Vojteco

Parazit coby vítěz Cannes bere diváky na nekontrolovatelnou horskou dráhu zásadních emocí smíchu, hořkosti, napětí i uvědomění. Bong John-ho se opět projevil jako naprosto suverénní DJ filmových žánrů a představil velmi divácký, tempem i režií precizní film, který na pozadí jemných, ale přesně utkaných detailů popisujících současnou Jižní Koreu (školství, internet, medicína) vytváří originální žánrové varianty. Ačkoliv některé přechody působily malinko rušivě, celková kompozice, vrcholení děje a řada tvůrčích estetických rozhodnutí tyto (ne)dodastky kompenzuje do sytosti. Kang-Ho Song opět ukázal mistrovské herectví “všedních” postav. Bongův velký návrat, od vzniku Vzpomínek na vraha je to jeho nejlepší film. V životě jsem během projekce v kině nezažil tolik diváckého ruchu, stenání a úžasu. Bezpochyby jeden z nejitenzivnějších, nejzábavnějších a nejlepších filmů roku. 90% #KVIFF2019

Sžíravý debut polského režiséra Jana P. Matuszynkého se odklání od klasické narace životopisného filmu a prostřednictvím odměřené, analyticky-dokumentární kamery vytváří stísněné sociální drama bez předpisu konkrétní interpretace, jehož největší předností je režisérův cit pro emocionální kontinuitu. Poslední rodina, sledující skutečný osud rodiny Beksinských, tak pootevírá dveře žánrové variabilitě a buduje volnou návaznost s významnými filmovými proudy, jakými byly Kino morálního neklidu nebo Dokument kreacyjny. Více zde https://kocarnik.blog.respekt.cz/jan-p-matuzsynski-posledeni-rodina/

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95%

Příliš neholduji severským detektivkám (pár drobných výjímek představuje Jo Nesbø) a už vůbec ne jejím filmovým adaptacím (strašný Hypnotizér i zpackaný Sněhulák). Složka 64 je moje první setkání s Q oddělením a nutno říci, že toto setkání se vydařilo na výbornou. Dvě paralelní dějové linie mají velmi slušný timing, scénář si hraje s diváckým očekáváním do poslední chvíle a film sám se nebojí mixovat žánry: zatímco první polovina je ryze detektivní, ta druhá se posouvá k vítaným branám áčkového thrilleru (závěrečné plot twisty budují kontrast mezi “línou, blínem zpomalenou lodí a podmanivou akcí uvnitř estetického interiéru červenobílé kliniky). Režijně to šlape ještě více: Boe se zaměřuje na obličejové herectví obou detektivů a ponechává jim volnou ruku v řeči těla; zaměřuje se na detaily (nosy detektivů, až láskyplný záběr na točené pivo). Chemie funguje podstatně více než v post zhlédnutém Vzkazu v lahvi, není zde potřeba budovat patetický rozpor v otázkách otcovství nebo víry. Skvělá mizanscéna a černo-modré podbarvení pak dodávají filmu onu severskou krutost, avšak naprosto nenásilným způsobem. ...jsem rád i za závěrečné titulky a mrazivou statistiku #témazaloženonaskutečnosti 90%

Třemi Oscary ověnčená road-movie osciluje mezi apartní komedií a podbízivým dramatem. Zatímco postupné sbližování kulturně odlišných charakterů přichází nenásilně a s patřičnou dávkou obratné grotesky, zachycení rasistické Ameriky 60. let – jejíž principy utvářejí děj – je v podání tvůrců až příliš vágní. Zelená kniha tak zůstává divácky vděčnou atrakcí, která postrádá ochotu vystoupit ze své komfortní zóny. Více zde: http://www.munimedia.cz/prispevek/kritika-zprvu-sympaticka-lehkost-oscarove-zelene-knihy-nakonec-vykrada-sama-sebe-14780/