sirrgulo

Vše začne pomalu zrychlujícím bubnováním objeví se rok 1757, a pak už hlavní hrdinové lovící v lese, na pozadí zní jeden z nejlepších hudebních motivů co znám a člověk ví, že teď ho čeká něco mimořádného. Alespoň na mě tak film působil. Celý příběh je reálnější než v knize a sedí mi mnohem víc. Závěr je opravdu nezapomenutelný, vše začne už skokem do peřejí a skončí až se závěrečnými titulkami.

Vykoupení je opravdu našlapanej film, ani na vteřinku se u něho divák nenudí. Drsná vězeňská atmosféra čekající asi na většinu podobných odsouzených jakým je Andy je v úvodu patrná. Pak si však ve věznici najde skupinku přátel v čele s charismatickým a jako vždy skvělým Freemanem. K výkonu všech herců se nedá říct křivého slova. Andy v průběhu svého pobytu v Shawshanku uskutečňuje jeden neuvěřitelný projekt za druhým, aby nám v závěru stejně jako řediteli či Redovi vyrazil dech. Zcela nepochybně jeden z nejlepších filmů.

„Silnější než-li strach ze smrti, je vůle vítězit.“ Motory akcelerují, vozy jednotlivých monopostů se třesou a mé ušní bubínky přímo křičí nechutí. Nelíbí se jim, že je vystavuji takovému hluku. Ignoruji je, koukám do hlediště tisíců fanoušků, kteří stejně jako já přišli na závodní událost desetiletí. Píše se rok 1976 a na startu hned vedle sebe stojí James Hunt a Niki Lauda. Cítím ono chvění a napětí pln očekávání. Nervózní, který z jezdců dnes dojede první. Konečně se vyklízí startovací pole a na dráze zůstávají dvě desítky strojů předurčených k závodu se samotnými blesky. Náhle bouřící fanoušci utichají a já vím, že se start blíží… „Co za člověka dělá práci jako je tahle, každý rok dva z nás zemřou.“ Pak mi najednou dojde, že sedím v kině, když ucítím, jak mi je ruka mačkána mou slečnou, se kterou jsme se přišli podívat na nový, jistě nejen mnou, očekávaný snímek Rona Howarda. Trošku mě udivuje, v první chvíli, že je sál téměř vyprodán, ale během následující dvouhodinové stopáže mé prvotní překvapení vymizí. Popravdě na něj dokonce zapomenu, stejně jako chvilkami ztrácím dech při sledování nervy drásajících závodů. A na konci celého snímku mne napadá jedna věta. Ale o té až později. Od prvních ukázek, plných famózních tonů z pod taktovky Hanse Zimmera, jsem byl pln očekávání, jako kdyby se ve mně náhle probudil fanoušek seriálu Formule 1, kterým v zásadě nejsem. Důvod, přiznávám, se jeví prostý. Chris Hemsworth. Nejstarší z trojice bratrů, se do filmových análů zapsal jako mocný bůh hromu a blesku Thor, ve stejnojmenném snímku z roku 2011 a od té chvíle jeho herecká kariéra nabrala na obrátkách a podobně jako James Hunt, jehož ztvární v Rivalové, rychlostí blesku nabírá na popularitě. Byl jsem vskutku zvědav, jak si poradí s vážnější rolí v životopisném snímku a musím uznat, že tento sympaťák s hlubokým hlasem mě ani trošku nezklamal. Přesto pravdou zůstává, že po herecké stránce na sebe pozornost strhává barcelonský rodák Daniel Bruhl, jenž před natáčením snímku trávil přípravu na roli s Nikim Laudu, který se po premiéře nechal slyšet: „Když jsem viděl Daniela ve filmu zničilo mne to, myslel jsem, že sleduji sám sebe.“ Věřím, že vyššího ocenění se tak představiteli hlavní role mohlo jen stěží dostat. A tak zůstává jen otázkou, jak snímek obstojí při udělování výročních cen akademie Oscar. Osobně věřím, že si minimálně zaslouží nominaci v nejedné kategorii. Ale nyní už zpátky k samotnému režijnímu počinu. Už od prvního záběru na super rychlé stroje a monologu Nikiho Laudy je zřejmé, že se snímek ponese ve strhujícím tempu přeskakujícím z jednoho jezdce na druhého a skutečně se tak děje. Režisér i scénáristé chytře mění nejen mluvený jazyk z angličtiny na němčinu a zpátky na angličtinu, čímž mimo vděk přidávají na autenticitě, ale i skáčou vyrovnaně mezi Laudou a Huntem. Umě pak představují onu odvrácenou stranu úspěchu a egoistickou povahu obou Rivalů, kteří kdesi hluboko uvnitř jsou si podobní jako vejce vejci, i přesto že Hunt žije každý den naplno jako jednu velkou párty a Lauda spořádaným životem skutečného šampióna odevzdává vše sportu, který si vybral a miluje víc než cokoliv na světě. Výsledkem je špičková filmařina, jenž nenudí ani na moment a vše nám představuje v přesně potřebných dávkách, tak aby se neokoukali. „Sledovat tě, jak vítězíš v těch závodech, zatímco jsem bojoval o život, mi pomohlo vrátit se zpátky do závodu.“ Ano, pak je tu ona nechvalně známá nehoda na Nurburgringu, při které Niki Lauda, téměř uhořel a jen o chloupek utekl smrti, která je pochopitelně součástí snímku, a která z něho nedělá pouhý sportovní film, ale zároveň osudové drama dvou mužů, jenž se vzájemně dokázali natolik ovlivnit a motivovat, že změnili životy své ale i tvář celého sportu, jenž celosvětově zpopularizovali. Pravdou pak zůstává, že realističnost a syrovost, se kterou nám režisér Ron Howard servíruje téměř fatální autonehody, která Vás nutí odvracet zrak od velkého plátna, přímo křičí oním uvědoměním, jak nebezpečné závody Formule 1 bývaly. „Čím blíže jste ke smrti, tím více se cítíte na živu.“ Na závěr mi tak zbyla má prostá, kratičká věta, jenž jistě vystihuje naplno mé dojmy z návštěvy kina a kterou jsem jen tak prohodil cestou domů: „Šel bych do kina… Na co?... Na Rivalové…“ Ano, přesně takový pocit ve mně snímek vyvolal a ani na okamžik se mi nechtělo opustit sál. Ne bez druhé projekce. Určitě jsem mohl zmínit jisté nedostatky, které by šli najít a puntičkáři jistě neopomenou upozornit na nepatrné odchylky od skutečnosti, ale popravdě. Skutečně chodíme do kina hledat na snímcích chyby? Odpověď zdá se mi být nasnadě: Samozřejmě, že ne. Rivalové jsou famózní režisérský i herecký počin o neuvěřitelném skutečném příběhu, jenž zaslouží pozornost každého náročného i nenáročného diváka a nejen fanouška motoristického sportu.

