collak

Mám ve svém okolí spoustu žen, které mají k příběhu o domácímu násilí, co říct…. Ale mlčí. Se sklopeno hlavou často nesou úděl, který označují za „svůj“. Většinou to považují za normální, za to, že se něčím provinily a mlčí… A ti hajzlové jen zjišťují, kam až mohou zajít (jedna z replik Vilmy Cibulkové). Možná ani neví, že tím ubližují nejvíce sobě a pak svému okolí. Je třeba o tom mluvit, psát a přinášet filmy na stříbrné plátno s touto tematikou. Můj příběh míří do tohoto světa podobně jako Sedmilhářky. Na české poměry se jedná o velice netradiční pojetí, které obsazuje herce do netypických rolí a hraje si s neobvyklostí. Boří tak, mnohdy zaběhlá klišé a ukazuje věci z jiného úhlu. Vytvářet věci s přesahem o vážných tématech stojí mnoho peněz a mnohdy je tak vše otázkou kompromisu a spíše úsilí jednotlivců než finančních možností. 

Můj film patří na filmové plátno a sluší mu. Je dobře, že je otiskem skutečnosti a každý do něj dal něco ze sebe podobně jako Vlastina Svátková, Saša Rašilov, Milan Kňažko nebo Pavel Kříž. Je to jiný film. Je určen ženám. Má přesah, nutí přemýšlet vyvolávat emoce. Těm, kdo něco podobného prožili vyvolá slzy, možná dodá odvahu a zbytek minimálně zaskočí. Je jen dobře, že tato témata u nás vznikají.