Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (417)

plakát

Devil's Playground (2010) 

Další akční zombie jízda made in Great Britain. Zombie apokalypsu má tentokrát na triku farmaceutická společnost Newgen Industries, která podpůrnou látkou RAK nadopuje tři sta anglánů, kteří se vzápětí mění na krvežíznivé a zatraceně rychlé zombie. Moderní zombie, jak je již zvykem běhají jako vítr, ale tyto ještě skákají jako vyznavači parkouru, takže o akci není opravdu nouze. Boj o přežití svádí dohromady velmi nesourodou skupinku přeživších, kteří v zapadlé autodílně sméčkují jeden na druhého. Mezi nimi se nachází i zaměstnanec strůjce všeho zla a jediný živý pokusný králík Anely Mills, která ještě nejeví žádné známky infekce. Komplikované vztahy uvnitř nesourodé skupinky jsou kromě zombie kousanců, dalším hlavním činitelem při řídnutí jejích řad. Optimální stopáž a dobré herecké výkony dělají dílko, které evidentně nemělo megalomanský rozpočet příjemně koukatelným. Masky a efekty jsou taktéž na dobré úrovni. Snímek se tváří zatracené vážně a tvůrci rvou do diváka několik emotivních, nikoli však špatných scén. K vysokému hodnocení snímku lehce pomáhá také fakt, že se jedná o režijní prvotinu a to velmi nadprůměrnou. Mě to prostě bavilo, takže tomuhle vysokooktanovému parkouru na ďáblově hřišti uděluji s klidným svědomím čtyři hvězdy.

plakát

Lovec nestvůr (2010) 

Komentář může obsahovat možné spoilery. Komediálně laděný horor, který i přes svou dobu vzniku a výsledný look působí jako nenucená dílka hororové filmařiny dvacet let zpátky. Ústřední postavou snímku je soukromé očko Dylan Dog, který skončil u případů lehce privátních záležitostí. Předtím se zabýval daleko zábavnější činností, kterou je po útoku vlkodlaka nucen obnovit. Vytahuje svou zaprášenou brašnu a vydává se pátrat po zabijákovi, jehož stopy jej přivádí ke klanu vlkodlaků a následně i do upírského doupěte, které probouzí v Dylanovi staré rány. Divák má kromě parádně ztvárněných upírů a vlkodlaků možnost vidět ještě tak trošku netradiční pojetí zombies díky Dylanovu parťákovi, který rozšiřuje jejich řady. Terapeutická zombie skupina je vskutku hustá a kromě ní tvůrci valí do diváka spoustu dalších fórků, které ve většině případů nevyznívají vůbec trapně, ba naopak. Snímek trošku komplikují další postavy, ale nechci vše prozrazovat, protože dílko až zas tolik předvídatelné není. Jedinou vadou na kráse je výběr představitele Dylana - uhlazený Superman do takovéto role opravdu nesedí. Výsledný dojem je zatraceně příjemně koukatelný a dobrým vtipem dochucený horor, který sice evidentně čerpá ze slavnějších filmů, ale nabízí divákovi poctivou, leč téměř nekrvavou zábavu. Já se bavil s přehledem na čtyři hvězdy.

plakát

Lovec trolů (2010) 

Další z řady dokumentárně načichlých handcamů ve stylu sestříháno z objevených pásek. Pásky se našly v lese, kde řádila čarodějnice z Blair. Také jste je mohli najít v Poughkeepsie, kde řádil sériový vrah. Zombies byli objeveni na páskách Romera i v bytovém domě kdesi ve Španělsku, kde zůstali po rutinním výjezdu hasičů. Bylo toho ještě více a bylo toho hodně, ale pásky s troly můžete najít až nyní ve velmi originálním, nízkorozpočtovém, leč kvalitním snímku norského tvůrce THE TROLL HUNTER. Ruční kameru zde drží v ruce trojice norských studentů, respektive jen jeden z nich, kteří dokumentují útoky medvědů. Při svém pátrání narážejí na podivného lovce, kterého ostatní medvědobijci považují za pytláka. V jeho stopách a později i s ním samotným jsou svědky řádění trolů, kteří jsou trikově bravurně ztvárněni a tvůrci, jež evidentně netroškaří, předvádějí divákovi různé druhy těchto bájných stvoření. Lovec se s tím nepáře a kosí jednoho trola po druhém na pozadí tutlání existence těchto monster a oblastí kde žijí před celým světem (funkce okruhu vysokého napětí mě opravdu odrovnala). Politika, vtip, napětí, akce, lesní šílené úprky působící jako THE BLAIR WITCH PROJECT, kuriózní technika pro lov, narážka na křesťanství, dobré herecké výkony, kapka krve – to vše dotahuje téměř k dokonalosti tento unikátní pseudo dokumentární trolí koktejl, kterému ubírá na chuti pouze několik nudných vatážních částí, díky kterým srážím hodnocení na poctivě čtyři hvězdy.

