deftmouse

Nevím. Stylizace zasazená někam do 80. let, která má zobrazovat současný svět, na mě působí jako promrhaná příležitost. Navíc ten koncept dnes působí jako alibismus režiséra, který si od současného světa drží bezpečný odstup a může se oddat obrazům dekád, kde lidem rozuměl nejvíc a jimž je ona stylizace nejblíže. Před dvaceti lety se to ještě dalo pochopit, dnes už moc ne. Pokud na tenhle útěk od reality přistoupíte, film se vám asi bude líbit, protože v něm nic nepřebývá ani nechybí a Aki ho má pevně v rukou.

Tenhle film mi nesedl. Nějak jsem mu nemohl začít věřit a i když pár lolísků vykouzlil, nejde ani o komedie, ani o drama, nýbrž něco nedomrlého uprostřed. Slabá a nedomyšlená/nedotažená místa ve scénáři film srážejí do průměru. Cage je dobrej ale ne zas tak, navíc jeho postava je dost schematická, což nepomůže.

Film na pět hvězd pro lidi, kterým osudová láska protekla z různých důvodů mezi prsty. Závěrečná scéna je asi nejlidštější filmová scéna ever.

Asi ne úplně dotažené dílo, co se týče koncepce a jejího naplnění, ale mně osobně často stačí pro silný zážitek fragmenty témat, náznaky motivů a celková útržkovitost, kterou si můj mozek přidá do mozaiky života, kterou si od začátku skládá. Dokument je paradoxně nejsilnější v nich, což samozřejmě znamená, že je to mizerný dokument, ale tak už to u časosběrných věcí nezřídka bývá.

Začátek filmu působí autenticky jako zachycení života náctiletých na donbaské vesnici v době před ruskou invazí. Jde o pět postav, tři chapce a dvě dívky, všichni na hranici dospělosti v tom citlivém věku, kdy přemýšlet o budoucnosti se jeví jako zabíjet svou mladou romantickou a sny nabitou duši. Život postav je zobrazen zhruba v pěti tematických rovinách: jejich zájmy a koníčky, pohled jejich rodiny na tyto zájmy a neperspektivní budoucnost na vesnici. Čtvrtým tématem je probíhající konflikt na hranici dotyku Ukrajiny a tzv. separatistických republik, na jehož pozadí vidíme odvíjet se scény běžného života postav, tedy vesnické dospívání prodchnuté pocitem životní bezvýchodnosti, krása a volnost přírody, rodina a její bezpečná (ale také i dusící) náruč. Společným motivem čtyř z pěti postav je umělecká činnost, zatímco pátá postava, Adrij, je adeptem průmyslového inženýrství s obrázkem Elona Muška ve své zaprášené dílničce. Dále zde vidíme výtvarně zaměřenou Lízu, asi nejsilnější postavu celého filmu, fotografku Leru, Ruslana, kterým by se rád věnoval herectví a rappera [jméno doplnit], s nímž sdílíme výlet do šachty černouhelného dolů jako svého druhu výstrahu před životním osudem, pokud se nebude náležitě učit. Problém dokumentu spočívá v tom, že byl točen se záměrem zachytit postavy, které byly již vybrány na trekovou expedici do Himálají v rámci programu na podporu donbaské mládeže a posílení jejich ducha tváří v tvář poloválečnému konfliktu. To je takový falešný a lehce lživý okamžik, kdy tyto děti již pravděpodobně věděly, že pojedou do Himálají, ale divák se to dozví až později - není zde zachycen žádný moment, kde by se to hrdinové filmu dozvěděli a z této noviny se radovali, jen najednou začnou natáčet videa a dokumentovat svou fyzickou přípravu na expedici, když před tím slyšeli upoutávku na expedici do Himálají někde na internetu. Nosné poselství filmu, tedy ukradená budoucnost ukrajinských dětí Putinem a jeho vojenskou agresí, bohužel ožívá až jako epilog, když film končí a děti se vracejí zpátky na Ukrajinu a můžeme číst titulky o jejich osudech. Nebýt současné války, byl by dokument jen zprávou, jakkoliv citlivě a poeticky natočenou, o prázdnotě teenagerského života v zapadákově, kde v dálce zuří přestřelky na linii dotyku. Určitě by bylo dobré natočit válečné pokračování, kde budoucnost ukrajinských dětí je ničena válkou všude na Ukrajině včetně velkých měst a včetně ukrajinské diaspory, kde statisíce dětí netuší, jak vůbec začít snít o své budoucnosti.