detektiv

Ze Zaklínače jsem byla opravu nadšena. Ačkoliv jsem nečetla knihy ani nikdy nehrála hru, seriál mě vtáhnul do děje a i když asi nechápu všechny odkazy, dokázala jsem v jednotlivých příbězích relativně brzo zorientovat. Různé časové roviny narozdíl od mnohých hodnotím kladně jako zajímavý vyprávěcí prvek, který nutil diváka neustále přemýšlet o jednotlivých scénách v kontextu celého příběhu a dodával vyprávění dramatičnost. Henry Cavill je jako hlavní postava výborný a ostatní herci ve vedlejších rolí mu zdatně sekundují. To, že se občas chová jako bručoun nebo působí odtažitě beru jako součást jeho charakteru. Rozhodně se těším na další sérii a pro mě to byl jednoznačně nejlepší fantasy počin za celý rok 2019.

Bohužel do kina jsem šla až po zveřejnění nominací na Oscary a byla jsem tedy tímto faktem chtě nechtě velmi ovlivněna. Začátek filmu se mi zdál relativně zdlouhavý a chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala do muzikálového prostředí La La Landu ponořit. Emma Stone patří dle mého názoru k nejsympatičtějším herečkám vůbec a ačkoliv nejsem bláznivá fanynka Ryana Goslinga, musím uznat, že má ohromné charisma, tento pár spolu se mi velmi líbil už v Bláznivé zatracené lásce a i zde byl pro mě jedním z největších kladů celého filmu. Obecně se neřadím k muzikálovým nadšencům, ať už jde o samotné pojetí děje nebo hudebních scén, ale v La La Land byly hudební scény začleněny v rozumné míře, ať už se jednalo o množství nebo zpracování. Závěrečná sekvence celého filmu od okamžiku, který posunul děj do pozdější doby, byla ohromující a posledních několik minut filmu jsem ani nedýchala a nechala jsem se naprosto unést. Tedy závěrem, film nominovaný na čtrnáct zlatých sošek? Rozhodně ne. Muzikál, který se zařadil mezi nejlepší ve svém žánru? Rozhodně ano.

při sledování toho, co se děje v hotelu Paradise, si připadám hned mnohem chytřejší....opravdu velmi reprezentativní vzorek české a slovenské společnosti...ale je pravda, že kdyby tam byli normální lidi, nekoukal by se na to nikdo..

Viděla jsem Skyfall včera k večeru a nemohu na něj přestat myslet...Líbilo se mi to, líbilo se mi to moc. Nevím, co přesně, ale pro mě to mělo šmrnc. Ovšem nevím, jestli jako Bondovka. Ačkoliv Daniel Graig není typický fešák a lamač srdcí, pro mě má obrovské charisma, které dokazuje každý jeho pohyb, Javier Bardem je jako zlo číslo jedna velmi osobitý, vizuální efekty jsou fantastické,zápletka je také dobrá a úvodní píseň od Adelle mi vzala dech, ale přesto tam naprosto chybí rysy bondovského stylu, spíš bych řekla, že to je film o Batmanovi, akorát režisér spletl hlavní postavu a omylem tam poslal Jamese Bonda. Bond se zajímá o ženy, o které by se zajímat neměl a které hrají v ději důležitou roli, Bond je anonymní agent, o jehož minulém nebo nynějším soukromém životě nevíme nic, Bond nikdy nevypadá jako troska, která se musí prosit, aby dostal nějaký další úkol a který musí dokazovat, že na to ještě má (a nakonec ještě ke všemu zjistíme, že na to nemá)....Ovšem všechno tohle se ve filmu objevilo....nevím, nevím, co si myslet....asi jsem jen moc staromódní a sentimentální a očekávám něco, co nemůže přijít...Doba se mění a s ní se mění i charaktery hlavních hrdinů...

