! Dvě vyšampónované hvězdy s ušlechtilým výrazem brodí se největší špínou divokého východu!!! Drsný a zvrácený lesbický sex ve vězeňských sprchách, drsná lesba s žiletkou v ústech!!! Pavel Bobek jako stárnoucí dekadent a bývalá hvězda!!! Užašňá výšlovňošť Ibrahima Maigu!!! No prostě uberkůl!!!

Smutný důkaz, že i ze silného a zajímavého námětu může vzniknout naprosto průměrný film.

Překrásný strhující film, jehož hlavním tématem je polemika se samurajským kodexem Bušidó, přeneseně kritika pokryteckého lpění na tradicích za každou cenu. Od poklidného, pomalého začátku Harakiri (Seppuku) postupně graduje až k závěrečné bojové scéně všech proti jednomu, při které si uvědomíme, kde mimo jiné bral Quentin Tarantino inspiraci pro film Kill Bill. Pro evropského diváka je zajímavé, že se tradice, které tak fascinují západní společnost a jsou pro ni tím, co dělá Japonsko výjimečným, stávají tak často terčem kritiky japonských filmařů. Za zmínku stojí i výborný herecký výkon Tacua Nakadaje (cena Kinema Junpo). Film získal Zvláštní cenu poroty v Cannes.

Od začátku mám pocit, že je tento film o mně. Asi že se odjakživa cítím jako kombinace osmdesátileté vyrovnané a dokonale šťastné ženy a vyšinutého mladíka, který to s životem vůbec neumí a má zvrácený smysl pro humor.

Jednoznačně nejlepší film ze série.