Hoe_Ba

Kvůli natáčení jsem bohužel letos nestíhal milovanou Ji.hlavu fyzicky navštívit, tak aspoň doháním všechny možný dokuresty skrze online festivalovou filmotéku.  "Pivo tady špatně pění, hostinskej od nás by se zlobil. Grády ale má, umí zalomcovat. Hospody tady maj romantický názvy jako U Královi paže, U Psa a Koroptve nebo U Bílýho srdce. Kromě fricků tady válčíme hlavně s angličtinou, jak to řikal Standa, mluvěj všichni, jako by měli knedlík v hubě, ale na to, abych oddělal messouna, přece žádný hau du jů du nepotřebuju!"  Good Old Czechs mě odrovnalo svojí naprosto nekompromisní lidskostí. Viděl jsem už spoustu nejrůznějších televizních dokumentů nebo monumentálních americkejch válečnejch blockbusterů (aktuálně třeba zoufale plochý a divácky povrchní Na západní frontě klid od Netflixu), ale tahle neuvěřitelná transformace dvou paličatejch československejch kluků ve vyznamenaný piloty RAF je ve srovnání s tím vším prostě dechberoucí. Výběrka archivních matrošů je neuvěřitelně pečlivá záležitost, sound design intenzivně nervy drásající a k tomu temporytmicky dobře dávkovaná montážnická rychta, takže po stránce formy i obsahu absolutní audiovizuální rozkoš. Přesně natolik poutavě a autenticky bych na školách učil dějepis, namísto předpotopního a bolestně neefektivního systému nezáživnýho biflování. Především kapitolu moderních dějin, která je z edukativního hlediska v kontextu zaprděnýho českýho školství bohužel absolutně nedostačující. Před pány Bojarem a mistrem Špidlou smekám!   

Intimní časosběrná výpověď pramenící z nevšedního environmentálního kontrastu pustého antarktického prostředí a osamocení lidské bytosti. Pokusit se dramaturgicky obohatit narativní vyprávění z pozice první osoby o strukturovaný dialog s umělou inteligenci, mi z počátku připadalo nesmírně kreativní a odvážné. Ve výsledku se však zmíněné klábosení s počítačem stává jediným zajímavým prvkem celého snímku. Postupně se během sledování ocitáme s hlavní postavou uvězněni v otravné ledové monotónní smyčce. Neustále se opakující scenérie nánosů sněhu, prohlubující se samota a nekonečně dlouhá izolace, nezdravě ovlivňující lidského jedince. Promluva se sebou samým je v tomto případě nesnesitelná jako polární počasí nebo společnost mechanicky smýšlející umělé inteligence. Naivní krása a sentiment rychle vyšumí, filozofování o podstatě bytí s chatovacím robotem se stává nakonec únavným a nebýt pár záběrů skotačících tučňáků, pravděpodobně bych se asi nedodíval do konce.

Překvapivě poutavá zápletka, ze začátku zajímavá stylizace připomínající Grandhotel Budapešť, zdánlivě bizarní střet starých tradic a dnešního povrchního hipsterství skrze dvojroli Rogena vypadal v traileru excelentně. A to všechno ještě navíc dochucený vtipy na Bowieho, ale ve výsledku? Trailer bohužel ukázal všechny esa v rukávu a ještě mnohem víc, kéž by měl celej film říz jako Herschelovy okurky. Nejdřív jsem v protagonistovi viděl archetyp invazivního nablblýho Borata, ale oproti němu to byl humor neskutečně přízemní a nudný. Pak jsem si začal mediální humbuk s návštěvníkem z minulosti spojovat se snímkem Už je tady zas, avšak ten svým geniálně černým humorem a mrazivou katarzí dává Rogenovi těžkou nakládačku. Ve výsledku trpké zklamání, jeden Rogen jako druhý. Radši zavolejte hygienu, než se tady někdo otráví!

S velkým očekáváním se většinou bohužel pojí i velká zklamání, oproti první kapitole nepochopitelný propad. Skoro tříhodinový LSD trip sice utekl rychlostí blesku, ale i přes vydařeně rozvinuté flashbackové sekvence musím film označit za těžko stravitelnou slátaninu. Přízraky jsou spíš k smíchu, než aby diváka děsily, zápletka s artefaktem jak z Věřte nevěřte a ani ten McAvoy v hlavní roli fakt nesedl. Kam se poděla dech beroucí atmosféra a sofistikované hrůzy dětských fantazií? Ve zkratce shrnuto jednoslovným popisem uslintaného kanálového klauna: shIT

Kam se hrabe Woodstock!!!

Mrazivě depresivní reklama na Hornbach!

Vina a trest mají mnoho podob. Mistrně budovaný konflikt mezi rebelující protagonistkou a nekompromisním světem plným vyčerpávajících pravidel. Byl jsem doslova fascinovaný tím, jak daleko za hranice se může zoufalé jednání hlavní hrdinky dopracovat. Jinak jsem mimořádně vděčný za to, že tvůrci naštěstí neměli tendenci degradovat snímek v závěru naivní sentimentálností. Místo banálního happyendu příběh vyšumí do jakési chladné střízlivosti, která ideálně podtrhuje celkový dojem zanechaný v divácích.

Zachytit maximální odcizení a pohoršení skrze nenávistné pohledy falešných očí s takovou intenzitou, osobně považuji za naprosto geniální počin. Fassbinder dokázal vykreslit mrazivou atmosféru zakomplexovaného Německa skutečně dokonale. I po čtyřiceti letech vývoje naší společnosti je téma filmu bohužel stále aktuální.

Loznicova dokumentární prvotina na mě působí jako transformace Hrabalovy estetiky Slavností Sněženek na postsovětskou pustinu. Bylo překvapivě velice příjemné sledovat takto poeticky nasnímané fragmenty zapadlých lidských osudů z nehostinného venkovského prostředí.

Měl jsem tu čest poznat Sergeje Loznicu v rámci bratislavského VFF a musím bezesporu konstatovat, že jeho myšlenkové pochody i nakažlivý smích mi budou ještě dlouho znít v hlavě. Každopádně závěrečné vyznění dokumentu je maximálně silné, kvalita archivních záběrů je dech beroucí a z celkové atmosféry procesu je cítit všudypřítomná pulzující přítomnost velkého bratra. Nicméně zvolená forma, kterou se až k samotnému verdiktu postupně bolestně prokousáváme celým zdlouhavým procesem, může přivodit nejednomu nezasvěcenému divákovi kvalitní kinospánek. Ani rázné odstřihy ze soudní síně na sekvence pochodujících dělníků oslavujících brzkou smrt obžalovaných po chvíli sledování ztrácí na intenzitě. Z obludného stalinistického mechanismu jde občas hrůza, občas byly předem připravené výpovědi mučedníků k smíchu. Ve výsledku relativně úmorná stand up comedy s překvapivou pointou.