Je to už trapné, ale já stejně musím zmínit nejprve Heatha…je to jeden z mých nejoblíbenějších herců (podle mě i nejkrásnějších), ovšem v tomto filmu představuje ztělesněné zlo, doslova. Jakmile se na plátně objevil, zamrazilo mě v zádech a bála jsem se i dýchat, aby mi neublížil. Celý film se ale netočí jen kolem něho, pochopitelně. Bale je jako Batman úžasný, neuvěřitelně vystihl rozpolcenost svého charakteru…Christopher Nolan se bezpochyby stává jedním z mých favoritů ve světě kinematografie. Celý film je fantasticky promyšlený, nechybí mu nic, má spád, napětí, čiší z něj naprostá beznaděj a bezútěšnost, které jsou ale zároveň protkány láskou, něhou a žárlivostí.

Rob Marshall naprosto vystihl japonské prostředí, ten vnitřní klid, ta symetrie…Po prvním zhlédnutí jsem byla trochu zklamaná, ale to bylo jen proto, že jsem před tím už stihla přečíst knihu. Přesto jsem gejšu viděla již několikrát a s každým dalším zhlédnutím si film vychutnávám čím dál tím víc a všímám si i těch nejmenších detailů. A jsem ráda, že konečně někdo ukázal, co všechno se skrývá pod pojmem gejša a že to rozhodně není synonymum ke slovu prostitutka.

Klasika nad klasiky. Už jsem je viděla snad stokrát a stále se na ně těším, až je uvidím znova. Vyskytuje se zde všechno, Problémy doby minulé, střet socialistického a imperialistického myšlení u obyvatel jednoho domu, které nakonec k sobě najde cestu, když zapůsobí vnější síla. Dále středoškolská láska a trápení, rodinné neshody…ale hlavně je to chytrá komedie, některé chvíle se nedokážu přestat smát a je to dáno samozřejmě scénářem, ale hlavně postavami. Nikoho ( snad kromě Jindřišky) bych nevyměnila, protože tady se sešlo několik skvělých hereckých výkonů najednou, z nichž na prvním místě je u mě Bolek Polívka a v těsném závěsu za ním Miroslav Donutil. Na jejich společné scény se vždy těším už dopředu..Jsem moc hrdá, že máme v naší kinematografii takový klenot.

Já jsem asi na podobné filmy moc hloupá a povrchní, ten film mi nic nepřinesl, zapojení náboženství, hrdina génius s poruchou, neobvyklá kamera. Nic z toho mě neokouzlilo a vysvobodila mě naštěsti krátká stopáž.

Jeden z nejšílenějších filmů, co jsem kdy viděla. Nešlo to dokoukat, pro mě prostě ne. Někdo mi řekl, že pokud si tím člověk neprošel, nemůže tento film pochopit a s tím teda souhlasím. Johnny tu vypadá jako naprostý blázen, ale já mu to věřím, ty jeho pohyby a mimika jsou geniální. Přesto to určitě nikdy nebude patřit k mým oblíbeným filmům, ke kterým se budu chtít vracet.

Tento film stojí kromě skvělé režie na neuvěřitelných hereckých výkonech. Sám Michalkov je naprosto přesvědčivý, správný voják, který je naprosto oddaný státu a zároveň milující svoji rodinu. Nejpozoruhodnější výkon ovšem předvedla dcera Nikity Michalkova – malá Naďa. To, že jsou děti roztomilé, to je samozřejmost, ale její výkon měl přidanou hodnotu – její přirozenost, lehkost, reakce na každého herce mi vzaly dech.Další zajímavý aspekt ve filmu je pomalé budování strachu ze Stalina, nic nebylo vyřčeno, ale podkres hudby, přítomnost vojáků, práce na blíže nevysvětlené stavbě v blízkosti vesnice nutil diváka uvědomit si, že přijde něco neblahého. Stopáž 150 minut by se mohla zdát až moc dlouhá, ale myslím, že by to nebylo správné ruské dílo, kdyby bylo kratší než dvě hodiny. O co tady chybí efekty, o to více vyniknou výkony výborných herců, kteří dokážou film vyplnit sami svými charaktery. Režisér dokázal pomalým rozjezdem podtrhnout dramatičnost závěrečných scén, ačkoliv pro mě nejstěžejnější věta filmu zazněla už ze začátku, když otec Sergeje Kotova prohlásil: „Přiznání je eso procesu!“ Poukázal tím na předpoklad presumpce neviny, který rozhodně v komunistických režimech své místo nenašel.