Návrat krále je dokonalým zakončením nejlepší trilogie co jsem kdy viděl a mým nejoblíbenějším dílem. Důvodů je hned několik. Určitě je nejvelkolepější. Skvělá bitva na Pelenorských polích s příjezdem Rohirů a proslovem Théodena, je pro mě jedna z nejoblíbenějších částí filmu. Přeměna Sméagola v Gluma nebo zapalování majáků je vynikající. Konečně hodně prostoru pro Gandalfa Bílého a jeho souboj s Pánem Nazgulů. A takhle bych mohl pokračovat dál, jelikož mi film nabídl spoustu nezapomenutelných částí. Jediné co mi trošku vadilo byl ten protahovaný závěr. Ale to až při puštění rozšířené verze doma v klidu, kdy jsem věděl, že teď už žádné drama nepřijde.

Dokonalý začátek s otravující mouchou, příjezdem vlaku a následnou přestřelkou. Dnes natočený film by jen těžko hledal cestu k překonání tak vysoké laťky. O filmu Sergia Leoneho se to však říct nedá. Vynikající ústřední čtveřice s prohnilým záporákem Frankem v podání Henryho Fondy a nezapomenutelným Charlesem Bronsonem, nás provede bez mála třemi hodinami jednoho z nejlepších film co kdy spatřil světlo světa. Nezbývá než smeknout před panem režisérem a také před mistrem Ennio Morriconem, který má nesvědomí nezapomenutelnou hudbu.

Rozhodně bych nečekal, že se Temný rytíř až takhle hodně povede. Naprosto mě uchvátil a to nejen díky Heathu Ledgerovi. Christian Bale má jako Batman opravdu děsivý chraplák. V celém filmu snad není hluchého místa a už v půlce jsem si říkal, že ve filmu bylo tolik, že už se musí blížit konec. To vše byl však teprve začátek. Galakoncert Jokera teprve začínal. Konec je vynikající. Soundtrack patří rozhodně mezi mé nejoblíbenější.

Sice plné žánrových klišé, která se hojně vyskutují vcelé řadě podobných snímků, ale přesto hlavně díky Sandře vynikající a inspirující. Místy opět díky Sandře velmi vtipné, ale taky dojemné. Jasně, že celou dobu směřuje do předvídatelného finále, ale scéna v restauraci kdy je Leigh Anne s ostatníma prachatýma paninkama, které sice ano jsou pro charitu trochu, ale vymlouvají jí, jak se zachovala ukazuje, jak moc je příběh výjmečný. Nevím ale asi bych si jentak domů nevzal velkého černého hromotluka, o kterém bych jen věděl že nemá kam jít a smutně kouká.

"Od té doby, když jsem někam šel tak jsem utíkal." řekl Forrest a doběhl opravdu daleko. Do srdcí celé řady diváků. Dobrodružství nezapomenutelného prosťáčka je úžasné, stejně jako "Jmenuji se Forrest Gump a říkají mi Forrest Gump."

Před tím než jsem film viděl jsem jen věděl, že žil nějaký Johnny Cash, byl úspěšným zpěvákem a ve svém žánru je legendou. Jeho písničky jsem však moc neznal. Hodně mě však film lákal díky ústřední dvojici. Phoenixe mám rád od dob co jsem ho viděl v Gladiátorovi a Reese Whiterspoon? Chtěl sem vědět za co krásná Opravdová blondýnka dostala Oscara. Určitě to bylo zasloužené. Jako June Carter jsem si jí zamiloval. A k filmu? Bavil sem se od začátku do konce, užíval si do té doby mě né moc známé písničky a dokonalé herectví obou hlavních protagonistů a stále jsem čekal kdy konečně June řekne Johnnymu své ano. Ani ve snu mě pak nenapdlo, že až tak pozdě :)