plakát

Ztracení chlapci: Upíří kmen (2008) 

Pokračování THE LOST BOYS: THE TRIBE se nese ve stejném duchu jako THE LOST BOYS, takže se divák dočká lehce komediální a béčkové upírské jízdy. Vlastní příběh líčí osudy dvou osiřelých sourozenců Chrise a Nicole, kteří se po příjezdu na americké pobřeží zaplétají s místním klanem upírů. Na pomoc jim přichází neohrožený Frog (Corey Feldman), který ve válce proti upírům od prvního snímku přišel o bratra. Frog není jediným pojítkem s o dvacet jedna let starším filmem. Vnímavý divák si zajisté všimne spousty dalších. Kupříkladu krapet zestárlého saxofonisty, ústřední písně Cry Little Sister či řádění na silných motorkách. Vůdce upírů opět nepostrádá charisma, i když oproti Sutherlandovi vyznívá celkově slaběji, ostatně jako celý film. Ostatní upíři a efekty s nimi spojené jsou celkem vydařené. O dávku komediálnosti se nestará v dílku pouze Frog, ale i ujetá tetička, u které sourozenci nacházejí azyl či policejní jednotka v Luna Bay. Upírské doupě přešlo ze svého punkového nádechu do zbohatlického hnízda plného drahých hraček, což je podle mě škoda – holt trend je trend. Ve výsledném dojmu se však jedná o příjemně koukatelné novodobé béčko s dávkou dívčí nahoty i nezbytné krve, které za prvním dílem zaostává nejméně o jednu třídu. Takže za mě tři hvězdy.

plakát

Ztracení chlapci (1987) 

Další kvalitní béčková podívaná z 80-tých let v podobě lehce komediální americké upířiny, které vévodí démonický Kiefer Sutherland a dvojka dobových in hochů Corey Haim a Corey Feldman. Jmenovaní hošani jdou po krku bandě upírů, která se pod vedením Sutherlanda prohání po floridských plážích na silných motorkách za doprovodu rockové muziky i nezbytného plástevního disca a po jejich nájezdech někdo občas mizí. Příběh není nijak objevný. Lehce zdecimovaná americká rodinka si to přivalí na Floridu, aby mohla složit hlavu u svého dědy, a starší syn se díky sličné slečně zaplétá s partičkou upírů. Avšak dobré herectví, velmi slušné efekty, sada parádních hlášek, pár krvavých scén a punkový nádech dělá z tohohle béčka velmi solidní zábavu. THE LOST BOYS se dočkali pokračování až po jednadvaceti letech, přičemž první z nich nese přívlastek THE TRIBE. Pokud mám THE LOST BOYS shrnout, tak se jedná o nenáročnou, ale kvalitní hororovou zábavu, jež zavání rodinným filmem na nedělní odpoledne, a které s klidným svědomím nasolím čtyři hvězdy.

plakát

Stříbrná kulka (1985) 

Vlkodlačí kousek načichlý rodinným filmem podle knižní předlohy nikoho jiného než S. Kinga. Jelikož dílko spatřilo světlo světa v letech 80-tých a navíc na režisérské židli seděl seriálový mág Daniel Attias, mimochodem SILVER BULLET je jediný jeho celovečerák, máme v hlavní roli dětského hrdinu. Hlavní hrdina upoutaný na invalidní vozík Marty je celkem sympaťák a díky svému vynalézavému lehce alkoholickému strýci má vozík velmi netradiční – stříbrnou kulku, která hravě předjede i auto. Mezitím, co brázdí ulice na svém stroji, začnou ve městě umírat lidé, jejichž mrtvoly jsou značně znetvořené. Nijak velkým městečkem se začne šířit strach a panika, až se místní lidé odhodlají k lovu na bestii, ovšem nemají ani zdaleka tušení proti čemu stojí. Snímek nevybočuje z klasických hororů osmdesátých let a během necelých sta minut naservíruje divákovi poutavý příběh, který je vyprávěn z pohledu Martyho starší sestry Jane. Se sourozenci jsme svědci útoků krvežíznivého monstra, které jsou řemeslně velmi dobře ztvárněny, stejně jako maska samotného monstra. A dále máme možnost pátrat po lidské podobě zabijáka až do nečekaného odhalení. Vše probíhá za doprovodu zdařilých hereckých výkonů, trošky moralizování a dobrého humoru. Za zmínku ještě stojí finální souboj s vlkodlakem a pár neotřelých tvůrčích nápadů, které nechci prozrazovat. Ve výsledném dojmu se jedná o nepříliš krvavý, ale nádherně kouatelný hororový film, kterému dávám s klidným svědomím čtyři hvězdy.

plakát

Krvavý tábor (1982) 

Komentář obsahuje spolery. Perfektní australská záležitost z prostředí převýchovného tábora pro nepohodlné jedince, který je nástrojem totalitního režimu s heslem svoboda je poslušnost, poslušnost je práce, práce je život. Snímek se na začátku stopáže tváří jako klasický explotační kousek, ale postupem času se zvrtává k šílenému vysokooktanovému trashi, což ovšem vůbec není na škodu – ba naopak. Ve vlastním příběhu sledujeme osudy tří hrdinů, kteří se nějakým způsobem zprotivili režimu a jsou poslání do převýchovného tábora. Velitel tábora je samozřejmě pěkněj krypl a podle toho vypadají i jeho přímí podřízení – velitel Richter, který nemá problém umlátit k smrti náhodně vybranou dívku, či kulhavý chcípák, který prahne po mladičkých vězeňkyních. Hrdinové si samozřejmě prožijí v táboře nějaké ty nepříjemné chvilky v podobě mučení či sexuálního obtěžování a poté jsou vybráni k honu, který pořádá velitel tábora pro své hosty. Lov je ztvárněn naprosto bravurně. Lovci se prohánějí v okolí tábora v nadčasových strojích či na koňském hřbetu a svou kořist se pokouší skolit automatickými zbraněmi, výbušnými šípy či radlicí na svém vozidle. O bizarnosti v dílku také není nouze, divák se dočká pár úchylných momentíků, vydařené várky gore a dokonce přichází na řadu i sprchová scéna (sprchy jsou společné pro obě pohlaví – sex je dovolen, ale těhotenství, či šíření pohlavních nemocí mezi úchylkáři, jak systém vězněné nazývá, se přísně trestá). Ale vraťmě se k lovu, kde jednomu z lovců zdatně sekunduje jeho zrůdný nohsled Alf (učiněný vlkodlak), jehož představitel Steve Rackman je mimochodem profesionální wrestler, což bylo na některých scénách vidět. Kořist se ovšem tak lehce nevzdává a na řadu přichází závěrečná bitva o převýchovný tábor, do které se zapojuje i těžká vojenská technika. Dále se nemá smysl rozepisovat, tenhle žánrově těžce zařaditelný kousek se prostě musí vidět. Po technické stránce se samozřejmě jedná o nízkorozpočtovou záležitost, ovšem plnou dobře ztvárněných postav, celkem zdařilých hereckých výkonů, vhodného hudebního doprovodu od Briana Maye, spousty divácky atraktivních a nezapomenutelných momentů a hlavně špičkové výpravy. Za mě jednoznačně plný počet.

plakát

The Gravedancers (2006) 

Novodobá duchařina z americké produkce. Ve vlastním příběhu sledujeme skupinku přátel, která po pohřbu svého kamaráda jej jde ještě trošku zapít. V baru jeden z nich dostává nápad, že by mohli kamaráda uctít požitím pár lahvinek přímo u jeho hrobu na hřbitově, což následně provádějí. Posilněni alkoholem a tajemným vzkazem na kamarádově hrobě si trošku zaskotačí na třech hrobech, čímž spustí kletbu, jež je do jednoho měsíce odsuzuje k smrti. Pak už diváka čekají zpočátku lehčí duchařské projevy v domovech prokletých, které záhy přerůstají v děsivé řádění a leckdy i ve zhmotnění mrtvých. Otřesení přátelé se rozhodnou vyhledat pomoc, na kterou je již možná pozdě. Nijak zvlášť dlouhý snímek disponuje jistou várkou napětí, místy slušnou atmosférou a dobrými duchařskými efekty, které bohužel ke konci stopáže působí spíše úsměvně, než děsivě. Snímek se také může honosit kvalitním herectvím a celkem poutavým příběhem, který se tvůrci snaží obohatit starými jizvami ve vztazích mezi jednotlivými postavami. Po řemeslné stránce, až na úsměvné pojetí některých triků, nelze prakticky nic vytknout. Ovšem co dílku jednoznačně chybí, je inovace. Všechno už tu mnohokrát bylo, takže hororového fanouška nemůže dílko nijak překvapit. Výsledný dojem je ničím nevybočující tuctová duchařina, která ničím neurazí, ale také nenadchne. Za mě tři hvězdy.

plakát

Dellamorte Dellamore (1994) 

Komentář může obsahovat možné spoilery. Další italský hororový klenot v podání Michela Soavi. Tentokrát se jedná o mix proklatě černého humoru, doslova hřbitovní romance a trošky toho filosofování o lidské existenci. Zní to zvláštně? Ono to zvláštní opravdu je. Vlastní příběh se odehrává převážně na hřbitově města Buffalora, kde žije správce hřbitova Francesco Dellamorte a jeho zaostalý pomocník Gnaghi. Ve dne pohřbívají a v noci pohřbívají po druhé, mrtví totiž v hrobě dlouho nevydrží a často zaklepou na dveře správcova skromného příbytku. Francesco se svým pomocníkem kosí nemrtvé pro hororového diváka velmi atraktivními způsoby a neodpustí si sem tam přidat nějakou vtipnou hlášku. Jednoho dne se však na hřbitově objevuje atraktivní vdova, která překope na ruby Francescův zaběhlý stereotyp. Roli vdovy vystřihla finská herečka Anna Falchi, která krom hereckých kvalit ukazuje před kamerou i kvality tělesné. Gnaghi ovšem nezůstává ve hřbitovní romanci pozadu a v bizarních situacích prožívá lásku s mrtvou náctiletou. Jako v každém zombie filmu dokáže kousnutí nemrtvého způsobit pořádnou paseku, která se dostavuje i v tomto netradičním dílku, kterému od poloviny stopáže ubývá lehce na humoru, příběh se komplikuje a ve finále nabízí více interpretací, než bych čekal. Ve výsledném dojmu se jedná o kvalitní hororovou filmařinu s jistým filosofickým přesahem, výborným herectvím a zatraceně kvalitní řemeslnou stránkou. Italové zkrátka umí. Hodnotím plným počtem.

plakát

Videodrom (1983) 

Další Cronenbergova šílenost plná úchylek a bizarních představ tohohle osobitého tvůrce. Děj přivádí diváka do Toronta, kde se majitel trošku ostřejšího televizního kanálu (nasilí, softporno) Civic TV Max Renn pouští do pátrání po záhadném videodromu, jehož stopy vedou do Pitsburghu v Pensylvánii. Snuffový videodrom však nefascinuje pouze jej, ale do jeho spárů se dostává i krásná Nicki, se kterou se Max seznamuje během jedné talk show právě na téma násilí na televizních obrazovkách. Cronenberg zpočátku rozjíždí poutavé drama, které za pomoci vynikajících hereckých výkonů a dávky nezbytné ujetosti hlavně v sexuální oblasti nedovolí divákovi spustit z dílka oči. Pak se děj lehce komplikuje a nastupují děsivé halucinace nejen však se sexuálním podtextem, které diváka provázejí až do konce této excelentní bizarnosti. Cronenberg je v režisérském křesle velmi zdatný, takže se jedná o kvalitní film ve všech směrech včetně výše zmíněných hereckých výkonů či postav, ale i řemeslné stránky a celkového vystavění příběhu, kde na diváka čeká nejeden nečekaný zvrat. Ano, přirovnání s pozdějším tvůrcovým filmem EXISTENZ je vskutku na místě, ovšem pokud divák nepobere VIDEODROM, tak se do EXISTENZ nemá smysl vůbec pouštět. Děj je celkově komplikovanější a hranice mezi halucinací a realitou je téměř nepatrná. Ve výsledné dojmu VIDEODROM představuje typickou režisérovu tvorbu, kterou lze vystihnout opět slovy bizarní, leč kvalitní a kterou opět nemám problém ohodnotit plným počtem.